Festival Antická Štvanice na přelomu srpna a září poosmé servíruje antické drama pod hvězdným nebem, v plenéru pražského ostrova Štvanice. Po loňské nevydařené rezidenci je letošní ročník opět pevně v rukou tvůrců Ivo Kristiána Kubáka, Zuzany Burianové a Marie Novákové. Triptych Oidipús Komplet vznikl v koprodukci souboru Tygr v tísni, Národního divadla Brno, festivalu Divadelní svět Brno a Divadla VILA Štvanice.
Jádro letošní inscenace tvoří Sofoklův Král Oidipús v režii Ivo Kristiána Kubáka, jenž je orámován dvěma kratšími celky: jednoaktovou hrou Láios, kterou pro Antickou Štvanici napsala dramatička a prozaička Hana D. Lehečková, a tanečním sólem (duetem) Václava Kuneše (a Rosálie Malinské) nazvaným Propast. Byť je Oidipús Komplet označen jako trilogie, vzhledem k nepoměrné délce mezi jednotlivými částmi se jedná spíše o prolog a epilog k samotné Oidipově tragédii. Dílo je také značně nesourodé. Zatímco Lehečková si diváka hned v úvodu získává nekompromisním humorem, druhá část se zaměřuje na politické vyznění a poukázání na aktuální myšlenky ve starověkém textu. Hraje tak na vážnější notu, která se v závěrečném tanci ještě prohlubuje.
Láios
Úvodní část napsala autorka jako divadelní sitcom, který tvoří most mezi antikou a současností. Láios a Iokasté tedy sice žijí v antických Thébách a čelí rozmarům bohů, kteří sestupují z Olympu a pohrávají si s lidskými osudy dle libosti, ale zároveň jezdí na zahradním traktůrku (Láios), čůrají na plastové těhotenské testy (Iokasté) a využívají personalizovanou aplikaci Hermés k poslechu Pelopova podcastu.
Mezi královským párem to značně vře. Iokasté touží po dítěti tak zoufale, že sebemenší nevolnost považuje za znak těhotenství. Láios kvůli nepříznivé věštbě po dětech naopak vůbec netouží, navíc má nyní starosti se Sfingou, která terorizuje Théby. Ví, že jako král by se jí měl postavit, jenže to se mu chce ještě míň, než zplodit potomstvo. Zavřeni mezi zdmi královského paláce pro sebe Láios a Iokasté nemají nic než urážky. Na povrch vyplyne také hrůzné Láiovo tajemství a ve chvíli, kdy Iokasté „poprvé v životě doufá, že těhotná není“ objevuje na testu dvě čárky. A do toho volá Pelops, aby je oba proklel…
V době práce na Láovi byly autorka i režisérka kusu těhotné, respektive čerstvými matkami, což se do postavy Iokasté výrazně otisklo. Ostatně její touha po mateřství k tomu vytvořila perfektní předpoklad a umožnila lehké přehánění ve stylizaci. Propojení antiky s vymoženostmi dnešní doby zafungovalo překvapivě skvěle a herecké výkony (zejména Jana Meduny) byly už jen pověstnou olivou na šťavnatém jehněčím souvlaki.
Král Oidipús
Sofoklova Krále Oidipa pojal Ivo Kristián Kubák o poznání umírněněji, přestože nános současnosti je patrný i zde. Oidipús svolává cosi jako tiskovou konferenci, při níž s čerstvě vydezinfikovanýma rukama přísahá, že trpící město zbaví moru. Dokonce i Delfy projednou dávají jednoznačný pokyn: je nutné zbavit Théby Láiova vraha. Oidipús hodlá dostát svému slovu za každou cenu. Jde tvrdohlavě za svým cílem a je slepý k varováním věštce Teiresia i prosbám Iokasté. Ve chvíli, kdy prozře, je již pozdě. Pelopova kletba se naplnila, navzdory všem snahám Láia i Oidipa ji od sebe odvrátit.
Druhé části předchází komplikovaná přestavba prostoru. Z uzavřené palácové zahrady se mění v otevřené prostranství, v němž jsou všichni svědky Oidipova pádu. Úpravu scény doprovází fantastická hudba Ivana Achera, ani ta však neutáhne vynucenou pauzu až do konce. Oproti Láiovi dvojice Lehečková–Burianová má Oidipús pomalejší rozjezd a nesrší tolik vtipem. Ostatně, zde se schyluje k tragédii, což podtrhovalo i počasí – tmavnoucí obloha a mírně se zvedající vítr vytvářely zlověstný podkres nevyhnutelného. A přesto působil Oidipús v podání Matěje Nechvátala ve srovnání s ostatními postavami strnule a bez výrazu. Naopak Teiresiás Michala Kerna překypuje energií protnutou lehkou hysterií a šílenstvím. Rozhodně nepřipomíná starého moudrého věštce, tím spíš však dává představení náboj. Povedená je i obměna královny, která se z rozjívené Ioky (Rosálie Malinská) vyvinula ve zralou a rozvážnou Iokasté (Gabriela Mikulková).
Propast
Třetí část přechází od činohry k tanci. Slepého Oidipa uhnízděného v propasti, kam se předtím vrhla Sfinga, ztvárnil Václav Kuneš. Ten je taktéž autorem choreografie a spolu-režisérem závěrečného kusu. Epilog dosavadní děj již nikterak neposouvá, pouze pohybově vyjadřuje bezútěšnost a rozervanost Oidipovy duše. Závěrečný mini duet s Antigonou, kterou omylem považuje za Iokasté, ukazuje vnitřní prázdnotu, v níž se ztrácí minulost, přítomnost i budoucnost. Vzhledem k časovému limitu (poslední část je nejkratší) ji však spíše načrtává, než dopodrobna vykresluje. Na velký dramatický duet zde bohužel prostor nezbyl.
Souběžně s tancem zaznívá scénická báseň Marie Novákové. Koláž textů sestavená ze Sofoklova Krále Oidipa a starořeckých a českých lidových hádanek a anekdot. Některé z nich jsou značně přízemní a ve spojení s tancem působí nepatřičně. Současně tvoří zajímavý kontrast k ladnému, byť beznaděj vyjadřujícímu pohybu.
Pojetí a rétoriku nastavené Hanou D. Lehečkovou zbývající dvě části nepřejímají a jsou žánrově zcela odlišné. Ač tematicky spojené, nijak výrazně na sebe nenavazují a mohly by fungovat zcela samostatně, každá sama za sebe. Přesto – možná poněkud nečekaně – dohromady tvoří kompaktní celek, mozaiku, které se až na drobné výjimky daří udržet divákovu pozornost po celou dobu (2,5 hodiny bez přestávky).
