Robin Ferro vyrůstal v malé valašské vesničce, odkud se přestěhoval do Ostravy. Zde vystudoval Janáčkovu konzervatoř a dnes je jedním z nejobsazovanějších herců Divadla Mír. Proslavil se díky Třem Tygrům, v současnosti ale už překračuje jejich stín a vydává se prozkoumat svět mimo divadelní prkna. Zahrál si například v tragikomické road movie Grand Prix Jana Prušinovského, dále nesympatického Kamila Pulkrába v seriálu Zlatá labuť a po Vánocích se na něj můžete těšit v nové komedii Jedeme na teambuilding. Za Robinovou jiskrou v oku a komediálním talentem se bezesporu skrývá více než pouhé italské geny.
Kdy ses rozhodl, že budeš hercem?
V polovině deváté třídy.
A co bylo rozhodující?
Došlo k tomu vlastně náhodou. Původně jsem chtěl být kuchařem, protože mě bavilo pracovat s jídlem. Ale moje maminka studovala konzervatoř – tu samou, co já, v Ostravě. Obor klavír. Měla velice slibnou kariéru a nejspíš by to dotáhla hodně daleko, ale rozhodla se mít rodinu… Dodneška se přitom stýká se svou profesorkou, která k nám jednou přijela na večeři a řekla, že existuje i konzervatoř pro herce. Což jsem do té doby nevěděl. Vlastně jsem do té doby neviděl ani žádné divadelní představení a myslel jsem si, že profese herce je o tom jezdit na recitačky, říkat tam básničky a vyhrávat diplomy. Vůbec mi nedošlo, že lidi, které jsem vídal ve filmech, se tím živí. Absolutně jsem to tenkrát nechápal. Ale protože jsem od první třídy chodil do dramaťáku, řekl jsem si, že to zkusím. A ono to vyšlo a změnilo mi život.
Slyšela jsem, že jsi začínal v Divadle loutek Ostrava. Je to pravda?
Je.
Takže jsi i loutkoherec?
V podstatě ano. Můj profesor herectví Václav Klemens je zároveň uměleckým šéfem Divadla loutek. Zhruba ve třeťáku, kdy se začínala řešit budoucnost a eventuální angažmá, jsem Divadlo loutek navštěvoval docela často. Bavila mě kooperace mezi herci, že fungují jako tým. Nikdo nehrál sám na sebe, ale všichni si pomáhali, aby představení dobře dopadlo. Zeptal jsem se pana profesora, zda bych náhodou nemohl někdy přijít na nějaký workshop nebo semináře. No a místo toho jsem rovnou dostal hostovačku ve Zlatovlásce, kde jsem hrál levou nohu zlého krále. Byla to obrovská, dva a půl metru vysoká loutka, hrozně tlustá, kterou vodili tři lidi. Já vodil jednu ruku a nohu, parťák druhou ruku a nohu a prostřední hýbal hlavou a mluvil.
Poté jsem dostal roli v inscenaci Oskar a růžová paní, což byla čistá činohra. Pan Klemens mi ji svěřil s tím, že když se osvědčím, nabídne mi angažmá. A jelikož tohle všechno se odehrálo už ve čtvrťáku, tak jsem po maturitě to angažmá opravdu dostal a zůstal tam tři roky.
Co bylo dříve – Tři tygři, nebo Divadlo Mír?
Divadlo Mír. Ne! Jo, divadlo! Já si to asi nepamatuju! Ne! Nejdříve vlastně byli Tři Tygři, protože nás Albert Čuba oslovil s tím, že bychom mohli vytvořit trio, posléze kvarteto lidí.
Kdo byl posledním příchozím?
Vladimír Polák. Ale on přišel jako náhrada, aby pořád byli tři, když jsem byl na nemocenské po úraze. Po mém návratu s námi už zůstal, protože mezi námi fungovala nějaká synergie.
Znali jste se všichni předtím?
Se Štěpánem Kozubem jsem se znal velmi dobře. Jsme spolužáci z ročníku, takže už jsme byli kámoši. Alberta jsme obdivovali v Komorní scéně Aréna, kde měl tenkrát ještě angažmá, a potom byl naším učitelem na jevištní pohyb. Takže jsme jej znali jen okrajově, jako profesora. A Vladimíra jsem neznal skoro vůbec, ale chodil jsem na něj do Národního divadla moravskoslezského. Takže k nějaké hlubší interakci mezi námi došlo až s příchodem Tří Tygrů.
Tři Tygři se proslavili zejména svými improvizačními show, ty jsi však údajně dost velký trémista?
