fbpx

Kukačka: Není malých osudů

  • Lucie Kocourková

I takové Divadlo BRAVO!, které se honosí novocirkusovými show, se může proměnit ve studiovou scénu. Pak na ztemnělém jevišti zažívají diváci v bezprostřední blízkosti performerů intimitu divadla malých gest a soustředění na prožitek v nitru. Například v této sestavě: žena, židle a stůl. Dvacet diváků k tomu. Zjevení esence divadel malých forem není náhodné, protože jde o projekt pojednávající o muži, který tu éru zažil. Pantomimicko-činoherní inscenace Anny Kukuczkové o jejím otci: Kukačka – Přesto zůstal člověkem.

Po dlouhé době se vrátila na scénu, konkrétně do Divadla BRAVO!, inscenace, jež původně vznikla jako magisterské představení mimky a herečky Anny Kukuczkové (v době prvního uvedení se hrála v A studiu Rubín). Anna vystudovala Katedru nonverbálního divadla na pražské HAMU a v inscenaci i ve svém autorsko-performativním projevu spojuje techniky obou světů, jež se na divadle mohou doplňovat: verbálního a neverbálního, hereckého a mimického. Sáhla po tématu z vlastní rodiny a v inscenaci představila notnou část života svého vlastního otce Erwina Kukuczky. A jeho obraz nyní znovu ožívá.

Kukačka – Přesto zůstal člověkem, foto: Miloš Potužák

Evangelický farář, básník, prozaik, esejista. Dělník, ošetřovatel, kazatel. Herec Divadla Orfeus, ve kterém na konci bouřlivých 60. let 20. století – v čase rozpuku mládí – zaplul i do českého undergroundu. Jeho dětství bylo poznamenané válkou a smrtí matky. Právě peripetiemi dětských let, životem s odcizeným otcem a nevlídnou macechou začíná mikrodrama, při kterém se divák co chvíli dává do smíchu, ale přitom ví, že ironie je tu především nástrojem přežití. Představení jakožto socializační akt ovšem začíná o něco dříve. To když performerka uvádí diváky na jejich místa a na uvítanou jim rozlévá víno; však je to jenom takové přátelské hezké posezení. Prolog funguje jako kontrastní deska, ze které pod světlem vystoupí obraz nelehkého a proměnlivého osudu jednoho skromného člověka.

Anna Kukuczková brilantně ovládá jak fyzické, tak hlasové polohy různých postav; už od první scény, v níž rozehrává napjaté situace mezi macechou a nechtěným dítětem a kde navíc i zpívá. Je zároveň vypravěčkou i protagonistkou. S nadhledem a lehkostí komentuje nejrůznější životní karamboly, ať už je hlavnímu hrdinovi způsobuje jeho přecitlivělá básnická povaha, nebo střety s rigidním režimem, který má pro divadlo a poezii pramálo pochopení.

Kukačka – Přesto zůstal člověkem, foto: Miloš Potužák

Jednotlivé scény se střídají v rychlém sledu a gradují. Performerka hraje svého otce mládím poblázněného, nešťastného, opilého, zažehlého tvůrčím zápalem, stoicky přijímajícího osud. Zkrátka v mnoha fazetách, z nichž každá odráží novou barvu světla. Pantomimy samotné, tedy fyzického mimu, je v této inscenaci pomálu a postupně ustupuje herectví, neboť hlavním prostředkem je text. Jednou z mnoha působivých scén je hlasově odehraná mikrohra Pierre-Henri Camiho Opilcovo dítě aneb Malý mstitel. Mimochodem, dílo tohoto pozoruhodného dramatika a humoristy se do povědomí diváků dostalo právě zásluhou Divadla Orfeus. Zde jeho mikrohry zazněly poprvé na sklonku 60. let, tedy v tom nejlepším čase (v éře divadel malých scén a velkých nejen semaforských dvojic, kde měla jeho absurdita asi nejblíže k Vodňanskému a Skoumalovi v době, kdy psali pásmo S úsměvem idiota).

Některé životní události se pak jakoby samy stávají mikrohrami či dramatickými, v každém případě zdivadelněnými scénami. Třeba když básník musí v rámci služby v ústavu omývat mrtvoly a vede s nimi čilý dialog notně posilněn kořalkou, aby takovou práci vůbec zvládl. Tragikomičnost se tu zarývá hluboko pod kůži. Její míru a načasování akcí má v rukou nejen sama protagonistka a autorka, ale také dramaturg Ondřej Holba, který inscenaci režíroval.

