fbpx

Iris Kristeková: Je těžké čelit bolesti, kterou si člověk nese

  • Soňa Hanušová

Série Invisible souboru Tantehorse zpracovává osudy umělkyň, které se v určitý moment svého života potýkaly s extrémní životní situací. Po Haně Frejkové a Barboře Kaufmannové před diváky přichází Iris Kristeková. V autobiografickém hudebním stand-upu popisuje bez příkras vlastní dětství, dospívání i dospělost, v nichž se potýkala s devastujícím rodinným prostředím a čelila zneužívání. Je jasné, že tenhle rozhovor nebude pohádka na dobrou noc…

Pojďme rovnou po hlavě k IRIS. Tenhle váš stand-up není žádná oddechovka a v některých momentech jej opravdu není s ohledem na téma příjemné sledovat. Jak to vnímáte vy, jak se vám IRIS hraje?

Hraje se mi dobře… i když to není to správné slovo. Spíš řekněme, že s tím nemám problém. Je zřejmé, že IRIS je jiná než normální inscenace. Jde o můj životní příběh, který dosud znalo jen několik mých nejbližších. Během psaní scénáře a zkoušení jsem získávala pevnější nadhled a odstup. Stand-up jako formát funguje skvěle a je od Miřenky (režisérka Miřenka Čechová, pozn. red.) opravdu dobře vystavěný. Nejen díky jejím zkušenostem z New Yorku s žánrem stand-upu a podobnými sociálními tématy, ale také empatickému přístupu a porozumění.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

V čem přesně je IRIS jiná než normální inscenace?

Je to smrť, jízda i pro mě. Náročná energeticky i emocionálně, hlavně druhý den. Nejzásadnější je moment, kdy vyjdu na jeviště. Nesmím si dovolit jakékoli obavy či vnitřní nejistotu. Nenechat se během storytellingu rozviklat energiemi diváků. Jet až do konce. Prostě si musím věřit. Tady nejde „výkon“, ale o pravdu, duševní nahotu – teď a tady. Je důležité se nebát. Strachy byly moje velké téma… dnes už je to moře klidnější. Byla jsem nervák, ale s IRIS se dost věcí proměnilo. Připadám si najednou svobodnější, lehčí, sebevědomější. Premiéra byl ohromný zážitek. Mám za sebou skvělý tým, Miřenku Čechovou, Petra Boháče, Martina Tvrdého, Filipa Horna, Petru Vlachynskou. Daleko těžší bylo období před premiérou, to hledání a snaha o správné uchopení tvaru.

Nebylo pro vás těžké vystoupit se svým příběhem před úplně cizími lidmi?

Tak na premiérách to úplně cizí lidi nebyli…

Minimálně jeden, se kterým teď mluvíte poprvé, jo…

No dobře. S Miřenkou jsme byly v Komařicích na rezidenci, kam jsme pozvali pár lidí, aby se přišli podívat na work in progress. Potřebovala jsem si vyzkoušet nejen rozložení jeviště do U a že musím hrát do všech stran, ale především kontakt s diváky, na kterém je stand-up postavený. Jejich zpětná vazba – jak to na ně působí, jaké otázky si kladou a podobně –, byla velmi přínosná. Zároveň to bylo hodně intenzivní, protože ode mě byli na dva metry a já zkoušela za denního světla. Bez rekvizit, bez kostýmu, bez světel. Bylo to naprosto syrový. Cítila jsem jejich energii tak nekompromisně blízko, to byl silný zážitek. V jeden moment jsem to málem neustála – cítila jsem jejich šok, zmatení i bolest. Jenže musíte jet dál, nezastavit se.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

IRIS je relativně čerstvá záležitost, premiéra byla začátkem září a zatím jste odehrála pár repríz. Přesto, jaké byly reakce?

Odezvy lidí jsou silné. Dost žen má bohužel podobnou zkušenost, jak se průběžně dozvídám ze zpráv i od cizích lidí, kteří jsou za IRIS rádi. Pohnulo to i muži, kteří si pokládají jiné otázky a snaží se nahlédnout do sebe, jestli někomu někdy také neublížili. Vyzývá to k různým sebereflexím. Přátelé byli zaskočeni. Ne všichni věděli o všem. Někteří nevěděli vůbec nic, ti dlouholetí pak znali jen část příběhu, ty rodinné peripetie. Druhou část, tu s doktorem, jsem otevřela až během psaní scénáře. Bez IRIS bych tuhle „hanbu“ nikdy nevykopala. Zůstala by pohřbená hluboko ve mně.