No, jako kdybych si měl zvolit mezi klasickou divadelní hrou a improvizací, tak bych si jednoznačně vybral divadlo a nějakou konkrétní inscenaci. Protože text, potažmo režie ti vytvoří mantinely, kterými se můžeš řídit. A v rámci těch mantinelů se ti díky tomu, že hraješ totéž několikrát, rozšiřují a ohýbají možnosti, takže pak můžeš pohodlně fungovat a lehce improvizovat. Kdežto improvizace – to nejsou ani rozevřené nůžky; ty nůžky prostě někdo rozbil a můžeš si dělat, co chceš. Někdy je pro mě příliš pracné udržet pozornost. A tím, že nemám tak bleskovou hlavu, je pro mě improvizace spíše stresující, než že bych si ji skutečně užíval.
Máš nějakou hranici humoru, za kterou bys nešel?
Určitě ano… Snažím se být empatický, protože ta hranice se samozřejmě neustále mění. Když jsi s kamarády, tak je to jiné, než když hraješ před lidmi. Snažím se vytušit, jaké téma by mohlo být pro lidi, kteří se na mě zrovna dívají, citlivé, nebo z čeho bych si naopak mohl udělat velkou srandu. Proto nedovedu teď přesně definovat, že bych si neudělal srandu třeba ze smrti nebo ze Židů, protože jsem si tu srandu už v minulosti dělal.
Zpátky k divadlu – na jakou roli rád vzpomínáš?
Obecně rád vzpomínám na první inscenaci, kterou jsem dělal v Divadle Mír. Šlo o hru Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích a tehdy jsem poprvé spolupracoval s režisérem Januszem Klimszou. Minimálně v ostravských sférách (ale troufám si říct, že i v celonárodním měřítku) je velmi uznávaným režisérem a spousta lidí by s ním chtěla pracovat. Takže pro mě to byl takový splněný sen. Spolupráce s Januszem, kdy bylo možné pozorovat jeho až matematickou přesnost v tvorbě gagů a naprosto dokonalé vycítění timingu, byla fascinující.
Představení je rozdělené na dvě části: v první půlce se zkouší divadelní hra, která se ve druhé půlce hraje a nic nevychází. Premiéra tenkrát dopadla velmi dobře a lidé tu inscenaci měli rádi. Jenže Divadlo Mír bylo teprve na začátku, takže nechodilo tolik diváků a nebylo permanentně vyprodáno. Později, když už se Divadlo Mír dostalo na vrchol a představení se začalo dobře prodávat, nastal soudní spor mezi autory, bývalými manžely, a trvá myslím dodnes. Kvůli němu stopli hraní této inscenace po celém světě, přestože je velmi populární.
Máš vysněnou roli, kterou by sis rád zahrál?
Horacia v Hamletovi. Tuhle roli spousta herců nechce hrát, protože má pocit, že ta postava nemá žádný herecký oblouk. Že je od začátku do konce stejná. Ale já ji tak nevnímám. Pro mě je to postava, která z té divadelní hry trpí nejvíce, protože na konci přežije a ještě dostane od Hamleta úkol, aby ten příběh vyprávěla dál. Takže Horacio musí o všech těch událostech mluvit, i s vědomím toho, že všichni jeho kamarádi a příbuzní zemřeli na jednom místě. To mi přijde jako docela dost velký masakr. Pro mě je toto dostatečně velký herecký oblouk na to, abych si tuto postavu chtěl zahrát.
Uměl bys říct, jak se liší působení v soukromém divadle od ostatních scén?
Rozhodně máme větší svobodu, co se týče práce. Když se s kluky rozhodneme v Míru něco natočit nebo udělat nový projekt, můžeme začít hned druhý den, když to řeknu úplně lapidárně. Kdežto velké instituce jsou prostě moloch se spoustou byrokratických procesů, kterými je nutné projít, aby jim dali třeba kameru a řekli, ať si jdou něco natočit. Ta svoboda mě na tom baví asi nejvíce. Samozřejmě předpokládám, že se to divadlo od divadla liší, ale tohle beru jednoznačně jako velké plus.
V nové sezóně jsi v divadle jedním z nejobsazovanějších herců, do toho točíš seriál a filmy. Jak to všechno zvládáš?
Mě ta práce moc baví! Ačkoliv je pravda, že někdy jí může být až moc. Ale beru to tak, že jsou chvíle, kdy je práce hodně, a jindy zase jsou chvíle, kdy jí zas tak moc není. Hlavně si toho vážím, protože tak nějak pořád nechápu, co se vlastně děje – že prostě točím. Pořád to beru jako takovou nereálnou situaci, která se mi stala. My jsme totiž zničehonic vystřelili se Třemi Tygry a najednou točím s herci, na které jsem se díval na obrazovce, když mi bylo deset. To je pro mě něco neskutečného. Ale přistupuji k tomu velmi pokorně, protože vím, že se to může kdykoliv změnit.
