Brazilský autor Paulo Coelho má na svém kontě již několik desítek knih, z nichž nejznámější je Alchymista. Jeho dílo vychází přes dvacet let v překladu i u nás. Letos jsme se v češtině dočkali titulu Lukostřelec, který v originále vyšel již v roce 2008. Příběh čtenáře zavede do Japonska a seznámí ho s filozofií cesty luku.
Když z dáli dorazí cizinec a ptá se po Tecujovi, mladík nevěří vlastním uším. Cizinec popisuje Tecuju jako nejlepšího lukostřelce v zemi, se kterým by rád změřil síly. Mladík ani nikdo jiný z jinak nezajímavé vesnice však Tecuju, místního truhláře, nikdy s lukem v ruce neviděl. Takové vysvětlení cizince neuspokojí a mladík usoudí, že bude lepší nově příchozího dovést za tím, koho hledá. S následujícím vývojem událostí ale ani jeden z nich nepočítal a mladík je náhle přesvědčen, že se chce naučit kjúdo neboli cestě luku – filozofii ovlivněné zenovým buddhismem.
Lukostřelec je jednou z těch knih, která by mohla sloužit jako studnice citátů. Ač rozsahem nijak dlouhá, obsahuje řadu mouder a filozofických myšlenek. Výjimku tvoří krátký, šestistránkový úvodní příběh a čtyřstránkový závěr. U obdobných knih nebývá jejich výskyt zvykem a víceméně by tam ani nemusely být, jelikož hlavní roli hrají ona moudra. Tím spíš potěší. Drobnost, díky které kniha dokáže od začátku čtenáře vtáhnout a následující jednostránkové myšlenky uvést do patřičného kontextu a souvislostí.
Úvod také zdařile slouží jako vysvětlení, jak ke knize přistupovat. Přestože je Tecuja mistr lukostřelec, věnuje se truhlařině. Cesta luku mu posloužila pouze jako prostředek, aby se mohl věnovat svému skutečnému snu. Autor nám tím dává na srozuměnou, že navzdory názvu o lukostřelbu jako takovou skutečně nejde a rady v knize jsou určené pro každého. Následně o cestě luku hodlá Tecuja poučit mladíka (tedy nás, čtenáře), a to za necelou hodinu během procházky kolem vesnice.
Necelá hodina je čas, který u knihy skutečně strávíte. Za tu dobu mistr zvládne předat nezbytná pravidla, zbytek – tedy jejich aplikování v každodenním životě – je už pouze na mladíkovi / nás samých. Paulo Coelho nám již od začátku a se sebereflexí říká, že útlá knížečka nám život doopravdy náhle nezmění. Je pouze na každém z nás, co si z ní odneseme a jak to využijeme. To kniha splňuje, a víc by od ní neměl nikdo očekávat.
Následné Tecujovy rady jsou systematicky rozřazené do tematických okruhů. Dopodrobna je rozebrán samotný luk, šíp, terč a vaši spojenci. Jak již ale bylo řečeno a je každému zřejmé, veškerý text je alegorický a pouze si na sebe lukostřelecký kabát obléká. Šikovně sepsané dílo nenásilně dává smysl jak z pohledu lukostřelby, tak každodenních situací. Text je úsporný; každá stránka obsahuje 3–4 věty a jeden okruh tvoří kapitolu zabírající maximálně 10 stran. Přesto dokáže efektivně sdělit, co má. Nikdy jsem nepociťoval, že by slovo či strana byly nadbytečné, nebo bych se naopak potřeboval dozvědět více. Vzhledem k tomu, že rady na sebe více či méně navazují a kniha obsahuje úvod i závěr, je Lukostřelce možné vnímat a číst jako menší, souvislejší příběh. Jednotlivá moudra však textově fungují i sama o sobě.
Vše doplňují estetické ilustrace, jež by obstály i samostatně mimo knihu. Což ostatně dokazují pohlednice přiložené k mému recenznímu výtisku, které jsou tvořené právě ilustracemi z knihy. Společně s perfektním překladem se jen obtížně hledá, co by se Lukostřelci dalo vytknout. Rady, moudrosti a myšlenky v něm nejsou geniální a nepřevrátí vám život náhle naruby. O to se ale ani nesnaží a od začátku jedná se čtenářem na rovinu. Svůj skromný cíl, který si sám od prvních stran určuje, se mu daří naplnit a s nikterak velkým prostorem dokáže pracovat efektivně. Jedná se o oddechové čtení, které může (ale také nemusí) něco předat či k něčemu motivovat. Navíc s velmi hezkým zpracováním jak fiktivního zasazení, tak skutečnou fyzickou podobou knihy.
