Má 400 let stará tragédie co říct dnešnímu světu? Jak se zdá, tak ano. Jen v letošní divadelní sezoně uvedly či uvedou Shakespearova Hamleta čtyři divadelní scény. Mimo jiné i Činohra Národního divadla, kam se vrací po téměř 25 letech. Režie se ujal SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, kteří jsou současně uměleckými šéfy souboru. V hlavní roli se představila čerstvá posila hereckého ansámblu, Pavel Neškudla.
Se smrtí svého otce se dánský kralevic vyrovnává jen těžko. A neulehčí mu to ani králův duch, který se zjeví za noci na hradbách a žádá svého syna, aby pomstil jeho vraždu. Přízrak není nikterak tajemný, a tak prozrazuje i svého vraha. Je jím Claudius – panovníkův bratr, nový král a nový manžel královny Gertrudy. Uvnitř královského dvora se tak rozehrává nebezpečná šachová partie mezi uchvatitelem trůnu a truchlícím princem, kdy každý tah je nebezpečnější než ten předchozí. Hraje se s živými figurkami a ani jedna strana v touze porazit protihráče neváhá obětovat cizí životy. Mezitím okolo krouží Fortinbras a vyčkává.
Odstartovat působení v novém souboru titulní rolí, nadto rolí Hamleta, může působit jako riskantní krok. Připomeňme však, že profesní pouto váže Pavla Neškudlu s dvojicí režisérů již více než dekádu. DAMU studoval pod jejich vedením a jednou z jeho prvních rolí po dokončení školy v roce 2013 byl Vojcek v plzeňském Divadle J. K. Tyla. V režii SKUTRů.
Když v roce 2017 Kukučka s Trpišovským nastoupili jako umělecké vedení do Divadla v Dlouhé, přišel do souboru i Pavel Neškudla. Společně se místnímu publiku uvedli inscenací Racek, v níž herec ztvárnil Trepleva. Není tak překvapením, že nedlouho po přesídlení režisérské dvojice do Národního divadla přichází do souboru i právě Pavel Neškudla. A že se mu umělečtí šéfové nebáli svěřit rovnou roli Hamleta.
Ostatně, byla to perfektní volba. Neškudla dodal Hamletovu šílenství lehkou ironii a na jevišti často poštěkává a kňučí jako pes. Jeho vyšinutě ponurý pohled paradoxně svědčí o jeho příčetnosti a temnějších úkladech, jež skrývá za maskou bláznovství. V cestě za pomstou neváhá odvrhnout Ofélii, obětovat potulného herce, zabít Polonia, ani předhodit katu Rosencrantze s Guildensternem (podobně jako Jakub Čermák v Jihočeském divadle se i SKUTR rozhodl do těchto rolí obsadit herečky, konkrétně Marii Poulovou a Denisu Barešovou).
Když běsnícímu Hamletovi nestojí v cestě nikdo další, pokusí se Claudius naposledy vyvléknout z utahující se smyčky a využije Laertova žalu. Léčka se však obrací proti němu samotnému a vítězem, který bere vše, se nakonec stává číhající Fortinbras. Této postavě věnovali tvůrci větší prostor, než bývá v novodobých inscenacích obvyklé (většinou z obsazení mizí úplně). Jeho prostřednictvím v představení hlasitě zaznívá jednoznačné odsouzení jakékoli války a maření nevinných lidských životů. Jak ukázaly události předchozích dvou let, nesmyslnost násilí je lidstvu třeba neustále připomínat – bez ohledu na století. Přestože hamletovské Dánsko rozklíží vnitřní spory, bojechtivý Fortinbras zde tedy sehrává důležitou, byť převážně mlčenlivou roli.
Nehostinnost severské krajiny a Hamletovu ponurou náladu dokresluje tmavá scéna, v jejímž pozadí stojí vysoká tribuna. Z ní postavy, jež momentálně stojí mimo veškeré dění, sledují probíhající mocenské boje odehrávající se na scéně pod nimi. Ve druhé půli je na jejím místě už jen poničená konstrukce, symbolizující rozpad samotného státu a zánik jednoho panovnického rodu. Kostýmy v černé, šedé a bílé barvě se přidávají k temnějšímu vyznění představení, aniž by však jednotlivé postavy v tomto úzce vymezeném barevném spektru splývaly (jak se bohužel stalo v loňském roce uvedenému Hamletovi v ostravském Divadle Petra Bezruče).
Díky tomu, že se tvůrci ve svém zpracování rozhodli akcentovat jinými opomíjené pasáže, působí jejich Hamlet svěže a odlišně. Výsledkem je zapamatovatelné představení, na čemž nese značný podíl i charismatický Pavel Neškudla, které si najde příznivce z řad pravidelných i občasných návštěvníků divadla.
