Divadelní a taneční festival Bazaar vstoupil do svého 10. ročníku velkorysým programem rozprostřeným do deseti dnů. Soustředí se zejména (ale nejen) na pohybové divadlo, ovšem neuvádí více než jedno představení denně. Program doplňují workshopy a jeho pravidelnou součástí je Sobotní Bazaar rozpracovaných projektů, tzv. work in progress. Věnuje se tvorbě se společenským, lidskoprávním, politickým nebo feministickým přesahem a většinou představí umělce z oblasti východní Evropy.
Festivalovým mottem pro tento rok bylo „Sdílení odvážných praxí“, ale dá se říci, že to je spíš nadčasový leitmotiv. V každém ročníku se totiž umělci podělí nejen o své inscenace nebo performance, ale i o způsob práce v praxi. Letos tak učinil každý host festivalu a program byl vedle inscenací a workshopů prošpikovaný i formálně neohraničenými událostmi, v nichž se diváci stávají aktéry. Stejně jako workshopy a diskuse je samozřejmostí sobotní přehlídka děl work in progress. Jejím hlavním účelem jsou debaty s publikem složeného z profesionálů i laiků, jež pomáhá umělcům získat zpětnou vazbu.
Odvážní tvůrci a tvůrkyně každý rok skrze taneční, nonverbální i multižánrové inscenace a vystoupení poukazují na společenské krize či potlačování lidských práv. Občas se obracejí i k dějinám a často také vyprávějí o vztahu k přírodě, který se stává stále silnějším motivem inscenací. Letos se urodily tři hlavní linie příběhů.
Protestující ženy
Jednu dozajista představovaly ženy-umělkyně, které přicházejí vyprávět ani ne tak o sobě a svém postavení, jako spíše ukázat aktivitu a odhodlání, kdy v tváří v tvář tomu, co se děje ve společnosti, nemohou mlčet a nesnesou nečinnost. Jako první s takovým osobním manifestem předstoupila mladá křehká režisérka Magda Szpecht. V Polsku studovala žurnalistiku a režii činoherního divadla, ale věnuje se alternativě a tanečnímu umění. Před dvěma lety režírování na čas pověsila na hřebík a stala se „kyber elfkou“. Nechtěla jen přihlížet invazi na Ukrajinu, a tak se ponořila do boje online. Pohybuje se pod rouškou avatara a VPN po internetu v komunitě stejně zaměřených expertů. Spolu s nimi sbírá a vyvrací dezinformace, identifikuje trolly a rozkrývá finanční toky směřující k mediální propagandě. Spolu s ostatními také buduje cosi jako velký digitální archiv a mapu války – dokumentaci válečných zločinů už ve chvíli, kdy probíhají.
Její vystoupení patřilo do žánru performance lecture – performativní přednášky. Není příliš obvyklý, možná je jednodušší si ho představit z druhé strany, té vzdělávací, jako „školu divadlem“. Nejde o inscenaci, ale o způsob přiblížení nějaké problematiky prostředky jako scénografie, světelný design, multimédia, … Jako kdybyste skutečně tvořili divadelní kus, ale přitom nic nehrajete, pouze vyprávíte o reálných událostech. Magda Szpecht tak publikum zasvěcuje do své práce v kyberprostoru a ukazuje možnosti, jak být aktivní a užitečný i ve chvíli, kdy člověk propadá malomyslnosti z pocitu, že „tam venku“ se dějí příliš velké věci, na které nemá vliv. Magda tím otevírá i dvousečné téma života v digitálním světě, který je pro člověka nebezpečný svou návykovostí, ale zase mu dává obrovskou svobodu, když ví, jak technologie použít pro dobrou věc.
Choreografka, dramaturgyně a performerka Ana Dubljević se v roce 2015 na Bazaaru představila krátce, ale výrazně v rámci mezinárodního projektu Identity.Move! Nyní přivezla samostatnou inscenaci, v níž také vystupuje. Multimediální Dance Floor 2022 je zdvojenou performancí tří tanečnic, které svou přítomností oživují a reagují na historii luxusního hotelu Haludovo Palace na chorvatském ostrově Krk, chátrajícího místa s nechvalnou minulostí. Performerky se objevují jak na videu, tak před samotnými diváky a jádrem jejich pozornosti je kritika luxusu, vykořisťování a patriarchální sexualizace ženského těla. Workshop Any Dubljević se věnoval právě feministické dramaturgii.
Příběhy krajin
Velkým tématem se stává krajina a náš vztah k ní. Dramaturgie festivalu Bazaar přinesla několik diametrálně odlišných přístupů, jak s ním naložit. Sólo tanečnice Terezy Ondrové GEO má bohužel již 8. dubna 2024 derniéru – pojednává totiž přímo o prostoru a geologickém podloží divadla PONEC, odkud nyní umělkyně s celou značkou Temporary Collective odchází. Proč stojí tahle inscenace za pozornost? Je propracovaná, intimní a mnohovrstevnatá. Právě tak jako skála, kterou si během milionů let prohloubila koryto Vltava; jako podloží, na kterém stojí dnešní divadlo. Tereza odkrývá vrstvy své minulosti spojené s ním – od první choreografie před 21 lety do dnešních dnů. Hraje si s jejich úryvky, se zvukovými stopami, které jakoby vyvstávají ze zemské kůry a lze jim naslouchat. Tak jak se formují i deformují vlivem obřích sil masivu. Inscenace je i o jejím vlastním těle a jeho vrstvách, stejně jako o pomíjivosti všeho včetně skal.
