Někomu se to může zdát jako romantické líčení pastorální idyly na venkově, příběh o splynutí s přírodou, práci sedláka podřízené kalendáři ročních období. Z pohodlí moderních domovů podlaha nestudí a nesráží se dech na skle. Ale jaké to bylo doopravdy, když si básník Bohuslav Reynek přivedl do Československa francouzskou literátku?
Nová inscenace souboru ProART a jejího principála Martina Dvořáka odkrývá s drsnou poezií střet dvou kultur, tříd a zemí, jejichž rozdíl byl možná větší než společná láska k poezii. Dílo s titulem Reynek_Renaud: Snění z Petrkova je totiž mnohem víc o básnířce Susanne Renaud než o jejím manželovi, který je známý jako básník úsporných, ale nesmírně obrazných veršů, prostého života a pán z Petrkova.
„Sliboval jsi mi zámek,“ říká trpce představitelka hlavní hrdinky Klára Trojanová, když přináší do pomyslné světnice čerstvá polena do kamen a na jazyk se jí derou všemožné výrazy, a verše to opravdu nejsou. Místo zámku dostala opuštěné venkovské stavení, kde se koupalo jednou týdně v neckách a neustávala práce hospodářů. Susanne Renaud, básnířka a překladatelka, pocházela ze středostavovské rodiny a byla uvyklá na moderní život. Není divu, že cesta na český venkov jí způsobila šok.
Bohuslav Reynek se do ní zamiloval. Ona do něj ne, ale odhodlala se ke sňatku a pak po jeho boku prožila velké události, které naší malé zemi nachystalo 20. století. Plíživý příchod nacismu, „mnichovskou zradu“, na níž měla podíl její vlast, válku a okupaci, znárodňování a kolektivizaci. Život, ve kterém bylo hodně starostí a méně radostí. Život, po jakém zůstává pachuť, pokud byla položena oběť, ale její důvod je zamlžený. A nad osudem ženy, jejím příběhem i inscenací visí otázka: stálo to za to?
Bez patosu, zato s ironií
Reynek_Renaud rozhodně není depresivní inscenací! To jen její podtext se plíží pod nohama, jako když vám začnou kouřit kamna a nevšimnete si hned dýmu, ale něco váš nepříjemně dráždí v nose. Jde o velmi poetický a malebný tvar, obratně zdramatizovanou knihu Lucie Trčkové, která básnířčin životopis sepsala, protkaný verši a střípky moderního tance. Veršů Bohuslava Reynka je v ní ale méně, než by možná divák očekával (nechybí Vzpomínka na samotu).
Básníka režisér a choreograf (a snad už mohu říci, že i dramatik) Martin Dvořák rozdělil – po svém zvyku – do dvou postav. Básníka-výtvarníka ztělesňuje mlčící mladík, výtvarník Adam Panáček, který se během představení přesouvá členitým prostorem (premiéra proběhla ve Werichově vile) a kreslí zátiší, krajinky, portréty uhlem na bělostné papíry. Nebo také vaří kávu, zamilovaný nápoj Susanne Renaud. Martin Dvořák ztělesňuje básníka–hospodáře, manžela, partnera. Je oporou ve fyzické akci, mluví málo a jakoby stále ve snech a básnických představách. Občas utrousí pár veršů, hovoří o pokoře a práci.
Kdybychom vážili text na miskách proti sobě, mohli bychom tuto inscenaci prohlásit za monodrama. Ponor do duše ženy a umělkyně, která na dlouho nechala umlknout svůj hlas, aby jí fantazie vytryskla až ve stáří k poslednímu vzedmutí. Ne, nebyla stále nešťastná, ačkoliv ji neopustil stesk po rodné zemi. Měla dva milované syny a Vysočina jí ukazovala i svou krásnou tvář lesů, luk a jejich plodů. Ale i to nejprostší vyznání zní jejími ústy – a ústy herečky – ironicky. Když ji slyším, jako kdyby někdo sahal na svobodu mně samotné a chtěl mě vytrhnout tomu, co cítím jako poslání… Ale komentáře jsou i satirické, připomínají sebeironii Betty MacDonaldové, Jindřišky Smetanové nebo dokonce Nepilův humor ve variaci, která by se dala nazvat: „Jak se dělá chalupa po francouzsku“.
