Studio Disney nepolevuje v oživování svých starých titulů. Tentokrát sáhlo po již dvacet let starém snímku inspirovaném klasickou atrakcí z jeho zábavních parků. Do kin se přikradl nový Strašidelný dům se zcela novými tvářemi, nástrahami i příběhem. Vyvedl se druhý pokus lépe než ten první před lety?
Když Ben Matthias potká Alyssu, ještě netuší, že se mu život zcela obrátí naruby. Přestože je astrofyzik a ona průvodkyně po strašidelných domech a jiných místech, její víra v nadpřirozeno ho uchvátí. Začnou si tak být stále bližší. Později se Ben z osobních důvodů stane průvodcem po strašidelných místech stejně jako jeho milovaná. Jeho nová a neobvyklá kariéra ho přivede do starého sídla, ve kterém společně s ještě neobvyklejší skupinkou lidí bude muset čelit všemožným nadpřirozeným nástrahám i vlastním vnitřním démonům.
Původní Strašidelný dům je jedním z těch snímků, které jste pravděpodobně kdysi viděli v televizi, zabavil vás na jeden večer, ale v paměti příliš dlouho neutkvěl. Pro oživení či představení pro ty, kteří jej neviděli vůbec, krátké shrnutí: chabý až žádný děj sloužil pouze jako lepidlo pro všechny nástrahy (= atrakce) v domě, přes které se Eddie Murphy a jeho rodinka museli dostat. Strašidelná pohádka, které se možná nedala upřít její mysteriózní atmosféra a hrstka nápadů, selhávala ve svých plochých postavách a zcela nefungujících vtipech. Nedá se říct, že by byl film divácky a už vůbec ne kriticky úspěšný, přesto si na sebe dokázal tehdy vydělat. Po dvou dekádách tak dostáváme nenavazující nový díl.
Nový snímek si polepšil, což upřímně řečeno nebylo příliš náročné. V první řadě si film zachovává to jedno z mála, co v předchozím alespoň trochu fungovalo: příjemná mysteriózní atmosféra strašidelného domu, kam byste i ve skutečném světě zavítali se svojí rodinou. Podívali byste se na několik přízraků, ale nevycházeli byste ven se srdečním infarktem. Pokračování se dokonce daří bořit pár klišé, namátkově jedno z pro hororový žánr nejvíce typických: „Proč do toho domu proboha vůbec lezeš?“ Všichni zúčastnění zde mají jasnou motivaci, jelikož jsou do domu doslova nuceni (což je otočka o 180 stupňů oproti původnímu filmu, kde od sebe naopak většinu lidí odháněl).
S tím souvisí i samotný příběh, který ani tentokrát není žádný zázrak a hraje spíše druhé housle (stále jde primárně o ony „atrakce“). Pro mě osobně ale byl o něco zajímavější než posledně a dokázal si udržet moji malou zvědavost, proč v sobě dům všechny postavy drží. A když je řeč o postavách, ty mě z upoutávek ani plakátů rozhodně nijak nenadchly, ve finále však šlo o fajn sebranku podivínů, která diváka minimálně neotravovala. Z nich za největší pozornost stál a zároveň jako hlavní tahák filmu fungoval hlavní představitel, LaKeith Stanfield. Nejen jeho hraní, ale také příběh jeho postavy dokázaly film oživit.
Vtipy byly o chlup lepší než ve snímku s Murphym (což z něj ale stále nečiní komedii roku) a párkrát mě dokázaly upřímně rozesmát. Přesto nejednou přišlo na řadu zívání. Na svědomí ho měl jeden z největších problémů, se kterým se v současnosti setkávám u každého druhého filmu: stopáž. Opravdu není nutné, aby snímek, který je svým obsahem a zábavností od začátku evidentně určený na hodinu a půl, byl uměle natažený na celé dvě hodiny. Jen málokdo dnes dokáže pracovat s takto dlouhou stopáží a zaplnit ji od začátku do konce tak, aby měl skutečně co říct. Bohužel ani Strašidelný dům není v tomto případě výjimkou. Neurážející, občas i příjemnou, ačkoli nijak světobornou zábavu tím akorát zbytečně ředí.
Strašidelný dům je tak rodinným snímkem na jedno odpoledne či večer, který neurazí ani nenadchne. Několik příjemných momentů a přízraků uvidíte, zázraky však ne a člověk by je ani neměl očekávat. V porovnání se svým dvacet let starým předchůdcem se mu ale mnohé povedlo zlepšit, pouze v jednom si pohoršil – zbytečně dlouhou stopáží. Kdyby byla o 30 minut kratší, bohatě by s ním obsahově vystačil.
