Úroveň francouzské kinematografie dává za pravdu všem, kteří tvrdí, že kvalita filmů je z velké části přímo úměrná výši jejich financování. Z každého francouzského snímku, který jsem měla možnost v rámci KVIFF zhlédnout, čišela poctivost celého procesu – od scénáře po dokonalou dramaturgii. Dva recenzované filmy, Ve jménu cti a Umění jíst a milovat, navíc hostí áčkové herce, kteří ani po třiceti letech na výsluní neztratili nic ze svého kouzla. Oba francouzské snímky mimo hlavní soutěž tak nadchly festivalové publikum.
Film vietmanského režiséra Anh Hun Trana začíná dvacetiminutovou sekvencí záběrů kamery na dokonale sehrané lidi, kteří vaří v prostorné kuchyni bohaté usedlosti kdesi na francouzském venkově 19. století. Tento tichý koncert sestává z harmonických pohybů a úkonů hlavních aktérů, jejichž konání má jediný cíl: chuťově a vizuálně dokonalé jídlo. Hudbou je cinkání nádobí, zvuky tekoucí vody a bublání pokrmů na ohni. Vše je režijně a střihově podané natolik intenzivně, že divák takřka doslova cítí vůně a chutě připravovaných pokrmů snímané kamerou v největším detailu.
Grandiózní úvodní scéna nás zavede do fascinujícího světa lidí, kteří milují jídlo natolik, že i samotné vaření definuje vztahy mezi aktéry. Tran se ve svém vyprávění soustředí na dojemnou lásku mezi vlastníkem usedlosti Dodinem (Benoit Magimel) a jeho kuchařkou a dlouholetou neoficiální partnerkou Eugenií (Juliette Binoche). Říká se, že láska prochází žaludkem. V pojetí Eugenie a Dodina vzniká již ve fázi přípravy jídla, samotná konzumace se v jejich podání stává milostným aktem.
Režisér nezatěžuje diváka detaily, kým Dodin je, odkud se bere jeho bohatství či jaké je jeho postavení ve společnosti. Sledujeme čistý melodramatický příběh dvou hluboce se milujících lidí, kteří spolu sdílí lože a vášeň pro objevování chutí. Dodin si tuto zálibu v gastronomii vychutnává kromě Eugenie i s úzkou skupinou blízkých přátel. S nimi nad servírovanými talíři vede filozofické a politické rozpravy. I všechny vtipné situace jsou ve filmu spjaty s jídlem. Geniální scéna suchého popisu hodování u orientálního ambasadora vám určitě zůstane v hlavě.
Dny plynou, jarní období střídá horké léto, barvy v kuchyni nabývají na intenzitě a převládá žlutá. Pro Eugenii je léto vrcholem roku, symbolickým vrcholem jejího života. Pro Dodina také, ale jinak – jeho dlouholetá touha legitimizovat vztah s Eugenií se konečně naplní. Jemné napětí a těžce uchopitelný pocit, že na pohled silná, a přitom v těle a na duši křehká Eugenie ukrývá tajemství, však předznamená hořkosladký konec příběhu. Příběhu takřka antické lásky v moderních kulisách, v nichž nová milostná vzplanutí a štěstí bude opět definovat vášeň k chutím.