Útulné detaily
Inscenace působí na jednu stranu pohádkově výtvarným dojmem. Je v ní sentiment touhy po prostotě venkovského života, který ale trvá jen tehdy, když jde o sny a představy. Interpreti stále na jevišti manipulují s poleny – staví je jako miniaturní nábytek, ohrady, věže nebo jen přenášejí jako tíhu života. Partnerská práce herečky a tanečníka je velmi profesionální a přirozená. Její důvěra je už propracovaná v instinkt, s nímž se bezstarostně vrhne plnou vahou na jeho statnou postavu v důvěře, že neztratí rovnováhu (Reynka známe z fotografií až jako stařičkého básníka chatrného jako vysychající bezová větvička, je paradoxní vidět jeho interpretaci coby silného muže).
Mladý výtvarník obkresluje na papíry tvář umělců a na velkou roli jejich postavy (ženu balí do jakéhosi rubáše) – zachycuje s jejich podobou i duše? A čí? Těch, o kterých se hraje, nebo těch, kteří hrají? Samozřejmostí jsou kostýmy evokující sešlapané a seprané oblečení, které se nosí tam, kde člověk buď rezignoval, nebo našel potěšení v neokázalosti. V tom je rozdíl obou charakterů, postav. Reynek je ve své prostotě úchvatně důstojný a sebevědomý, napájí ho láska k rodnému domu a víra v Boha – pokora a hrdost nejsou protimluvy, jdou ruku v ruce spolu, nemá-li být odříkání falešné. Susanne je vykořeněná žena, která není pokorná, ale pokořená – životem, sebou… protože oběť, o níž pochybuje, přinesla bez vynucení. A její básník ji skutečně miloval a opatroval.
Feministická výpověď, nebo vizuální báseň?
Klára Trojanová pojala svou roli více v civilní rovině, Martin Dvořák působí spíše jako postava symbolická a ztělesňující než jen postava básníka. V několika samostatných tanečních pasážích se soustředí na kontrakci a izolaci pohybu, jako kdyby to byla cesta k meditaci, dovnitř do nitra. Neokázalost projevu, citlivá práce s textem, který plyne s přirozenou dikcí, podtrhuje autenticitu postavy Susanne. Herečka také zpívá, jako hudebního doprovodu je užito z nahrávky skladeb Beaty Hlavenkové. Nejen čistě instrumentálního podkresu, ale jsou tu právě i písně. Snad by to jinak ani nešlo, když se hraje o básnících.
Kvality inscenace jsou nezpochybnitelné. ProART a jeho režisér se blíží stále více činohře, a i když možná zmate své diváky a recenzenty, každý počin v tomto žánru je o něco dotaženější. Především řada zabývající se právě odkazem velkých básníků, ať je to Orten, Holan či Blatný. Zde nejde pouze o oslavu literárního díla, spíše je tato inscenace spřízněna s Písní pro Viktorku, která se soustředila na život a osobnost Boženy Němcové jako emancipované ženy.
Jistě, že feministické čtení příběhu o Reynkovi a Renaud je jen jednou z možností. Jeden divák po druhé premiéře v brněnské Vile Löw-Beer prakticky napsal báseň, protože inscenace na něj zapůsobila především obrazností a abstraktní směsí smyslových dojmů ve spojení s výtvarným uměním a slovem. Zřejmě se na ni díval jako na obraz. Vše je možné. Že dílo nabízí velkou škálu interpretací a vzbuzuje diametrálně odlišné asociace, svědčí jen v jeho prospěch. Je to zadumaná miniatura, ideální do zimního ticha, Martin Dvořák si „jede“ svou střízlivou poezii a směs herecké civilnosti a choreografické stylizace. A vybírá si témata, která nutí k zamyšlení.