Znovu jsem si tak prošla celým kolečkem sebeobviňování: je to moje vina, měla jsem to vědět, už jsem byla starší a měla jsem mít zkušenosti, aby se mi něco takového nestalo znovu. Stud, že jsem byla tak pitomá a mohla to dopustit. Současně jsem si už ale také uvědomovala, že takhle nad tím uvažovat nesmím… Bylo to dost nepříjemné přiznání – sobě i okolí – a je to vlastně docela čerstvé. Před premiérou jsem to řekla jen pár nejbližším přátelům.

Dopad má IRIS tedy značný. Lidé píšou a děkují, že se o tom mluví nahlas a že rozpoutáváme diskuzi. A to je na tomhle stand-upu nejdůležitější a nejpodstatnější. Mně to také pomáhá. Je těžké čelit bolesti, kterou si člověk v sobě nese. Ten plevel, který dorůstá a obsahuje v sobě jed, infekci, je zkrátka součástí vás. To ze sebe nezujete jak rozbitý boty. Ale díky IRIS i letité práci se to čistí lépe a rychleji. Teď už je tu IRIS pro ostatní. Aby se i jiným mohlo ulevit. Aby se nemuseli bát se otevřít a postavit svým strachům. To třeba za mě bylo jednou z nejtěžších věcí.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Jde jen o to otevřít téma zneužívání, nebo by si z IRIS měl divák odnést i něco víc? Třeba naději? Vždyť vy, ač jste měla startovní čáru posunutou oproti jiným hodně dozadu, jste se ze všech sraček vyhrabala a teď stojíte na jevišti, vyprávíte svůj život neznámým lidem a tváříte se u toho v pohodě.

Vůbec nevím, komu nebo čemu děkovat. Pro mě bude věčná otázka, jak to, že já jsem byla ta jediná, ta černá ovce, která se z vlivu rodiny vymanila. Stáli při mně asi andělé… Samozřejmě dnes už vím, že to byla i moje zásluha, že mě to nesemlelo. Viz drogy a různé peripetie, o kterých v IRIS ani nemluvím.

Ale cítím, že je ve mně nějaká síla, kterou pojmenovávám jednoduše „láska“. Láska k přátelům, kteří mě podrželi a byli vedle mě, což pro mě bylo nejdůležitější. A to i přesto, že o mých problémech třeba ani netušili. Ty jsem řešila sama. Ale chyběla mi sebeláska, měla jsem jen tu lásku vůči nim a díky nim jsem se cítila lépe.

Odžila jsem si hodně komplexů. Byly doby, kdy jsem se bičovala za všechno. Že jsem hloupá, že se neumím učit, že jsem pomalá, nechápu, nerozumím a jsem tím pádem špatná, nedostatečná, a tedy nepoužitelná. Ale když máte vedle sebe někoho, koho si vážíte a obdivujete a on vás vidí podobně, dává vám to sílu, ačkoli nechápete, protože jeho úspěch se s vaším nedá srovnat. Měla jsem však radost, že můžu ten jejich úspěch sdílet s nimi a těšit se z něj. Když jsem zažívala sdílnost, porozumění, mohla jsem zemřít blahem. To mi kromě přátel dávalo také divadlo, zpěv. Ano, byla to také svým způsobem terapie. Místo, kde jsem se mohla vykřičet a vybrečet. A projevit všechny emoce, kterých v sobě mám dost.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Čím vás zlákalo právě herectví?

To byla čirá náhoda. I když náhody neexistují… V dětství jsem chodila na dramaťák a na balet a jednou mi učitelka řekla o konzervatoři. Jak zmiňuju i v IRIS, vůbec jsem nechápala, že se herectví dá studovat a že hercům někdo platí. Brala jsem to prostě jako hru. Ale řekla jsem si, proč ne. A oni mě na tu konzervatoř vzali, nastoupila jsem v čerstvých patnácti. Což byla záchrana – těžko říct, jak bych dopadla, kdybych zůstala v Příbrami a šla na obchodku, kam jsem měla podanou druhou přihlášku.

Rodina vás ve studiu herectví podpořila?

