Jméno Radim Vizváry je synonymem moderní tuzemské pantomimy, ale na každý autorský projekt věnovaný tomuto efemérnímu oboru si musí diváci vždy několik let trpělivě počkat. Jeho nejnovější sólová inscenace Mime on the Moon přišla po pěti letech od posledního díla, ve kterém stál před diváky na jevišti sám, a sedm a půl roku po slavné inscenaci Sólo. To je dostatečně dlouhá doba na to uvidět, jak se umělec mění, kam posouvá svůj obor a jakým směrem se ubírá jeho myšlení.
Srovnání s inscenací, za niž Vizváry získal před lety Thálii a která stále vyprodává divadelní sály, není nefér ani staromilské, naopak je to skvělá kontrastní plocha k proměnám člověka i jeho umění. Sólo je přehlídkou vytříbených druhů a příkladů pantomimické techniky, stručnými dějinami mimu, celovečerním sitcomem, při kterém divák přepíná ze smíchu do pláče, nechává se vést a stále na něj čekají nové a nové styly. Je mu dovoleno konzumovat. Mime on the Moon je naproti tomu inscenací, která jazykem pantomimy vypráví ucelený příběh a vyžaduje od publika poněkud větší participaci, soustředění, pochopení a porozumění toho, co se na scéně odehrává.
Škála emocí, již představení Mime on the Moon vyvolává, je stále široká – od soucitu hraničícího s lítostí přes zasněnost až po pobavení i čirou radost ze života. Ale zatímco Sólo mělo za úkol pantomimu popularizovat, v nové inscenaci je na prvním místě sám umělec a jeho vnitřní svět. Berte, nebo jděte o dům dál, tohle není varieté, aby vás tady někdo přišel bavit.
Navíc přichází umělec vyzrálejší a bez svého alter ega Pierota. Radim Vizváry odložil masku, odložil postavu a charakter, který mu v minulosti otevřel cestu do světa pantomimy a poskytl bezpečný úkryt. Stále zůstává jeho věrným fantómem, ale už si jej nebere na scénu: vstupuje před diváky bez ochranné symbolické identity. Vizváry vnitřně Pierotem je a zůstane vždy lyrikem pantomimy, kterého sice odchoval Boris Hybner, ale nese si spíš fialkovskou křehkost. Nepotřebuje se ale už „schovávat“ za roli. A v Mime on the Moon ukazuje ze svého vnitřního světa mnohem víc.
Muž a měsíc a divák a důvěra
Hned v úvodu inscenace mim diváky trochu zmate interaktivitou. Na premiéře bylo publikum poněkud roztěkané, ale po prvních reprízách už chápe, co se od něj čeká, a přistupuje na pravidla. Vizváry jednak okamžitě navazuje s diváky kontakt, a zároveň na ně vkládá velkou odpovědnost. Publikum se vmžiku stává metaforou nepřátelského světa. Scéna s pingpongovými míčky připomíná historicky první díl komiksů s Rychlými šípy, který začíná poměrně drsnou epizodou poukazující na nespravedlnost světa. A není to obžaloba, jen konstatování, jak to na Zemi chodí.
První delší pasáž brzy vymaže bezstarostné úsměvy diváků, kteří čekali, že se kus rozvine klaunérii. Mim kráčí životem a zažívá jedno zklamání za druhým. Usmívá se vstříc novým setkáním, naivní důvěřivá náruč stále znovu zeje prázdnotou, déšť se snáší jako v klipu Stranger in Moscow a celé divadlo má našlápnuto k prvnímu balíčku kapesníků. Ale zvedá se vítr a cosi magického se začíná dít…
Čím dál, tím blíž
Měsíc, na který je hrdina unesen neznámou přírodní silou, je vlastně metaforou vnitřního útočiště. Není to žádný bájný prostor „tam někde“, ale naopak cesta do vlastní duše. I tam se lze usadit a zpovzdálí tohoto bezpečného mikrosvěta sledovat absurdní počínání lidí a možná i své dřívější životní eskapády. Scénický prostor však je skutečně vyveden jako měsíční krajina – hlavní část jeviště vymezuje elipsovitá zrcadlová plocha a kolem ní vykukují pomyslné krátery. Mim zápasí s nedostatkem gravitace, jako když se na Měsíci ocitl slavný Neználek. Uletí mu všechno od cigaret se zapalovačem, deštníku, psíka až po mobil. Může však pozorovat lidstvo a diváci se spolu s ním bavit s nadhledem vlastní karikaturou.
Scénku s rybařením se mi zatím nepodařilo dramaturgicky rozklíčovat a zařadit, to však nemění nic na tom, že je výtečná a vtipná. Poučení zřejmě je, že není možné nic ulovit ani na srdce, ani na rozum, takže celé takové počínání je prostě pro kočku… Radim Vizváry rozehrává svět lidských vztahů a charakterů, ačkoliv je sám. Nechává scénu „zalidnit“ mnoha postavami a jednotlivým výjevům dává moderní dramatický střih jako ve zběsilém kresleném filmu. Stává se člověkem ohlušeným společností a banálními hádkami, obětí alkoholismu, prožije ve zkratce celý lidský život, jako ho před lety trochu volněji rozvedl v Heroes. Ukazuje přehlídku výstředních typů ve stylu „odposlechnuto v tramvaji mezi zdrogovanými schizofreniky“ a jeho rádcem, jak úspěšně zapůsobit na rande, se stává slunečnice.
