Žánr sci-fi (neboli science-fiction) představuje jedinečný únik před reálným světem, ve kterém můžeme popustit uzdu fantazie, překrucovat minulost či přítomnost nebo vytvářet originální vize budoucnosti. Jde o jeden z nejoblíbenějších žánrů napříč generacemi i kontinenty. V průběhu let byl formován a redefinován celou řadou významných uměleckých děl. Jedním z nich je i knižní série Duna, která svou nadčasovostí inspiruje dodnes.
Duna představila komplexní svět vzdálené budoucnosti plný propracovaných postav, úskočných intrik a hlubokomyslných úvah. Dokonalý etalon moderní sci-fi, jehož úspěšné zfilmování bylo ještě donedávna nadlidským úkolem pro sebezkušenější tvůrce. Před třemi lety, tedy skoro šedesát let od vzniku první knihy, se ovšem v kinech objevila nová filmová adaptace a vše jednou provždy změnila. Jelikož nyní do kin dorazila druhá část této epické sci-fi podívané, nastal příhodný čas na trochu té historie. Vznik Duny a její převedení na filmové plátno je totiž příběhem stejně fascinujícím jako komplikovaným.
Neobyčejný vznik předlohy
Autor původních šesti dílů Duny Frank Herbert se živil tvůrčí činností v podstatě celý svůj dospělý život. Už od svých devatenácti let pracoval v novinách. Později také psal krátké povídky, vydal několik románů a za druhé světové války byl dokonce fotografem. Kariéru tak sice měl velice různorodou, nikoliv však příliš úspěšnou. Zlom v jeho životě nastal až během přípravy novinového článku o stabilizaci písečných dun poblíž Oregonu. V rámci rešerše se rozhodl tyto duny na vlastní oči prozkoumat. A byla z toho láska na první pohled.
Jejich neustále se měnící podoba a zničující síla hnaná větrem Herberta naprosto uchvátila. Okouzlen náhle objevenou vášni se pustil do podrobného studia písečných dun a pouští. Daný článek nikdy nedokončil. Místo něj začal, ve svých čtyřiceti letech, pomalu ale jistě sepisovat dunami inspirovaný sci-fi epos, ve kterém reflektoval nejen své životní zkušenosti, ale také filozofické otázky, válečné konflikty či politické pletichy.
Po dlouhých šesti letech měl Herbert konečně hotovo, ani zdaleka ale neměl vyhráno. Dunu zprvu odmítlo vydat více než dvacet různých vydavatelství. Tehdejší svět jednoduše nebyl na jeho rozsáhlé životní dílo plné filozofických přesahů připraven. Duna tak poprvé vyšla až v roce 1965 coby dvoudílná série vydaná skrze prestižní americký sci-fi magazín Analog. U fanoušků i kritiků daného žánru se dočkala okamžitých nadšených ohlasů, což neuniklo pozornosti editorovi Sterlingu E. Lanierovi z vydavatelství Chilton Book Company, který Dunu v románové podobě vydal ještě tentýž rok.
Nikdy nedokončený příběh
Bohužel se však rychle ukázalo, že vydavatelství, jež Dunu vehementně odmítala, měla pravdu. Nešlo jen o to, že její distribuce a tisk byl extrémně nákladný. Problém byl také v tom, že mimo fanouškovskou bublinu sci-fi žánru se příliš neprodávala. Kritici ji sice již v roce 1966 ocenili cenami Hugo a Nebula za nejlepší román, mainstreamoví fanoušci si k ní ale hledali cestu o dost pomaleji. Výraznější finanční úspěch se dostavil až v roce 1973, kdy rozsáhlé celosvětové tržby Duny Herbertovi konečně umožnily stát se spisovatelem na plný úvazek. V tomtéž roce dokončil druhý díl s názvem Spasitel Duny, který popularitu stále uznávanější značky znásobil.
Jako již úspěšný a renomovaný tvůrce napsal Herbert v průběhu následujících dvaceti let celou řadu různorodých titulů. Žádný z nich ovšem nedosáhl takové míry oblíbenosti jako právě Duna. Naštěstí pro fanoušky neusnul na vavřínech ani v jejím případě a postupně sepsal další čtyři pokračování. Každý nový díl umocňoval Herbertovu neochvějnou tvůrčí jistotu a zvyšoval zájem o tehdy již milovanou ságu.