Umělecký kolektiv PYL, jehož základ tvoří tři mladé scénografky z Česka, Běloruska a Německa, se v Reality Surfing vydává cestou tvorby nové, umělé, jaksi postapokalyptické krajiny. Dívky jsou samy součástí své vlastní scénografie – neperformují, nehrají, jsou jednoduše stejnými objekty jako ty, s nimiž manipulují. Po celou dobu představení vzniká postupně před zraky diváků zvláštní scenérie vytvořená z předmětů denní potřeby, ale modifikovaných či rozbitých, jako kdybychom se ocitli v budoucnosti, kdy lidé zapomněli jejich účel. Nebo je jen pozorují a objevují jako hravé děti, které chtějí přijít na to, proč se škeble otevírá jen na jedné straně nebo jak vypadá mraveniště zevnitř. Nihilismus na straně jedné a propracovanost, ovšem dobře skrytá, na straně druhé vytváří dráždivý až provokativní zážitek, jakkoliv se na scéně zdánlivě skoro nic neděje.
Další umělkyně – skutečně byl letošní Bazaar až na výjimky festivalem ženské performance – připravily pro účastníky aktivní program. Heidi Hornáčková a Asli Hatipoğlu jednoduše vyvezly diváky na celodenní výlet do přírody a prochladlé hájenky v polích, kde se odehrál piknik s názvem Kdyby se můj jazyk mohl rozprostřít do krajiny. Účastníci byli podrobeni zkoušce chuti (část performance prožili se zavřenýma očima) při ochutnávání tradičních a málo známých původních pokrmů připravených pouze z lokálních surovin odpovídajících roční době. Celá událost se nesla v tomto duchu a jejím zjevným úmyslem bylo upozornit na problém globalizace a importu potravin (který v podstatě začal v 15. století, ale starosti nám dělá spíš současný extrém) a nastolily otázku, jestli by dnes člověk ještě byl schopen vyžít z lokálních zdrojů a necítil se deprivován.
Choreografky Alica Minar a Dorota Michalak vzaly diváky na zhruba hodinovou procházku do okolí libeňského Studia ALTA, kde jim v rámci work in progress nového díla s názvem Lush Blast ukazovaly vlastní vášnivý vztah ke krajině. Je klíčící jaro, takže ženy pohybující se v těsném sepjetí se skálou, stromy nebo loňským zetlelým listím působí jako divoženky snažící se probudit přírodu k novému životu. O performanci se pak ještě hojně diskutovalo, protože je v procesu tvorby a ještě se toho na ní může mnoho změnit a přehodnotit.
Radost z pohybu a vyhoření
Dva ryze taneční programy přinesly protichůdná témata: radost z pohybu, a úmornost neschopnosti přestat se pohybovat. Kolektiv Steam Room přivezl rozverné taneční trio dragON aka PONY, první část rozsáhlejší trilogie. Jde o oslavu tance a jeho hravosti, která je rámovaná znalostmi a zkušenostmi, jež dávají bezuzdnému dovádění řád. Trojice Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva a Darío Barreto Damas, oděná do trochu vyzývavých obleků odhalujících detaily jejich přitažlivých těl a evokující spíš oděvy gymnastů či bruslařů, se rozbíhá po scéně v parafrázi koňského poskakování i lascivní burlesky. Jejich společné i sólové taneční výstupy obsahují odkazy na řadu tanečních stylů, od klasického baletu přes moderní směry, lidový tanec až po vyzývavé taneční pózy popových hvězd. Femininní pohyby a svůdné vlnění všemi myslitelnými částmi těla užívají všichni tři bez výjimky, protože svádění je pro ně základní princip komunikace s divákem. Zběžný pohled na jejich instagramové profily stačí, aby si člověk uvědomil, jak krotká a cudná byla performance, kterou Bazaar vybral pro ukázku z jejich tvorby…
A konečně byl hostem festivalu maďarský tanečník Vikto Szeri. Poslední večer vystoupil v programu koprodukovaném Divadlem X10, které se nenápadně stává stagionou současného tance a multižánrových projektů. V rámci několikahodinového eventu Y: Sweat and Fire, kde nebyla nouze o další tanec i instalace, vyniklo toto zdánlivě jednoduché sólo tanečníka stojícího na místě a do úmoru se pohupujícího v přesných kontrakcích do rytmu hudby. Na pohled snadné, ale zkuste půl hodiny v kuse tančit jen trupem a pažemi a nepovolit napětí v těle. Choreografie Fatigue je metaforou vyhoření a jízdy životem na setrvačník. Tanečník je částečně znehybněn, ale zároveň poháněn nezvladatelným nutkáním pokračovat. Z bílého světla a dýmu postupně vystupují projekce, záběry z ulice i abstraktní obraz, ve kterém doslova přihořívá. V projekci i ve světelném designu totiž postupně získává navrch rudá barva, oheň zarputilosti a rozpálené nitro workoholika, na plátně se pomalu rozlévá láva z vrcholu sopky – okamžik, kdy vyhořelý člověk zdánlivě bez příčiny vybuchne. A pak už konec a zklidnění a – poučení? Snad.
Bazaar nás letos učil, že nikdo není tak malý a bezvýznamný, aby nemohl pomoci celku a postavit se na stranu spravedlnosti, že má smysl připomínat nechvalnou minulost i zamyslet se nad budoucností, že divadlo se dá hrát úplně kdekoliv a že divadelnost a divadlo jsou oddělitelné veličiny. Že svou platnost má civilismus i taneční technika a dokument je stejně důležitý jako metafora.
