Holešovické Divadlo Alfred ve dvoře založil mim a režisér Ctibor Turba v polovině 90. let. Dnes zde vládne spolek Motus a s ním alternativní divadlo všeho druhu. Šíře žánrů stojí za pozornost, a tak vás podruhé zveme na exkurzi do světa absurdního, ale i hravého divadla. Podíváme se za lesními loutkami i za další vlnou mystifikace, kterou dovede vykouzlit jenom divadlo.
Alfred ve dvoře hodně stranou, až za kinem Bio Oko směrem k nákupnímu centru Stromovka. Vchází se do něj jako do řadového činžovního domu: kouzlo se skrývá v suterénu a na dvoře jednoho z nich. Ale na to, jak skromně se tu krčí, se v něm odehrávají velmi podnětné a zábavné události. Stálých rezidentů je mnoho, v Alfredu se hraje prakticky každý večer a jde o pestrou škálu projektů. Většinou autorské divadlo, které může sahat od současného tance přes loutky a objekty, audiovizuální experimenty až po absurdní hry. Vybírám z nedávných návštěv pro ilustraci toho, co všechno je možné právě v tomto divadle zažít.
Musaši Entertainment Company – V lese a v pohraničí
Vůbec se nedivím, že tenhle soubor mladých divadelníků z líhně alternativního a loutkového divadla DAMU našel střechu právě v Alfredu. Jsou sice krotší než posledně zmiňovaní Handa Gote, ale mají s nimi ledasco společného. Sami se definují jako „zábavní společnost zabývající se autorským divadlem, audiotvorbou, řezbářstvím, výrobou hudebních nástrojů, hubkařením a dalšími tradičními řemesly“. V jejich repertoáru se handagoťáckému humoru blíží inscenace Grunt – kronika lidové krutosti, jakési obrazy z československého pohraničí (čti: Sudety), kde se z kamen doopravdicky kouří, na saních se převážejí podezřelá těla a šedesátkoví lufťáci, kteří si na starých pozemcích vykolíkovali nová území odpočinku, nosí čepičky a fousy zahradních trpaslíků. A nad tím vším se vznáší duch přízračného krtka hvězdonosého. Velká dávka drsného humoru a zároveň láska k fyzickému obrábění rekvizit a předmětů člověka vždy okouzluje.
Musaši zároveň dovedou vytvořit i představení jemně poetické, jako by je vyřezal sám Trnka. Věnují se totiž i loutkovému a objektovému divadlu, jak ukázali v loňské premiéře pohádky Fabula Sylvestris. Jde o komorní dílko pro několik málo diváků, které je rozkročené mezi inscenací pro děti a satirou pro dospělé, takže pobaví několik generací naráz. Před publikem je postaveno drobné jeviště klasicky loutkářských rozměrů, ale většina rekvizit i loutek je vytvořena z přírodnin. Však se také příběh odehrává v lese, kde hospodaří dva dobrosrdeční mužíci: jeden sází šišky a druhý zase zpracovává výtečné hnojivo od lesní zvěře. Pohodlí a klid lesa však naruší vpád igelitového strašidla. A když si nestvůra dokonce postaví odpadkovou chaloupku (která mi evokovala kreslený dětský horor o mrňouskovi a čarodějnici) a začne unášet nevinné pocestné, musí si na to Boban kýbl postavit a vydat se do boje. Přemýšlím, jestli se Musaši pro jeho postavu neinspirovali také v pěstitelském úsilí Justina Pécucheta z naší seriálové verze Dvou písařů…
Vtipnost detailů se dá jen stěží předat na papíře. Ať už je to mechanický mlýn na zaječí bobky, diskotéka tvorečků žijících v dutinách pod pařezy, nebo také co chvíli nespolupracující rekvizity. Loutky jsou sice tradičně funkční, co se týká kloubů a vodění, ale vše, co je možné, tvoří neopracované kousky chorošů, mechu, kůry či vyschlého dřeva, které by se skvěle vyjímalo jako druhdy populární samorosty. A inscenace je svou naivitou vlastně i hluboce poetická a její poselství tak bezelstné, že se nedá nařknout z prvoplánovosti. Děti na ni vezměte určitě, ty se ještě lépe než my dokáží ztotožnit s tím, co vše je na scéně „živé“. A nám se to také může podařit, vždyť to ani není tak dávno, co jsme třeba vodili rukavici na provázku a ve své fantazii věřili, že je to pes.
