Říjen je pro fanoušky sci-fi jako stvořený. Z tohoto žánru bude v kinech na výběr rovnou ze dvou velice ambiciózních snímků. U Bodu obnovy se ambicemi rozumí především naše české měřítko, a ačkoli se nemusí bát jít do světa, svým rozpočtem ani zkušenostmi režiséra zdaleka nedosahuje na Stvořitele. Znamená to ale i automaticky lepší výsledek?
Rozvoj umělé inteligence (AI) je na vzestupu a začíná být součástí všech aspektů života. Ať už v podobě opatrovníků dětí, nebo členů policejních složek. Vše se obejde bez problémů do té doby, než údajně AI svrhne na Los Angeles jadernou bombu. Později, roku 2070, je válka mezi lidmi a stroji již v plném proudu. Agent speciálních jednotek Joshua se společně se svým týmem vypraví do Nové Asie, kde na rozdíl od Ameriky není AI zakázaná. Zde má najít a zneškodnit Stvořitele, vůdce AI a strůjce jisté všemocné zbraně. Joshua však netuší – ač to záhy zjistí –, že tou zbraní je AI v podobě malé holčičky.
Vizuál je u filmů obecně důležitý. V žánru sci-fi, založeném na zatím nereálných, a zároveň fascinujících technologiích, to platí obzvláště. V tomto ohledu dokáže Stvořitel skutečně zabodovat. Vytváří totiž uvěřitelné a mnohdy famózní vymoženosti fiktivního světa budoucnosti, které umí ještě lépe zasadit do prostředí. U sci-fi jsme nejčastěji zvyklí na neonové megapole, vesmírné stanice či cizí planety; od těchto zavedených šablon dokáže Stvořitel lehce odbočit. Sledujeme kontrast mezi uměle vytvořenou, super-moderní technologií a něčím tak prostým, jako je thajská příroda. Na obojí se v odlišných slova smyslech dívá skvěle, a především to dobře funguje pohromadě.
Ve snímku se objeví i další, pro sci-fi již více typické lokace, čímž tvůrci docílili jisté pestrosti a zapamatovatelnosti. Největší prostor dostala právě příroda, což se ukázalo jako dobrá volba. Nevybavuji si mnoho podobných sci-fi filmů (čest výjimce v podobě District 9), navzdory tomu, že jde o zajímavou a efektivní kombinaci. Obraz, který by se dal nejednou rámovat, se bezesporu řadí mezi nejlepší letošní filmové vizuály. Doprovází jej neméně povedená zvuková stopa, která nezřídka bývá prostá (nicméně opět efektivní). Například přírodní zvuky v podobě cikád, které dokážou působit navzdory všudypřítomnému nebezpečí uklidňujícím dojmem. Hudbu ke snímku přitom nezkomponoval nikdo menší než Hans Zimmer.
Jenže není zlato všechno, co se třpytí. Ve vizuálu je Stvořitel sice fenomenální, ale po scénáristické stránce naopak značně strádá. Snímek je x-tou variací a slepencem všeho možného, co jsme už viděli. Válka mezi lidmi a stroji, cesta dítěte s dospělým napříč nebezpečnou krajinou, filozofické debaty na téma, zda nejsou roboti více lidští než sami lidé, … Asi každý dokáže do těchto známých motivů vsadit vlastní příklad. Někdo v tom spatří prvky z Blade Runnera, jiný zase Avatara. Oproti letošnímu snímku 65, který stejně jako Stvořitel nepřinesl téměř nic nového a vlastního, se zde ale nejedná o tak náhodný slepenec. Problém ale tkví v tom, že tvůrci 65 v podstatě věděli, že půjde o neoriginální, ale nenáročné béčko, kdežto Stvořitel si i přes svou neoriginalitu hraje na víc. Přitom jeho pro sci-ci netypické prostředí k alespoň lehké příběhové originalitě vyloženě vybízí.
Ačkoli film vzbuzuje dojem, že předkládá filozofické otázky o AI a vybízí k zamyšlení, ve skutečnosti tuto – navíc reálnou – tematiku hlouběji neprozkoumává. A kromě několikaminutového úvodu zůstává nedotknutý i jeho vlastní, fiktivní svět, ve kterém se téměř nic nevysvětlí a vše funguje tak nějak samo. Závěr měl na diváka zřejmě zapůsobit jako emocionální bomba, k tomu ale nedojde ze stejného důvodu: chybí hlubší charakteristika nejen postav samotných, ale jejich vzájemných vztahů. Některé nelogičnosti, tuna klišé a zmatený střih tomu nikterak nepřidávají. To vše je pak neuvěřitelně okatě našroubované na současnou, mezi tvůrci tolik oblíbenou a stokrát vyždímanou šablonu o „zlých bohatých utlačujících chudou menšinu“. Pro takové schéma nemusíme chodit daleko, naposledy se objevilo například ve snímku Blue Beetle.
Neubránil jsem se proto pocitu, že „příběh“ (nebo spíše jeho náznaky) sloužil pouze jako hnací motor k předvedení již zmiňovaného úžasného vizuálu, lokací a akce. Přestože jsem si toho i dalších problémů byl vědom, i tak jsem si dokázal minimálně první polovinu snímku užít. Byl jsem omámený prostředím a natěšeně čekal, až se film vytasí s „tím hlavním“. Dlouhá stopáž se však podepsala na mojí, postupně se vytrácející toleranci a finále jsem už vysloveně přetrpěl.
Stvořitel zapůsobí pouze v případě, že zcela vypnete a necháte se pohltit obrazem. Jenže u sci-fi by se člověk vypínat neměl a u takto ambiciózního už vůbec ne. Nadějně vyhlížející snímek tak dopadl přinejlepším průměrně, a to pouze díky vizuálu. V příběhu sice není vysloveně nic špatně, ale to jen proto, že nenabízí vůbec nic. Po celou stopáž zůstává plochý a neprozkoumaný, aby na konci od diváka zcela neoprávněně očekával emoce a zamyšlení. Mohu-li proto doporučit, zajděte raději na Bod obnovy. Ten sice taky nepředstavuje po příběhové stránce kdovíjaký zázrak, přesto vám dá víc než Stvořitel.