Nároky na diváka
Možnosti techniky mimu ukazují scény, kdy nejde o děj, ale o experiment s tělem a hru s fyzickými prostředky. Nejen typické izolace, kde vypadá, jako kdyby jej napadala vlastní ruka, ale také okamžiky, kdy nechává ruce – de facto svůj ústřední pracovní nástroj zmizet. A konečně zmizí i jeho tvář, a přesto stále hraje a vyjadřuje pocity, i když redukoval vlastní fyzické možnosti na minimum. Nebo využití zrcadlové masky, která vznikla náhodou při tvorbě jiné inscenace a nyní je účelnější rekvizitou. Maska nejen zcela bez výrazu, ale i bez tvaru či náznaku siluety je ještě méně než neutrální maskou. Celou pozornost odvádí k tělu a do minimálního gesta. A ono to zase funguje.
To vše je ovšem také náročné na pozornost. V dějových pasážích někdy ani není čas uvědomit si smysl gesta a jeho význam a na jevišti se už dávno odehrává jiný vztah a konflikt. Totéž se ale týká okamžiků, v nichž se vyrovnáváme s abnormalitami oboru, u něhož jsme byli přesvědčeni, že víme, jaké jeho prostředky jsou a co je jeho principem.
Zároveň udržuje vizualita inscenace po celou dobu melancholickou náladu. Radim Vizváry se stále ještě líčí (ač už to není ta dokonalá bílá maska Pierota, které se vzdal), ale je na černé scéně v černých kulisách a v tmavém oblečení. Zřejmě proto, aby se celá pozornost soustředila na ruce a tvář, které z této masy vystupují a nic pak neruší divákovu pozornost, kromě několika ozvláštnění se světelným designem. Postupně odkládá vrstvy oblečení, jako by se symbolicky propracovával sám k sobě.
Cesta zpět k jednotě
A skutečně, v předposlední scéně se připravuje k rituálu. S obřadní čistotou vytváří na scéně bílý kruh, ale nebude vyvolávat Ducha smíchu, připravuje se na důležité setkání a návrat na Zemi. Je to nejkřehčí a možná ne úplně čitelná scéna s neviditelným společníkem. Víme o něm díky manipulaci s kloboukem, kterým vede malou imaginární postavu, zřejmě dítě. Neviditelné dítě, které přichází obejmout a jež, konečně, nezanechává jeho náruč prázdnou a planou. V té chvíli vám to nejspíš dojde. Ta pouť do středu Země, která vypadá jako Měsíc, byla hledáním a nalezením vnitřního dítěte, dlouhou cestou k jeho přijetí, smíření a sjednocení v úplnost. Když toto rozhodující spojení nastane, cesta na Zemi a do života je volná – a konečně působí i lehce a radostně. A když v závěru rozpřáhne mim ruce, nemusí čelit ranám Černých jezdců, ale aplausu a lásce publika.
Je Mime on the Moon lepší než Sólo? Je hlavně úplně jiný. Protože ho vytvořil jiný člověk, v jiné životní etapě. Možná, že právě tvorba představovala proces hledání, který ještě pokračoval další měsíce po premiéře, než se dostavil finální tvar a inscenace se stala tím, čím měla být. Možná nebude tak úspěšná jako variační hitovka z předchozí fáze života, protože tady je opravdu potřeba se soustředit a zapnout tu věc, co máme na krku a kterou obvykle v divadle automaticky vypínáme, protože nečekáme, že ji budeme zas až tolik potřebovat. A je docela dobré mít otevřené i srdce a snažit se vcítit a chápat nejen rozumem, jakého privilegia se nám coby divákům dostává, když můžeme sledovat tak intimní cestu umělce do jeho nitra.
V té otevřenosti, v tom, že umělec odhaluje svou křehkost, zranitelnost a ať vědomě či nevědomě i své stíny, nejistoty, zážitky, zkušenosti a niterné pocity, v té je přítomná velká síla a skutečné sebevědomí ve smyslu vědomí sebe sama, své hodnoty. A také zralosti a skutečné dospělosti, která se nepočítá lety, ale činy. Je čirá radost dívat se na umělce, který překonává sám sebe, zdolává milníky a ještě se o své úspěchy dělí s diváky. O technické stránce projevu a profesním mistrovství samozřejmě nemluvě, ať už jde o samozřejmé ovládání napětí celého těla, dokonalé izolace nebo soustředěnou energii jediného gesta, na kterém zůstane sál viset se zadrženým dechem. Nepředpovídám ale MotM stejnou popularitu jako Sólu, protože přece jen vyžaduje participaci a námahu. To každý divák nedocení, ale není to chyba. Vědět, pro koho vystupuji a hraji, je koneckonců součástí onoho sebe-vědomí.
