Do kin dorazily takřka souběžně dva velmi očekávané snímky, které snad nemohly být rozdílnější. Rozverně růžovou Barbie režisérky Grety Gerwig na plátně doprovází Oppenheimer, životopisný film o vynálezci atomovky. Pokud jste jako správní Barbieheimer fanoušci nevyrazili na obojí a váháte, kterému z filmových hitů dát přednost, prozradíme, že je Nolanův snímek skutečnou bombou a vyplatí se jít právě na něj.
Kromě mnohých bitev hrály ve druhé světové válce svoji klíčovou roli vynálezy jako radary či první počítač své doby sloužící k prolomení kódu Enigma. Nad nimi vyčníval výtvor, který by jedné ze stran zaručil rozhodující převahu a možnost vmžiku zničit celá města. Atomová bomba. Mezi Spojenými státy a Německem započal závod o to, kdo ji zkonstruuje jako první. V Americe byl tajný výzkum označen jako Projekt Manhattan, přičemž jedním ze spoluúčastníků – a zároveň klíčovou postavou celého vývoje – byl J. Robert Oppenheimer. Ten si později vysloužil přízvisko „otec atomové bomby“.
Christopher Nolan ve své velkolepé tvorbě nijak nepolevuje a pro svůj druhý historický film zvolil opravdu silné a obsáhlé téma. Téma hodné velkého režiséra, jakým Nolan bezesporu je, a také velkorysé stopáže. Že by byl tříhodinový snímek příliš dlouhý, mě nenapadlo před, ani během projekce. Vývoj atomové bomby s přehledem obsáhne stovky stran (o čemž svědčí relativně nedávno vydaný a úchvatný komiks Bomba, který vřele doporučuji) a minut, a ani tak nelze pokrýt vše. Bylo by proto s podivem, kdyby byl film kratší. Navíc má obsahově co říct od začátku do konce; nejedná se o uměle natahovanou stopáž pouze na efekt, jak dnes s oblibou praktikují mnozí filmaři. A vzhledem k provedení jde pro filmového nadšence o tři hodiny plné fantazie.
Vidět snímek jinde než v IMAXu je samozřejmě v pořádku, ovšem zážitek bude poloviční. Oppenheimer vznikal pro co největší plátno a nejlepší zvuk, projednou se tak skutečně vyplatí si za lístek do kina připlatit. Takže ano, IMAX na pražské Floře berte všemi deseti, už jen z důvodu, že se jedná o jedno z mála kin na celém světě, které k promítání obdrželo klasický filmový pás (ze 70mm pásu Oppenheimera nejblíže promítají jen v Londýně). V případě této volby vám dám ještě jednu přátelskou radu: máte-li horší zrak a nevládnete dobře angličtinou, vezměte si bez ohledu na obří plátno brýle, jelikož minimálně během mnou zhlédnuté projekce byly titulky skutečně malé.
Oppenheimer patří mezi jeden z technicky nejlépe provedených a obsahově nejdůležitějších snímků posledních let.
Audiovizuální stránka filmu je jednou z nejlepších (ne-li přímo nejlepší) za dlouhé roky a veškeré vjemy ve vás zůstanou ještě dlouho po závěrečných titulcích. Za to vděčí nejen špičkové technice, ale také faktu, že Nolan tradičně zanevřel na jakékoli digitální triky. A to i v případě odpálení první zkušební bomby.
Neméně úchvatné byly i herecké výkony. Od hlavního představitele Cilliana Murphyho, jehož postavu Nolan od začátku do konce griluje a přesto se do role dokázal perfektně vžít, po další známé herce. Jeden bravurní výkon vedle druhého, které si vyloženě říkají o ocenění. Herci jsou natolik přesvědčiví a jejich výkon dokáže pohltit, že jsem nejednou na okamžik zapomněl (především během výslechových a soudních scén), že nesleduji reálné záznamy událostí, ale film.
Dalo by se polemizovat nad některými „ale“, nicméně pro všechna dokážu najít menší či větší pochopení. Tříhodinový snímek je napěchovaný dialogy, a tak by ho nejeden mohl právem označit za „neskutečně ukecaný“. Na druhou stranu, jak již bylo řečeno, jde o obsáhlé téma a veškeré rozpravy mají podstatnou informativní hodnotu. Nolan si také velice rád hraje s časovými liniemi, mezi kterými často přeskakuje, a tím i s divákovou pozorností. Typický režisérův rys, o druhý Tenet se ale ani tak rozhodně nejedná. Při druhém zhlédnutí by orientace v ději již neměla být problematická pro nikoho.
Ve výsledku mě tak pouze zamrzelo, že tragické vyústění celého vývoje atomové bomby – zničení měst Hirošima a Nagasaki – se ve filmu pouze párkrát zmíní a více se s ním nepracuje. Jsem si jistý, že ve finální hodině by se pro něj místo našlo, jde však o osobní preferenci a Nolanův focus na jiné téma plně akceptuji. Snímek jsem si dokázal (navzdory onomu tématu) i tak užít.
Oppenheimer rozhodně není snímkem, kterým „zabijete jeden nudný večer“. Tři hodiny (které mi osobně rychle utekly) plné dialogů překypují nesčetnými informacemi a vyžadují divákovu plnou pozornost. Z tohoto důvodu nebude pravděpodobně pro každého, byť by měl. Nejen audiovizuální stránka a herecké výkony, ale i poselství snímku přesahující do současného i budoucího světa a životů nás všech, ve vás zůstanou hodně dlouho. Je otázkou, zda se Oppenheimer zařadí mezi Nolanovy nejlepší filmy. Je však jisté, že patří mezi jeden z technicky nejlépe provedených a obsahově nejdůležitějších snímků posledních let.
