Holešovické Divadlo Alfred ve dvoře založil mim a režisér Ctibor Turba v polovině 90. let jako nový typ scény, která nemá svůj herecký soubor ani stálý repertoár. Dnes už je taková praxe běžná, především v současném tanci a experimentálním divadle. Alfred ve dvoře také už nemá tehdejší přízvisko Divadlo mimů, ale vládne v něm spolek Motus a s ním alternativní divadlo všeho druhu.
Stojí hodně stranou, až za kinem Bio Oko směrem k nákupnímu centru Stromovka. Vchází se do něj jako do řadového činžovního domu: kouzlo se skrývá v suterénu a na dvoře jednoho z nich. Ale na to, jak skromně se tu krčí, se v něm odehrávají velmi podnětné a zábavné události. Stálých rezidentů je mnoho, v Alfredu se hraje prakticky každý večer a jde o pestrou škálu projektů. Většinou autorské divadlo, které může sahat od současného tance přes loutky a objekty, audiovizuální experimenty až po absurdní hry. Vybírám z několika málo nedávných návštěv, pro ilustraci toho, co všechno je možné právě v tomto divadle zažít.
Handa Gote a jejich svérázný mystifikační humor
Své trvalé zastoupení zde má soubor Handa Gote Research & Development. Nestárnoucí generace, mistři černého humoru a promyšlené mystifikace, kteří si s publikem hrají jako kočka s myší. Skrz absurdní inscenace nenápadně a jakoby mimovolně otevírají témata, která jsou vlastně vážná. Divák se do nich ponoří, aniž by to tušil, aniž by si všiml, že se ocitl v debatě o společenských nebo sociálních problémech. Děje se tak s výstředností, která neznalého snad může zaskočit, a prostředky kombinujícími nejrůznější divadelní i nedivadelní nástroje – prvky dramatu, ale také události, které svým charakterem připomínají přednášky, slavnosti, koncerty, tomboly, manifesty, objektové a loutkové divadlo, živou hudbu, tanec, stínohru, abstrakci, … Netlačí diváka do násilné participace, spíš apelují na jeho rozhled a na schopnost rozpoznat nadsázku a odhalit jejich hru. U Handa Gote jeden nikdy neví, kde končí mystifikace a začíná seriózní umění. Neustále dokazují, že aby bylo působivé a smysluplné, nemusí být divadlo nutně vážné.
Vzpomínám třeba na Mission podle novely Ghost of Chance od Williama S. Burroughse o střetu lidské civilizace s přírodou a o zkáze jedné pirátské komuny na Madagaskaru. I proto, že jsem tehdy teprve alternativnímu divadlu přicházela nesměle na chuť, nesmazatelně se mi zapsala do paměti Veronika Švábová jako lemur i celá inscenace, rozrušující, pro mě neobvyklá, ale zároveň křehká a poetická. Nebo skvěle podané Šibřinky, při kterých se konala skutečná tombola a publikum si mohlo dát párky s hořčicí. Objevování „temné strany češství“ šlo souboru Handa Gote vždycky znamenitě… Mimochodem, tato lidová veselice opět nastane 10. února 2024.
Nedávno reprízovali Vzpomínky na Togoland. První část hry je vystavěná jako přednáška s odborníky a panelisty, s promítáním, předváděním sbírkových předmětů. Handa Gote si dali do nejmenších detailů práci s voiceovery reálných televizních rozhovorů nebo historických filmových aktualit. Se smrtelně vážnými tvářemi vypráví Veronika Švábová a Tomáš Procházka spolu s jejich „hosty“ dějiny neexistující československé kolonie. Je vlastně správné prozrazovat to? Protože výkon všech čtyř interpretů je tak přesvědčivý, že některé diváky skutečně zmátli. Ve druhé polovině je ve stylu dadaistického žertu vše rozmetáno a nastává divadelní akce s maskami. Tato část patří sondě do duše českého národa, která není tak úplně přátelská a nevinná, jak bychom si rádi mysleli. Ale protože kritiku servírují s nadsázkou, přijímá se relativně dobře. Inscenace navíc ukazuje, že k vytvoření úspěšných fake news vůbec nepotřebujete internet nebo umělou inteligenci!
Handa Gote v listopadu uvedla nový projekt, Třetí ruka, ve kterém se vrací k loutkovému divadlu: „Nyní Handa Gote pokračují ve snaze o rekonstrukci, tentokrát u žánru, který možná žádným žánrem nebyl a patrně ani vůbec neexistoval. Jedná se o výzkum specifické vizuality experimentálního loutkářství 90. let a pokus o jakýsi revival tohoto zapomenutého mikrožánru surrealistického loutkového divadla. Inspiruje se zejména experimenty Petra Nikla s divadlem Mehedaha, loutkovou tvorbou Františka Skály a skupiny BKS nebo Čestmíra Sušky či Petra Šocha. Jednou z inspirací je také nedostižná česká loutková legenda – inscenace Piškanderdulá a prostřednictvím ní i tradice varietních loutkových výstupů, ale také starší umělecké loutky – například maňásky Paula Klee a tvorba mnoha umělců Art brut obecně.“ Upřímně se na představení těším, reprízy jsou naplánované na druhou polovinu ledna.
Petr Krušelnický – Harmonie destrukce
V Alfredu se také často setkáme s performancí na pomezí žánrů, která je zkouškou divákovy (a posluchačovy) odolnosti. Schopnost užít si taková představení je třeba pěstovat, není ale důvod to nezkusit! Konec léta přinesl z ranku náročnějších premiéru Petra Krušelnického – na pomezí výtvarné instalace, elektronické hudby a fyzické performance. Experiment s prostorem a zvukem, zaměřující se na proměny kontinua jednoho i druhého, na narušování a deformaci struktury.
Výtvarná stránka zahrnuje několik objektů, zavěšených i stojících, z kovových konstrukcí propletených umělým vláknem, které ve spojení se světly vytvářejí proměnlivé stínové struktury. Odrazy trojrozměrných objektů někdy připomínají rozkreslenou animaci, asi jako kdyby Jiří Šalamoun nebo Vladimír Jiránek kreslili město plné mrakodrapů. Světla jsou naprogramovaná, aby měnila struktury labyrintu, a v tomto stínovém městě se civilně pohybuje performer, také jako objekt. Zastavuje se, prostor vysílá vlny cizosti. Existuje, protože musí.
Zvuková složka směřuje, jak název napovídá, od harmonie k její destrukci. Ani ne k ruchům jako k noisu (laicky řečeno umělecky pojatému hluku, jehož poslech není otázkou estetiky, ale fyzického zážitku – naše tělo rezonuje s rozechvělým vzduchem nebo se instinktivně otřásá v beatech, zde bych jen možná dala předem warning s ohledem na to, že světlo nakonec přechází do efektu stroboskopu). Tam, kde je hudba harmonická, jde spíše o souzvuk motivů než melodii –plochy zní chvílemi jako Liškova Ikarie, stejně tak i stínohra mi někdy připomíná závěrečné záběry před přistáním na Bílé planetě v galaxii Alfy Centauri. Byli jsme velmi futurističtí v hudbě i ve výtvarnu…
Harmonie destruovaná na nepředvídatelné zvukové výboje se rozpadá a v projekci se objevují barevné rastry a pásy. Přehlcují zrak i sluch a v divákovi se vzmáhá instinktivní napětí. Performance slouží ne k obdivu, ale k prožitku, a ten skutečně dává. Jen, jak jsem podotkla na začátku, spíše zkušenějšímu divákovi.