Herbert plánoval své životní dílo zakončit ještě jednou finální knihou. V důsledku komplikací spojených s rakovinou slinivky ovšem v roce 1986 náhle zemřel. Poslední část Duny tak nikdy nedokončil. Nicméně v jeho odkazu pokračoval syn Brian, který společně s Kevinem J. Andersonem napsal obrovské množství knih vycházejících, navazujících či předcházejících původnímu příběhu Duny. Jejich přijetí je mezi fanoušky dodnes značně rozporuplné.
Nesmazatelný vliv
Sci-fi žánr byl vždycky skvělým prostředkem pro reflexi lidské povahy a jejích možných dopadů na společnost. Duna představuje esenciální ukázku právě takovéto reflexe. Herbert se do svého díla nebál otisknout důležitá témata s geopolitickým přesahem, která v naší společnosti rezonují již od nepaměti – ať už jde o politiku, tradice, ekologii, přírodu, náboženství, těžbu, či válku.
Není tak žádným překvapením, že dodnes ovlivňuje uměleckou tvorbu napříč generacemi, žánry i průmysly. Nesmazatelný otisk zanechala Duna především v tom filmovém. Příkladem za všechny budiž legendární série Star Wars, která by bez Duny možná nikdy nevznikla. Pečlivě vybudovaný svět, ve kterém není nouze o výrazné hrdiny ani pořádné válečné konflikty, zřetelně připomíná právě Dunu. Tím možná nejpatrnějším inspiračním vodítkem je tzv. síla rytířů Jedi, která ne náhodou evokuje magické schopnosti či tzv. Hlas sesterstva Bene Gesserit.
Pozadu nezůstala ani celosvětově proslulá Hra o trůny. Kromě mocenského boje mezi vládnoucími rody je nejpodobnějším aspektem postava Neda Starka. Jeho čestný způsob vládnutí, neschopný obstát v krvavé hře o trůn, nápadně připomíná vévodu Leto Atreida. Autor knižní předlohy George R. R. Martin se tak při jejím psaní kromě válečných konfliktů či klasických fantasy románů dost možná inspiroval také Dunou.
Nejen množstvím písku, ale i dalšími motivy připomíná Herbertovo dílo též kultovní Hvězdná brána nebo série Šílený Max. Za zmínku stojí i podvratná, avšak fanoušky milovaná filmová série Chvění proslulá obrovskými pouštními červy. Nemalý vliv Duny je možné zahlédnout také u celé řady dalších titulů jako Star Trek, Futurama, Kolo času, Riddick: Kronika temna, 2001: Vesmírná odysea či Naušika od japonského mistra anime Hajao Mijazakiho.
Neúspěšné pokusy o zfilmování
Vzhledem k rostoucí popularitě bylo převedení Duny na filmové plátno lákavou představou již krátce po jejím vydání. Na počátku 70. let o její zfilmování usiloval i producent legendární Planety opic Arthur P. Jacobs. Historicky nejvýraznějším a dost možná také nejbláznivějším pokusem o převtělení Duny do filmové podoby je megalomanský projekt Alejandra Jodorowského, který mimo jiné chtěl angažovat známé kreslíře Jeane Gaudeta a H. R. Gigera. Jeho obsazení počítalo s Orsonem Wellesem, Salvadorem Dalí či Mickem Jaggerem. Mělo jít o desetihodinový snímek představující spásu celého sci-fi žánru. Celému projektu ovšem poměrně rychle došly finance. I přes svůj neslavný konec se do historie zapsal skrze náčrty výše zmíněných kreslířů, které se staly nemalou inspirací pro řadu sci-fi klasik včetně protáhlé lebky Xenomorpha z Vetřelce.
