Čtyřikrát zfilmovaná knižní klasika z roku 1955 se v českém překladu představuje poprvé. V Invazi zlodějů těl kombinuje autor Jack Finney prvky sci-fi a hororu v atraktivním nápadu, o němž mnohé vypovídá již samotný název. Dostál titul z našeho pohledu svému renomé?
Vypadá jako můj strýček, chová se jako můj strýček, ale… není to on. Je to někdo, kdo se za něj jenom vydává. Když tato slova uslyší doktor Miles Benell poprvé, je přesvědčený, že za nimi musí vězet psychické problémy. S téměř totožným problémem k němu ale začne přicházet stále více obyvatel Mill Valley, a Miles si tak nemůže být jistý vůbec ničím. Pokud se jedná o masový psychický jev, je možné, že mu postupně začíná podléhat taky? Nebo za tím skutečně stojí fyzická hrozba, s jakou se lidstvo dosud nesetkalo – a pokud ano, komu v takovém případě může vůbec věřit?
Stejně jako vyprávění v knize i já půjdu rovnou k věci – Invaze zlodějů těl ustála zub času skutečně úctyhodně. Děj je neuvěřitelně svižný a ve většině případů jde přímo k tomu hlavnímu. Samotný text je psaný lehkým jazykem a nikdy nebudete mít problém v orientaci míst, účastníků či čehokoliv dalšího. A stejně rychle jako je do dění zasvěcen čtenář, přijmou celou situaci i samotné postavy. Jack Finney dokáže zodpovědně pracovat s každou stránkou a postavy, byť občas jejich „plány“ donutí čtenáře k pozdvihnutí obočí, jsou po většinu času pochopitelné, sympatické a umí se vyvarovat dobovým klišé.
Samotná hlavní premisa ohledně „čehosi“, co ostatním obyvatelům městečka krade těla a následně se za ně vydává, je ve výsledku velice jednoduchá, ovšem díky tomu natolik efektivní a schopná bez jakékoliv újmy přetrvat do dnešních dní. Kombinací sci-fi a hororu si pak bere to nejlepší z daných žánrů. Je zde možné najít prvky Lovecraftova kosmického hororu, na kterém stojí povedená atmosféra a mrazivý pocit z hrůzy, kterou nedokážeme pořádně popsat, přesto je bezpochyby všudypřítomná a pohrává si s psychikou postav. Když se děj překlopí více do sci-fi, nejedná se o přežité představy 50. let „o zelených ufounech z Marsu“. Autor umí přijít s něčím více kreativním a v rámci příběhu i velice smysluplně vyargumentovaným – čímž mi dal vzpomenout na jeho vrstevníka, Den trifidů. Nikdy jsem však nepociťoval, že by byl příběh pouhým slepencem populárních prvků či se o to vůbec snažil. Naopak perfektně stojí sám o sobě a dodnes umí ovlivnit nejednoho tvůrce.
Zde by recenze mohla skončit, jelikož takto ke knize můžete bez problému přistupovat. Jako k nenáročnému přímočarému retru, jež do dnešních dnů neztratilo nic ze své čtivosti. Pokud ho bude člověk vnímat takto „jednoduše“, dokáže velice dobře fungovat. Chcete-li si ale Invazi vychutnat o něco víc, máte tu možnost. Finney se totiž na své přímočaré (avšak fungující) premise o zlodějích těl nezastavuje. Jak již bylo naznačeno v souhrnu děje i ve zmínce o „kosmickém hororu pohrávajícím si s psychologií postav“, na celý příběh lze nahlížet dvěma způsoby: jakožto na klasické sci-fi, kde postavy bojují s něčím nelidským, nebo jako na sondu do ztrápených myslí obyvatelů městečka, kteří bojují se svými vlastními přeludy. Není náhoda, že hlavní postavou je doktor s kontakty na přátele psychiatry.
Motiv o nejednoznačnosti celého vyprávění je k premise o záměnách těl velice příhodný a stejně jako u postav v knize umocňuje u čtenáře stále silnější paranoiu. Byť vyprávění postupně graduje, v knize chybí jakákoli větší akce. Jde ale především o budování atmosféry a s přímými konfrontacemi by se zhroutil onen pocit nejednoznačnosti, zda se hrdinové potýkají se skutečným nebezpečím, či pouze obyčejnými lidmi. Příběh se ale v určitý moment přeci jen zlomí a přikloní k jednomu konkrétnímu způsobu vysvětlení, a tím i záměru autora. Do té doby však s dvousmyslným vyprávěním pracuje skvěle a ani po dočtení si nebudete mnohým jistí (na což vás ostatně hlavní vypravěč předem upozorňuje hned v první větě knihy).
Aby toho nebylo málo, je možné si k Invazi přihodit jeden další, menší, avšak stále velice příhodný motiv – Finney mezi řádky veškeré této paranoii zkoumá a nutí k zamyšlení, co to znamená být lidskou bytostí, a to se vším dobrým i špatným. Díky tomu jsem příběhu nakonec odpustil i menší romantickou zápletku, která si rozhodně neuzmula tolik prostoru, aby mě vyloženě otravovala, jen mi po celou dobu přišla poněkud navíc. Tedy alespoň do chvíle, než jsem si uvědomil, že je součástí jednoho z uvedených motivů. Hloubání nad lidskostí je dnes, v době moderních technologií, snad ještě aktuálnější než v době vzniku knihy. Popisované situace v knize ve mně evokovaly současný „uncanny valley“, jenž se projevuje při pohledu na uměle vytvořený předmět silně připomínající člověka, přičemž vzbuzuje pouze velice nepříjemný pocit. Autor se pak ve finále neomezuje na hloubání o lidském bytí, nýbrž podněcuje k zamyšlení nad životem jakéhokoliv druhu obecně.
Invaze zlodějů těl je tak z mého pohledu za klasiku považovanou právem a řadí se mezi ta díla, jež s plynoucími roky zrají jako víno. Je perfektní ukázkou toho, že v jednoduchosti tkví síla a že k efektivní a čtivé knize nepotřebujete překombinovanou zápletku, ale postačí jeden prostý nápad. Očekáváte-li však od knih něco víc, autor dokáže dát nenásilným způsobem na vybranou – užít si přímočarou a atmosférickou sci-fi jednohubku, nebo možnost mezi řádky nacházet menší vedlejší motivy k zamyšlení. Jack Finney uměl v tomto ohledu ze svého nápadu vytěžit maximum a následně jej efektivně prezentovat v knize tak akorát dlouhé. A když si k tomu všemu připočtete i perfektní český překlad, není rozhodování o koupi příliš těžké.