Až později jsem se dozvěděla, že můj otec, který s námi v té době už nežil, s tím zásadně nesouhlasil. Ale to by mi stejně bylo jedno, vzhledem k tomu, že jsme se nevídali. Starší ségra měla problém s tím, že jsem se v patnácti odstěhovala, žila v Praze, byla nezávislá a vracela se jen na víkendy – podle ní si nechat vyprat a nažrat se, než jsem jela zase zpátky. Ale máma byla pyšná. Asi si myslela, že jednou budu Herečka a hrát v televizi. A taky byla ráda, že vůbec studuju. U nás totiž nikdo jiný nedostudoval.

Hrálo roli, že jste byla „uklizená“ v Praze a v Příbrami měli o hladový krk méně?

Ne úplně, máma mě finančně podporovala, platila mi ubytování, obědy. Na druhou stranu je fakt, že se v bytě uvolnil prostor a asi se v něm o něco lépe dýchalo. Ale nevím, tyhle věci jsem popravdě nevnímala.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Co vám studium v Praze nejvíce dalo?

Zpočátku jsem byla úplně zmatená. Hned v prváku jsem chtěla odejít. Připadala jsem si tak špatně zapadnutelná – doma ani tady, ani tam. Také jsem byla pro ostatní dost blbě čitelná, tím, jak jsem se naučila neustále nosit nějakou masku. Navíc holka z Příbrami sama ve velkoměstě. Ale nakonec to dobře dopadlo. Vyhodili mě až v páťáku, přičemž už ve čtvrťáku si mě zavolal ředitel a pohrozil mi, že mě nepustí k maturitě. Mně to ale bylo jedno, řešila jsem jiné problémy. Nakonec jsem díky jedné svojí spolužačce zvládla odmaturovat a odešla až o rok později. Paradoxní bylo, že mě pak ředitel přemlouval, abych zkusila vydržet.

V té době jsem žila ze dne na den. Myslela jsem si, že až dokončím konzervatoř, skončím i já. Že už prostě nebudu. Nežila jsem pro žádnou budoucnost a už vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych šla někam do divadla. Takže když mě vyhodili, neměla jsem žádný plán a byla jsem rok na podpoře. Ale i po odchodu z konzervatoře jsem dál spolupracovala a podílela se na inscenacích. S Viktorií Čermákovou jsem dělala v NoDu Bakchantky a ona pozvala svého kamaráda, uměleckého šéfa Činoherního studia v Ústí nad Labem Davida Czesaného. Zrovna hledal náhradu za jednu herečku, která odcházela na mateřskou. A nabídl mi angažmá, což bylo další lano, které mě vytáhlo nahoru.

Jak jste ustála samotné herecké prostředí? To v určitých ohledech také není nejzdravější…

Máte pravdu. Alkohol byl můj nejlepší přítel. Bylo to těžké, byla jsem nervózní a hroutila se úplně ze všeho. Bála jsem se, že zapomenu text a strach zaháněla malými panáky mezi výstupy. Záhy jsem však začala chodit k onomu terapeutovi a přestala pít před a v průběhu představení. Jako brzda zafungovalo i to, že jsem se snažila zapadnout do kolektivu, mezi ostatní herce.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Co bylo dál?

Činoherní studio bylo v té době generační divadlo. Hodně jsem se v Ústí naučila, bylo to skvělých šest let, ale pak jsem tam přestala být spokojená. Nelíbila se mi spousta věcí a říkala jsem si, že takhle divadlo dělat nechci. Ta nespokojenost určitě vycházela taky z nespokojenosti ze sebe samé. Takže jsem odešla – samozřejmě jak u mě bylo vše vyhrocené a zvětšené, tak se bez toho neobešlo ani tohle – a zůstala bez práce, bez bydlení a s dluhy. Ale musím ocenit své tehdejší kolegy, že jsme byli schopní si to vyříkat a jsou z nás dál kamarádi. Když se ohlédnu zpátky, vím, že jsem byla fakt moc a všechno si brala strašně osobně. Ale v ten moment jsem tam už prostě nechtěla být, a tak jsem šla, i když jsem neměla kam. Celá já, magor. Nepřemýšlet nad zítřkem, zabouchnout dveře a čau!

Pak přišla otázka, zda bych nešla do jiného angažmá. Znělo to jako nabídka, ale okamžitě jsem vyhodnotila, že jsem asociál a že to není pro mě. Že potřebuju pracovat jinak. Prošla jsem si různými brigádami a divadlo pořádně nedělala třeba čtyři roky. Také jsem měla období, kdy jsem neplatila nájem, protože nebylo z čeho. Neustále jsem se točila v půjčkách a dluzích, které jsou ostatně věčným prokletím naší rodiny. Navíc s penězi neumím zacházet – čím méně jich mám, tím víc je roztáčím. Dneska už je to oproti minulosti zlatý.