Po kasovním úspěchu Star Wars byla narůstající snaha o zfilmování podobně epické látky zcela logickým krokem. Vizí bylo daný úspěch nejen zopakovat, ale dost možná i překonat. O zfilmování Duny se vehementně a s vidinou velkého zisku se v roce 1979 pokoušel také producent Dino De Laurentiis. Na post režiséra si přitom vyhlédl vycházející hvězdu Ridleyho Scotta, který měl tehdy na svém kontě již Vetřelce. Jenže ani z tohoto projektu nakonec nic nebylo…
První filmová adaptace
Zlom nastal teprve v roce 1981. Tehdy studio Universal Pictures oslovilo režiséra Davida Lynche, který vytvořil značně osobité snímky Mazací hlava a Sloní muž. Lynch kvůli natáčení Duny dokonce odmítl režii Návratu Jediho. Projekt se navíc mohl opřít i o solidní hereckou sestavu – kromě Stinga si v Duně z roku 1984 zahráli Kyle MacLachlan, Francesca Annis, Patrick Stewart, Max von Sydow či Sean Young.
Lynch se snažil zůstat maximálně věrný předloze, přestože se změnila spousta příběhových linek, postav i motivů včetně samotného konce. Nebál se přitom ani zvláštních snových sekvencí či znepokojivých postav. Následné zásahy studia se však staly největším problémem této adaptace. Rozhodlo se totiž Lynchův tříhodinový snímek sestříhat a dotočit tak, aby byl stravitelnějším pro běžného diváka. Režisér přitom neměl možnost ovlivnit finální podobu snímku a dodnes lituje toho, že se do jeho natáčení vůbec pustil.
Při premiéře tak diváci zhlédli sestříhanou, o hodinu kratší verzi, která bez znalosti předlohy nedávala žádný smysl. Recenze byly zdrcující, tržby nedostatečné a David Lynch se od projektu dodnes vehementně distancuje.
Vykoupení v podobě nejlepšího filmu roku
Finanční neúspěch a otřesné ohlasy Lynchovy adaptace pohřbily Dunu na dobrou řádku let. V letech 2000 a 2003 sice vznikly dvě solidně přijaté seriálové adaptace, ve kterých si dokonce zahrál James McAvoy či William Hurt, avšak výraznější díru do světa neudělaly. Ve filmovém průmyslu tak musela Duna počkat na své znovuzrození až do roku 2021, kdy se jejího ztvárnění chopil jeden z nejlepších režisérů současnosti Denis Villeneuve.
A prokletá pověst filmových adaptací Duny se navždy rozplynula. Villeneuve totiž doručil absolutně špičkovou a dechberoucí audiovizuální podívanou, která se dočkala nadšených ohlasů u kritiků i diváků. Ani její vznik ovšem nebyl jednoduchý. Přes značné množství dokonalých vizuálních efektů trval Villeneuve, jako obrovský fanoušek Herbertovy předlohy, na tom, aby se jeho Duna nenatáčela ve studiu, nýbrž v reálných lokacích i kulisách.
Celý štáb tak vyrazil do rozsáhlé skalnaté pouště v Jordánsku disponující jedinečnou krajinou a pro filmový formát i ojedinělou paletou barev. Natáčení navíc probíhalo v neuvěřitelně obrovských kulisách umocňujících celkový dojem z nehostinné pouště, díky kterým je audiovizuální stránka snímku tak opulentní a velkolepá.
Celosvětové tržby sice nebyly – vzhledem k finanční náročnosti celého projektu – ani zdaleka takové, jaké si studio představovalo, ovšem kritici, fanoušci i běžní diváci byli nadšení a z Duny se stal jeden z nejlepších snímku roku 2021. Co se druhé části této epické sci-fi podívané týče, podle ukázek i prvních ohlasů bychom měli dostat ještě rozmáchlejší, velkolepější a akčnější dílo, které se zřejmě stane největší filmovou událostí tohoto roku.
Frank Herbert stvořil něco, co redefinovalo, navždycky změnilo a dodnes ovlivňuje nejen filmovou či literární tvorbu. Duna tak sice není nejprodávanější a možná ani nejlepší knižní sérií na poli sci-fi žánru. Mnohými fanoušky, autory i odborníky je však právem označována za sérii nejdůležitější.
