Nakladatelství CREW nepolevuje ve své kanonádě manga titulů. Vedle těch již zavedených přichází i se zcela novými příběhy. Jedním z nich je Muzeum, které ocení čtenáři toužící po mnohem temnějším ději než obvykle. Série má navíc sestávat z pouhých tří dílů, a tak na rozuzlení nebudeme čekat příliš dlouho.
Tokijský vyšetřovatel Hisaši Sawamura je během pochmurného dne povolán na odlehlé staveniště. Zde jsou už jeho kolegové včetně Sawamurova podřízeného Džuničiho Nišina. Tomu se z toho, co viděl na místě činu, zvedl žaludek. A jak Sawamura uvidí na vlastní oči, odůvodněně; nalezeným tělem je žena, kterou roztrhali psi téměř k nepoznání. Že nešlo o nešťastnou náhodu, dokazují dvě skutečnosti. První je vzkaz s nápisem „Trest: psí žrádlo“. Druhým faktem je, že obětí s nejrůznějšími tresty od tajemného zabijáka začne přibývat.
Muzeum má pro lidi jako já od samého počátku několik předností. Vedle všech těch šónenů (nic proti nim, například Naruto je srdcovka) konečně můžu po čase opět sáhnout po něčem přízemnějším a drsnějším. Tuto kategorii u nás zatím zastupuje pouze Death Note, Královská hra či Brutal, přičemž za přečtení skutečně stojí jen první ze zmiňovaných. Příjemné také je, že jde o krátkou věc. Redakci CRWe tímto gratuluji k získání práv na One Piece a velmi rád bych se na toto rozsáhlé dobrodružství vydal spolu s ní, ale osobně už komiksy opravdu nemám kam dávat. Jsem tak vděčný za jakoukoliv sérii jako tato, kvůli níž si nemusím pořizovat další polici.
Co se samotného obsahu týče, je Muzeum přímo ukázkovým thrillerem. Svým zasazením do neustále zataženého či deštivého Tokia dokáže navodit správně ponurou atmosféru. Tempo je od začátku do konce svižné a nejednou dokáže navodit napětí. Hlavní hrdina není žádná bačkora, přesto zůstává člověkem z masa a kostí, který nejednou chybuje a kromě vyšetřování řeší problémy i v soukromém životě. A především – bez pořádného záporáka by to nebyl žádný thriller. A Muzeum perfektního záporného hrdinu rozhodně má. Zaujme nejen zajímavým designem, ale i explicitně vyobrazenou metodou trestů, kterými dokáže u čtenáře vzbudit pocit skutečné a všudypřítomné hrozby. Navíc těmito tresty dává vzpomenout na snímky jako Sedm či Saw, jejichž kombinace by byla perfektním souhrnným popisem muzejní série.
Realistickému pojetí příběhu odpovídá i kresba. Do takové ligy, jako je například kresba Masasumiho Kakizakiho (Skrýš, Green Blood), se sice zařadit nedá, přesto se svojí detailností a realistickými postavami odklání od stylizace, na kterou jsme u většiny mang zvyklí. Tento více „uvěřitelný“ art style mi k vyprávění rozhodně vyhovoval. Ačkoli se většina děje pochopitelně odehrává v menších prostorech, autor Rjósuke Tomoe s nimi pracuje a následně je vykresluje velice dobře.
Povedený je i překlad, který vhodně využívá hovorové češtiny a slangových výrazů. Jen škoda, že se občas vynoří nepřirozené věty jako „Hergot, musíš baštit, abys měl fyzičku.“ (říká Sawamura Nišinovi) nebo dojde k záměně úhlavního sériového vraha za masového (obzvlášť, když je jako sériový uvedený na samotné obálce). Naštěstí se jedná o výjimky, které celkový zážitek nepokazí.
K naprosté spokojenosti mi chyběl alespoň jeden skutečně zajímavý zvrat, který by na celý příběh vrhl jiné světlo. I když je Muzeum 1 opravdu ukázkovým, svižným thrillerem s mnoha známými a fungujícími ingrediencemi, je možná až příliš přímočarý. Zatím je totiž „jen“ o tom, že vrah si vybírá své oběti a policie uhání z místa na místo, stále o krok pozadu. Už ze samotného rozsahu série je spíše jasné, že geniální zápletka zde roli hrát nebude… i tak bych uvítal o něco větší špetku důmyslnosti, která by titul povznesla od momentálního poněkud triviálního děje a motivu vraha. Věřím, že se něčeho takového dočkáme a autor nás ještě překvapí. Kdyby ne a série zůstala stejně přímočará i nadále, bude fungovat i tak.
