S útěkem z vězení se z většinového pohledu veřejnosti pojí mnoho stereotypů a nepřesností. Mohou za to nejen atraktivní filmová zpracování, ale i šokující novinové titulky. Pro ty, kdo mají zájem nahlédnout na tuto problematiku z odbornějšího pohledu, je určená publikace Vězeň na útěku.
Měl to být běžný pracovní den jako každý jiný. Idylka však mizí ve chvíli, kdy dva z vězňů – Roman Čabrada a Rostislav Roztočil – nejsou k nalezení na jim přiřazeném vězeňském pracovišti. Z věznice Plzně na Borech se jim podařilo utéct v pozoruhodně vybavené bedně naložené na expediční nákladní automobil. V té chvíli se rozjíždí řetězec událostí a otázek, které zůstávají často opomíjeny nebo jsou zkreslovány. Jak útěk ovlivní personál a chod celé věznice? Jaké jsou nejčastější motivy a profily útěkářů? A co lze za útěk ještě vůbec považovat? Celý fenomén se čtenářům pokoušejí za pomoci českých i zahraničních příkladů přiblížit Lukáš Dirga a Tomáš Kubín, kteří mají oba s prostředím věznic dlouholeté profesní zkušenosti.
Kniha je pro co nejefektivnější poučení čtenáře pomyslně rozdělená do dvou částí. V té první nás autoři seznamují s vězeňskými útěky po teoretické stránce. Činí tak nejen z mnoha různých pohledů a témat, ale taktéž za pomoci odborných výpovědí, statistik a dalších zdrojů. Osobně mi tato první část přišla lehce nekonzistentní, co do čtenářského požitku a následných získaných vědomostí. Počínaje samotným jazykem, který po stylistické stránce víceméně nemá ucelenou formu. Z odborných pasáží popisujících určité formality přebíhá do slangu a více hovorového, „vypravěčského“ textu. Samozřejmě chápu záměr zpřístupnit knihu, která bude do budoucna fungovat jako studijní či citační podklad, i široké veřejnosti. Takový balanc je nicméně obtížné najít. Kvůli této rozpolcenosti mezi dvěma cílovými publiky nejednou nepřirozeně přepíná i samotný text, byť to nelze vztáhnout na celou knihu.
Obdobně je na tom teoretická část i po stránce obsahu. Oceňuji, že se autoři snaží na problematiku nahlížet z nejrůznějších rovin. Tím mě dokázali kolikrát zaujmout. Ač to tak na první pohled nemusí vypadat, vězeňské útěky pochopitelně zasahují do nejrůznějších oblastí života – a z jejich úhlu pohledu je lze následně zkoumat. Příkladem budiž oblast společenská, kde je čtenářům předestřeno, proč jsou lidé tímto tématem tolik fascinováni, přestože jej ve veřejném mínění silně odsuzují. Autoři také dávají nahlédnout do (nejen) českého trestního zákoníku – definuje se přeřezání prutu okenní mříže v cele jako příprava, či už pokus o útěk? Dirga a Kubín umí poučit z filozofického, morálního, historického či trestně-právního hlediska, a to jak v českém, tak zahraničním kontextu.
Jak to ale u podobných publikací bývá, ne všechno pro vás bude „taková novinka“. Když se například profiluje typ vězně s nejvyšší pravděpodobností útěku, chápete záměr tuto pasáž pro celistvost tématu do knihy zahrnout. Ale zřejmě vás nepřekvapí, že statisticky utíkají častěji muži než ženy, více fyzicky zdatní než ti slabší a podobně. Svůj účel pro zmíněnou celistvost a budoucí citace takové řádky splní. Jako čtenář jsem ale vnímal problém, že tyto příliš „zřejmé“ pasáže byly delší, než by si zasluhovaly. Navíc se svými předkládanými informacemi a argumenty poněkud opakovaly.
Druhá část knihy přibližuje vězeňské útěky z praktického hlediska, vychází tedy přímo ze skutečných případů. Přiznám se, že mě tato část (zřejmě nepřekvapivě) zaujala o něco více než ta první. Díky většímu přiklonění se k vypravěčskému stylu je jazyk celistvější, byť si stále (a zdárně) zachovává prvky odbornosti. Vybrané případy samotných útěků jsou pak skutečně pestré – od historických po současné, jednotlivé i masové. Autoři sepsali nejznámější útěky z našeho i zahraničního prostředí, kromě toho využili také připodobnění ke známým snímkům jako Vykoupení z věznice Shawshank. Výběr je tedy opravdu široký a dostatečně reprezentativní. Každý případ měl tak akorát prostoru, aby sdělil vše podstatné, a zároveň nepůsobil zkratkovitě.
Zamrzela mě pouze absence případu Jiřího Kajínka, která je odůvodněna „již hojnou prezentací v mediálním prostoru“. Podobnými slovy by se podle mého dala odbýt většina uvedených případů. Argumentem „už o tom bylo napsáno hodně, tak si to přečtěte jinde“ pozbývá důvod knihu vůbec sepisovat. Obsahuje-li navíc publikace z důvodu celistvosti tématu i již zmíněné nejzákladnější údaje a fakta, neměl by být z naprosto stejného důvodu taktéž zahrnut tento nejznámější český útěk?
Absence Kajínkova případu je o to víc zarážející, že se o něj společně s útěkem z Leopoldova autoři skrze téměř celou knihu často opírají. Leopoldov je přitom zahrnut, byť se podle autorů informace z různých zdrojů v lecčem rozchází. Na to ovšem reagují tím, že v knize přichází s výpovědí tehdejšího vyšetřovatele.
Stejným způsobem by se dalo přistoupit i k případu Jiřího Kájínka a argumentace o vyčerpanosti tématu prostřednictvím médií nedává v tomto kontextu příliš smysl. Autoři naopak mohli přispět svým odborným pohledem (což je ostatně důvod, kvůli kterému si mnozí knihu pořídí) a třeba i některé události uvést na pravou míru.
Zhodnotím-li publikaci Vězeň na útěku jako celek, zvládá kniha čtenáře detailně uvést do problematiky. Neomezuje se přitom pouze na útěky jako takové, ale zmiňuje i ostatní aspekty, které s nimi přímo i nepřímo souvisí. Čtenáře dokáže v lecčem překvapit a obohatit, stejně tak ale může ve své snaze nic neopomenout (vyjma Kajínkova případu) občas přimět k pocitu zbytečného zaseknutí se na poněkud triviálních faktech. Problematická je též občasná nejednoznačnost cílového publika. Naštěstí se veškeré zmíněné nedostatky ve druhé, praktické polovině knihy téměř vytrácejí. Projevujete-li tak odborný zájem o vězeňská prostředí a problematiku útěků, Vězeň na útěku vám jako čistý základ poslouží, ba nabídne i něco navíc. Na skutečně hlubší studie a průzkumy si však budeme muset teprve počkat – ostatně autoři k nim napříč knihou sami vybízejí.
