Román Choderlose de Laclose se stal ihned po vydání bestsellerem, na svou dobu (konec 18. století) nevídaným. Popularitu si Nebezpečné známosti udržely dodnes, jak dokazují nesčetné adaptace. Mezi nimi vyniká hvězdně obsazený snímek Stephena Frearse a film Valmont Miloše Formana, oba z konce 80. let minulého století. Národní divadlo nyní uvádí nejnovější činoherní dramatizaci v režii dua SKUTR.
Markýza de Merteuil a vikomt de Valmont se přitom na jevišti Národního divadla neobjevují poprvé. V roce 1988 zde dokonce proběhla česká premiéra Nebezpečných známostí s Janou Hlaváčovou a Františkem Němcem v hlavních rolích. Baletní soubor v roce 2014 uvedl inscenaci Valmont s Terezou Podařilovou a Alexandrem Katsapovem, která se na repertoáru držela několik dalších let. A konečně nynější inscenace, v níž režisérská dvojice Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka vsadila na vlastní dramatizaci, která cíleně pracuje s původní dopisovou formou.
Román pro svého autora, francouzského důstojníka Choderlose de Laclose, údajně představoval určitou formu terapie a pomsty za ponížení, jehož se mu jako vojákovi dostávalo od šlechty a žen. Právě pomsta je ústředním hybatelem děje a motivem činů markýzy de Merteuil, jež si svým šarmem omotá kolem prstu každého včetně stejně vykutáleného vikomta de Valmont. I přes jeho počáteční vzdor jej přesvědčí, aby svedl mladou Cecile de Volanges, a stal se tak nástrojem její pomsty. Za to, že ihned neuposlechl jejího rozmaru, Valmonta navíc krutě potrestá. Před diváky se rozehrává nelítostná šachová partie, v níž se místo figurek hraje s lidskými city.
Přestože je markýzina pomsta směřována na konkrétní cíl, hraběte de Gercourta, svou okázalou necitlivostí počastuje každého, kdo jí přijde do rány – muže i ženy rovným dílem. Femme fatale v rudých šatech se navenek sice raduje ze svého vdovství, které jí zajistilo svobodu a možnost se k nikomu citově ani jinak neupínat, ale ve skutečnosti je životem zhrzená a nenachází štěstí. Doutná v ní vztek, jímž spaluje všechny okolo, a především sebe samu. Jenže je nemilosrdnost výsledkem povahy de Merteuil, nebo je na vině společnost, které vládnou muži? Tato otázka se nabízí zejména v souvislosti s úvodní scénou představení, v níž zazní, že žena by měla mlčet, aby lépe slyšela, co se jí říká.
Byla by markýza tak pokřivenou, zlomenou osobností, jež zatvrdila své srdce, kdyby „žila“ o 150 let později? Dramatizace posunutá do současnosti by jistě dokázala popíchnout bolavá místa dnešní doby (nejen postavení žen a mužů, ale také například hltání bulvárních skandálů samozvaných celebrit veřejností). To však není styl SKUTRů, kteří i přes osobité dramatizace zůstávají ve svých inscenacích do značné míry věrní předloze.
Přesto tvůrci přiznávají, že ve druhém plánu se chtěli dotknout i otázky ženy a svobody jejího jednání ve společnosti. Toho, co si může dovolit ona a co muž. Téma však není v inscenaci výrazněji akcentováno, spíše opatrně naznačeno a pouze na různých místech prosvítá. Zpracování se tak drží bezpečných mantinelů daných textem a nejde za vytyčené hranice.
V podání Zuzany Stivínové je markýza de Marteuil zralou ženou zbavenou všech iluzí. Zbyla jí jen hořkost a schopnost manipulovat ostatními a využívat jejich důvěřivosti. Možná ji ani tak nepopouzí hrabě de Gercourte jako právě nevinnost Cecile. Nevinnost, kterou v sobě také kdysi měla, ale která byla zadupána do země. Hostující Denisa Barešová spolu se Zuzanou Stivínovou svým herectvím zcela ovládly jeviště. Jejich energie předčila i Sašu Rašilova, který mi v roli „starého lišáka“ Valmonta chvílemi připadal až zbytečně lehkovážný a naivní.
Dominantním scénografickým prvkem je kolotoč symbolizující hru, která ale ve skutečnosti žádnou hrou není. To umocňuje moment, kdy bílé kolotočové koně nahradí černé kelpie – mytické bytosti, napůl kůň a napůl ryba, které na sebe dokážou vzít podobu krásné ženy a vlákat tak muže do své smrtelné pasti. Jakmile se kolotoč jednou roztočí, lze jej jen těžko zastavit a také markýze se její intriky nakonec vymknou z rukou. Přesto ještě předtím, díky šikovnému nasvícení, lze na zadní části scény vidět její triumfální postoj, po němž následuje strmý pád. Nelze si přitom nevšimnout, že na vrcholu stojí úplně sama.
Nebezpečné známosti by jistě snesly aktuálnější i odvážnější zpracování, než nabízí SKUTR. Ovšem přehnaná modernizace této dvojici není vlastní a pro své inscenace vybírá silné, nadčasové texty, které před publikem obstojí i bez výraznějších úprav. V tomto případě tedy lze ocenit věrnost předloze a návrat k de Laclosovu originálu, s využitím nového překladu. Také s formátem dopisů si režiséři a dramaturgyně Jana Slouková poradili na výbornou, aniž by tím inscenace jakkoli utrpěla. Přesto se nemohu zbavit pocitu (je to silnější než já), že po rozdivočelých Bakchantkách se činoherní soubor Národního divadla nyní drží až příliš při zemi.