Premiéra Petry Hůlové a jejího týmu
Bez propracovaných reálií, které by tvořily zdání poctivé reality, pouze s textem, sound designem a projekcemi, vytvořili svůj příběh Petra Hůlová s Pavlem Havrdou a Petrem Vrbou. Jejich Řevnice, ulice Slepá měla premiéru na sklonku září. Tvůrci projekt nazývají „audiovizuální dokumentární esejí s fikčními prvky“. Já bych spíš řekla, že jde o fikci s prvky audiovizuálního dokumentu, ale to je na vůli toho kterého autora. Trochu mě překvapilo, že mystifikační podstatu této hořce humorné novinky musí spisovatelka objasňovat divákům (například v rozhlase), neboť se domnívám, že nadsázka obsažená v textu je naprosto zřetelná. Provedení je stylizováno do scénického čtení a je také vodítkem, že se nejedná o tradiční interpretativní divadlo.
A prostředí Alfreda ve dvoře samo divákovi naznačuje, že je potřeba v něm každé slovo a výjev vážit a zpochybňovat. Vždyť co soubor a tvůrce, to vlastní druh absurdního nebo mystifikačního divadla – Jan Mocek, Handa Gote, Musaši, … Ti všichni sdílí podobný přístup, ačkoliv každý používá jiné formální prostředky, a nikomu z nich se – v dobrém slova smyslu – nedá věřit ani slovo. V Alfredu nonsens pomalu stéká i po zdech. A myslím, že právě tenhle druh humoru charakterizuje i místní diváckou základnu. Vnímám v této tvorbě ostatně něco, co je možná i specifikem českého divadla, které vzešlo z naší permanentně podvratné povahy a po staletí pěstované schopnosti číst mezi řádky.
Petra Hůlová a její kolegové v Řevnicích pracují s textem, který je formulován jako válečný deník, takže na jednu stranu reflektuje otevřeně konflikt, který zuří za humny. Situován je však do našeho prostředí a popisuje společné zážitky umělců, kteří se sejdou na návštěvě v Řevnicích u jednoho z nich, a kromě svištících kulometů a mobilního signálu řeší především granty. Inscenace v divákovi může vyvolat nejistotu v tom, kde je hranice mezi realitou a nadsázkou – kdy si umělci dělají legraci sami ze sebe, kdy ze systému a zda si ji celou dobu nedělají především z publika.
Je to však umírněná nejistota a celý tvar je z inscenačního hlediska tradiční a vytváří pro diváky bezpečný prostor – nepracuje se tu s participací, nejsou tu explicitní scény, ohlušující sound (kromě několika třesknutí zbraně) ani útočný vizuál. Text je protkaný vtipnými narážkami na současnou politiku a často využívá dvojsmyslu v užití křestních jmen Petr a Pavel. Projekce, které z jeviště přiznaně ovládá Havrda, nadsázku podtrhují. Vtip nezřídka vzniká generováním kontrastu mezi slovem a projekcí či zvukem.
Ačkoliv tato inscenace konkrétně grantem podpořena nebyla, nejvtipnější pasáže se týkají právě grantových řízení. Ty pobaví v hledišti především umělce spolutrpitele. Vůbec se mi zdá, že tenhle komorní typ divadla o divadle je vyloženě komunitní záležitostí, takové o nás pro nás, a přijdou na ně spíš zasvěcení a spříznění. Ale i divák „z ulice“ by mu měl dát šanci, protože klade otázky, které úplně nechceme slyšet. A nejsou to ty o kulturních grantech. Za každým humorem je ve skutečnosti něco tragického a zraněného, něco, co jím překrýváme. Je tedy i užitečné ho zkoušet odhalovat a přemýšlet, co v něm skrývá.
Tak co, vyrazíte do Alfredu?