Kukačka – Přesto zůstal člověkem, foto: Michaela Škvrňáková

Své místo v inscenaci samozřejmě mají osobní vzpomínky dcery na otce (v době premiéry byl básník ještě živ, takže tu máme vlastně docela jinou inscenaci, proměňují-li se tak výrazně její okolnosti) a historky, které jsou nyní poznamenány nostalgií. Performerka nepotřebuje ke svému vystoupení mnoho rekvizit, stačí jí stůl, židle, sklenka, krabička cigaret a zápalky. Bez zvláštního kostýmu jen v civilním oblečení, bílé košili. Tato civilnost a prostora jsou součástí konceptu a vrstvou jevištního jazyka, zcela ve shodě s humorným, satirickým vyzněním textu a jeho podáním. Ačkoliv popisované události a zážitky jsou mnohdy z těch vážných a zásadních, Anna Kukuczková se obratně vyhýbá jakémukoliv náznaku patosu. Inscenaci vede až k závěrečné básni, s níž na jeviště vstupuje téma lásky, a představení přitom zcela náhle končí.

Samozřejmě i to má nějaký svůj důvod, leč zůstává jako nedokončený rukopis. Otázka, která visí ve vzduchu, protože není, kdo by na ni odpověděl. Dramaturgicky je to uzavření určité etapy – všechno, co se v inscenaci odehrává, je uzamčeno branou minulého režimu a rodinná historie nepokračuje do porevoluční současnosti. Zůstává jako memento kuriózně pokřivené doby, v níž každý hledá svou svobodu jinde a jinak a také v těch nejbizarnějších situacích. Mimochodem při scéně z márnice jsem vzpomínala na značně idealizované a současně extrémně divadelní zobrazení povolání „oblékače mrtvol“ a odlévače posmrtných masek v surrealistickém filmu Panna zázračnica Štefana Uhra a Stanislava Szomolányiho. Jak dalece může filmová kamera přejímat divadelní estetiku. A jak dalece se naopak na jevišti divadla můžeme setkávat s životem v jeho nepřikrášlené podobě.

Kukačka – Přesto zůstal člověkem, foto: Michaela Škvrňáková

Tuto scénickou jednohubku pro občerstvení duše charakterizuje komediální talent autorky i smysl pro přesnost a nakládání s formou a technikami nejen nonverbálního divadla. A takové inscenace někdy zanechávají trvalejší dojem než opulentní výpravná díla. Tak doufám, že na repertoáru nějakou dobu zůstane. I když se hraje jen pro pár desítek diváků. Tak to ale je v pořádku, přesně v duchu divadel malých forem, mezi které patřilo a patří i Divadlo Orfeus.

„Chtěla jsem udělat představení o výjimečnosti obyčejných lidí. Protože každý je obyčejný a zároveň výjimečný. Tátův život mě fascinoval a inspiroval. Zažil tolik bolesti, a přitom rozdával všude radost,“ psala Anna Kukuczková o svém tvůrčím záměru. Rozhodně se jí to zdařilo a stejně působí inscenace i dnes, kdy našla svoje místo v branickém divadle, kam nonverbální divadlo patří, ačkoliv ne vždy se jeho diváci vypraví za ním právě sem. Anna je jednou z protagonistek pantomimického dua Kozel ve fraku, které má nyní v Braníku svou trvalou rezidenci, stejně tak tu vystupuje FysioART, Bratři v tricku nebo Squadra Sua. Za nimi všemi se vyplatí občas vážit cestu do čtvrti, která připomíná Stínadla.

Kukačka – Přesto zůstal člověkem, foto: Miloš Potužák

90 %

Celkové hodnocení

Kukačka – Přesto zůstal člověkem

  • Námět

    Anna Kukuczková

  • Režie

    Ondřej Holba

  • Supervize

    Roman Horák

  • Hudba

    Oldřich Janota a Jitka Štěrbáková

Hrají

Anna Kukuczková

  • Premiéra

    06/05/2017

Koupit vstupenky

Líbil se vám článek? Podpořte nás.