Vy byste mohla udělat IRIS klidně na pokračování…

Historek, které v IRIS nezazní, mám spoustu. Jednu dobu – už přesně nevím, kdy to bylo, ale zkoušeli jsme Carmen – jsem chodila s taškou a nikdy nevěděla, kde budu spát. Bydlela jsem takhle asi na třech místech naráz. Nebo jsem odjela stopem do Itálie a tam zdrhala z hotelů…

Bylo to divoké období, kdy práce stála. K divadlu mě vrátila zpátky až Diana Šoltýsová, ta mě skutečně režijně resuscitovala. Didi ve mně vždycky viděla světlo, což nechápu, ale jsem za to nesmírně vděčná. Vysvětlila mi spoustu základních věcí a díky ní jsem divadlo začala vnímat jinak, víc do hloubky. Do té doby jsem vše dělala spíš intuitivně, aniž bych chápala některé souvislosti. To vedlo ke znovuzrození mé vášně k divadlu.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Byl pro vás takto zásadní ještě někdo?

Samozřejmě Miřenka Čechová. Ta ve mně objevila vášeň k fyzickému divadlu, které stejně jako zpěv potřebuju k životu. Myslím, že inscenace Svět odsouzencův předběhla dobu. A především mi dala IRIS. I když jsem sólovku nikdy nedělala a netušila, co z toho vzejde. V tomhle stand-upu jsem se ale poprvé postavila sama za sebe a pomohla mi v tom právě Miřenka. Práce s ní mi ukázala další rovinu vnímání umění.

Jedním z rozhodujících momentů se do projektu Invisible zapojit se pro vás stalo představení Liebestod, s nímž přijela Angélica Liddell v rámci festivalu Pražské křižovatky. Čím vás tak ovlivnilo?

Tam sedlo úplně všechno. Byla jsem ve správný čas, ve správném věku a ve správném rozpoložení na správném místě. Minout se s jakýmkoli představením je snadné, rozhoduje o tom spousta faktorů. Myslím, že kdybych byla o deset let mladší, netrefí mě to takovou silou a vnímala bych v tom odlišné věci. V té době jsem v divadle zkoušela Lorcu a těšila jsem se, že to bude skvělá inspirace – Španělsko, flamenco. Očividně jsem o tom představení vůbec nic nevěděla. A pak přišel ten „aha“ moment. Ovlivnily mě, nebo spíš pomohly mi se rozhodnout také Baletky Miřenky Čechové a druhá část série Invisible věnovaná Barboře Kaufmannové.

Co je pro vás spojnicí těchto inscenací? Odvaha?

Katarzi lze prožít i u příběhů, kdy hrajete někoho jiného. Jednou mi paní poté, co zhlédla Krásku z Leenane, řekla, že hraju její osud. A to se díváte na příběh někoho jiného. U výše uvedených inscenací se díváte na vlastní příběh člověka, který jde s kůží na trh. To je obdivuhodné.

U sebe jsem to ale nevnímala jako odvahu. Vše je mojí součástí a nemám co ztratit. Vždycky jsem na to byla sama a kolikrát jsem si v průběhu zkoušení říkala, že se mi přece zase tak moc nestalo. Tohle se přece děje, vždyť pomalu v každé druhé rodině najdeme nějaké násilí. Opakovaně jsem si kladla otázku, jaký smysl má můj příběh.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Právě tenhle. Vždyť je strašný brát podobný věci jako realitu všedních dní…

Jasně. Ale jsou daleko horší příběhy než ten můj. Mnohem důležitější a zásadnější. Takhle to myslím. Samozřejmě mě kolikrát napadlo, že jsem mohla skončit nejen hůř, ale taky líp. Že jsem nemusela kašlat na školu, nemusela tolik let promrhat. Všechny tyhle hrany ale obrousil čas a lidi, které mám kolem sebe. Proto nemám teď pocit, že bych nějak trpěla.

Jaký v tom případě mělo pro vás smysl o tom mluvit?

Myslím, že jsem se naučila mít se zas o kousek víc ráda. Získala jsem sebeúctu. A cítím v sobě určité uvolnění.