Máš za sebou první dva celovečerní filmy. Jaké to je sestoupit z divadelních prken před kameru?
Já jsem dřív říkal – ještě předtím, než jsem něco natočil –, že to nechci ani zkoušet, protože si na to nevěřím. Ale musím říct, že mě filmová tvorba začíná čím dál tím víc bavit! Měl jsem štěstí, že jsem pokaždé dělal s týmem skvělých lidí a cítil určitou podporu a pochopení, že jsem předtím netočil a že to dělám poprvé.
První velká filmová spolupráce byla s Janem Prušinovským, navíc částečně v zahraničí. Jaké to pro tebe bylo?
Že bych mohl teoreticky točit, jsem se dozvěděl od Vladimíra Skórky. Byl jsem tehdy v obchodním centru na nákupech s manželkou, když mi řekl, že se mnou chce točit Jan Prušinovský. A já na to: Kdo? Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Znám jeho tvorbu, Okresní přebor a tak dále, ale nespojil jsem si to. Třeba na Okresní přebor jsem se díval a bavil mě, ale zároveň jsem si v Ostravě dělal svoje malé věci. Tohle pro mě bylo tak vzdálené, že jsem si ani nezjišťoval, kdo za podobnými projekty stojí. A pak byla korona, my stoupli a začali mít fanoušky… Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Zjistil jsem si o Honzovi Prošinovském pár věcí a začal se na práci s ním těšit. A Honza působí velmi lidsky a normálně, takže to bylo opravdu super.
Jaké postavy obvykle nejraději hraješ?
Mám rád, když si ze sebe můžu udělat prdel, a taky hrozně rád hraju úplné č*. A nemyslím teď zlé lidi, ale spíše hloupé. Rád si pohrávám s myšlenkou, že mi něco dochází, ale zároveň může existovat člověk, kterému to nedojde. Třeba taková ironie. Tu postavu pak studuji a představuji si ji jako reálného člověka, který musí fungovat v normálním životě. Samozřejmě se nechci nikoho dotknout, ale tohle mě baví strašně moc.
Už jsme říkali, že hraješ téměř ve všech inscenacích Divadla Mír. Jak dlouho ti trvá, než vystoupíš z role?
Teď tě asi zklamu, ale já to takhle nemám. Vím, že existují kolegové, kteří s tím mají velký problém, ale my většinou hrajeme komedie a francouzský bulvár. Jednom jednou jsme hráli něco psychologičtějšího, inscenaci Bull o bossingu a šikaně na pracovišti, jinak jsem se s tím nesetkal. Šlo o ucelený projekt a všichni, kdo jsme v tom hráli, jsme si to prožili. Bylo to velmi intenzivní, ale ve finále strašně super a krásná zkušenost.
Nejsem typ člověka, který odehraje složitější představení a pak si to nese domů. To nás vlastně učil i pan profesor, že vše, co hrajeme, si máme zpracovat hlavou a zmotivovat. Dělat to totiž srdcem a stát se tou postavou může být totiž velmi sebedestruktivní. A já to vlastně asi ani neumím. Co se týče komedií, tak ty po člověku vyžadují spíše velkou disciplínu, pozornost a schopnost improvizace. Také radost z práce, samozřejmě, ale duševně tě to nenese jinam. Možná tě to vyčerpá, ale ve smyslu únavy. Ne že máš pocit, že po divadle půjdeš skočit z Nuseláku.
Máš nějaký herecký sen nebo cíl?
Nevím, jestli se tomu dá říkat sen, ale chtěl bych si, kdyby to šlo, zkusit zahraniční produkci. Umím anglicky, italsky a celkem rychle se dokážu naučit jazyk. Tak do toho bych chtěl proniknout a zkusit, jestli by to šlo.
A jelikož mám rád videohry, chtěl bych nadabovat nějakou postavičku. Ale tohohle snu jsem se už vzdal, protože takových lidí existuje hodně. Jinak asi nemám žádnou Mekku, ke které bych vzhlížel a cílil. Já mám jen prostě svou práci moc rád a rád pracuji.
Čím bys byl, kdybys nebyl hercem?
Na to jsem si zodpověděl už dávno. Kdybych nebyl herec, tak bych pravděpodobně nějakým brutálním způsobem vymakal dvě nebo tři receptury, koupil si foodtruck a vařil v něm.