Během představení říkáte: „Tak aby bylo jasno, tohle není žádná terapie!“ Z předchozí odpovědi ale vyplývá, že přeci jen je.

Je. Ale ne v tom trpícím slova smyslu, že bych o sobě musela říkat, jak strašně mi ublížili. Ten stand-up bych vůbec nemohla dělat, kdybych to trauma už neměla nějakým způsobem zpracovaný. Řekněme tak z 90 %, protože tohle se nikdy nedá vstřebat stoprocentně. Ta duše bude navždy pošramocená a je potřeba na jejím ozdravení stále pracovat, ale jde to snáze. Uvědomuji si, že se nemusím stydět, být na sebe zlá a bičovat se za všechno špatný. Ale naopak se soustředit na to dobrý, díky čemu jsem tam, kde jsem.

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Viděl už IRIS někdo z rodiny?

Haha, ne a zvát je určitě nebudu. Ale zpráva o premiéře vyšla v Příbramském deníku, takže ke konfrontaci už došlo. Jen to nechci konkretizovat – můj vztah k rodině je dost ambivalentní. Kdyby to všechno byly fakt svině, bylo by to o dost jednodušší. Ale takhle černobílé to není. Třeba máma si taky prožila svoje a snažila se nás vychovat nejlépe, jak uměla.

Jste kromě ní v kontaktu i s dalšími členy?

Díky konzervatoři jsem rodinu poměrně rychle odřízla a nějakou dobu, asi sedm let, se do Příbrami nevracela vůbec. Pak byla máma v nemocnici, takže jsem přijela a začala se stýkat se dvěma sourozenci (ze šesti), pár neteřemi a synovci.

Koho jsem ale pozvala – jako jedinou – a přijde, je sestřenice, která tehdy zneužití nahlásila. Díky ní si šel ten zmrd sednout. Taky se přišla podívat jedna z mých kamarádek z dětství, Helča. Přišlo mi dojemné, že si spoustu věcí, například zamčenou ledničku, pamatuje. Že mám živoucí důkaz. Protože když mi rodina napsala, okamžitě se mi udělalo zle a začala jsem si říkat, že já jsem ta špatná, která jim ubližuje. Takže s rodinou asi tak…

A když přesto na IRIS dorazí?

Tak to by asi byla velká zábava. Úplně si to představuju, jak začnou vykřikovat, že lžu a honit mě po jevišti. Na to se mě ostatně hodně lidí ptalo, jestli je v IRIS něco „přifouknutýho“. Není. Samozřejmě, takhle ty události vnímám já, ze svého pohledu. Ale všechno se stalo, v tom stand-upu není nic vybájeného. A to mluvíme jen o věcech, který si pamatuju. Já si toho totiž naštěstí dost nepamatuju…

IRIS, foto: Vojtěch Brtnický

Vraťme se ještě k procesu zkoušení. Jaké to je, když někdo režíruje váš život, který už jste si prožila?

Miřenka má pro tohle cit. Ví, jak na to. Sepsala mě do scénáře a poskládala obrazy opravdu skvěle. Zkoušení bylo intenzivní, ale jednotlivé scény vznikaly tak nějak samy. Miřenka vidí, kdy co drhne nebo nefunguje a hledá jiné cesty. Ale stále vycházela ze mě. Objevovala různá zákoutí mojí duše a dávala mi čas i prostor to rozdýchat a uchopit.

Začalo to tak, že jsme si nejprve celý rok povídaly. Ona se ptala a zapisovala si a já mluvila. Když vznikl scénář, čtyři dny jsem nebyla schopná ho normálně číst. Strach, nejistota. Vůbec mi nešlo se naučit text a nevěděla jsem, jak to celé uchopit. Je rozdíl mluvit spatra a mluvit za sebe. Přitom IRIS není role, ač k textu jsem musela jako k roli přistupovat. Protože kdybych to vyprávěla pokaždé trochu jinak, nebylo by to ono. Musí to být fixní.

Umíte si představit, že je IRIS pouze prvním krokem? Že byste se věnovala dalším aktivitám, kterými byste pomohla lidem v podobné situaci?

Že bych já sama založila nějakou platformu nebo nadaci, na to si netroufnu. Na to jsou tu fundovanější. V tuhle chvíli mám pouze sílu jít uměleckou cestou.

Iris Kristeková, foto: Lenka Lesenská
Úvodní fotografie: Lenka Lesenská

Líbil se vám článek? Podpořte nás.