Správně bulvární téma, známá režisérská osobnost, bujará směs hudby evokující nostalgii mládí a divoké večírky a k tomu trocha nového cirkusu. To je elixír, který namíchal soubor Losers Cirque Company pro své diváky a servíruje ho jako inscenaci Národní sbírka zlozvyků. Pro svou novou premiéru se Loseři rozhodli do Braníku pozvat činoherního režiséra Tomáše Dianišku, který se vyprofiloval v Divadle pod Palmovkou, a dramaturgyni Lenku Veverkovou.
Komedie na motivy projektu Kateřiny Šedé je sázkou na jistotu. Snad každý už o něm totiž někdy slyšel. Národní sbírka zlozvyků dnes čítá 30 343 evidovaných podivností a libůstek, které na sebe prozradily známé osobnosti i anonymní respondenti. Za zlozvyky považujeme různé naučené a pravidelně se opakující druhy chování nebo úkonů, které někdy mohou být opravdu škodlivé a jindy nám vadí prostě jenom tím, že se opakují. Obvykle je vnímáme u ostatních lidí a neuvědomujeme si, že je sami máme také. Koneckonců, kde je hranice mezi zlozvykem a obyčejným zvykem?
Inscenace v Divadle BRAVO! vychází z lehce fantastické, absurdní situace: co by se stalo, kdyby člověk nějakým zázrakem náhle slyšel každého, koho potká, svěřovat se mu s jeho největšími zlozvyky? Jaké peklo by bylo mít tuhle rozrůstající se sbírku v hlavě, když už tak tak zvládáte snášet zlozvyky, které jsou na první pohled viditelné? Přesně to se stane hlavní hrdince (Anna Kameníková), která se právě rozhodla najmout si svou první miniaturní garsonku. Jak nám brzy dojde, ocitla se v panelovém domě, kde se tradičně ozývá každé zaskřípání, nota a hlas, a proto ji hned zkraje vykolejí pomyšlení na sousedy, kteří mají neutišitelné malé dítě, hrají na hudební nástroj nebo se čile věnují kutilství, pokud možno v neděli ráno. Nakonec si však dívka s majitelem bytu (Lukáš Borik) plácne, a dokonce brzy potká chlapce, který se jí zdá být ideálním partnerem (Vojta Fülep). Samozřejmě, dokud nezjistí, že i on má svoje zvyky…
Nehoda, která způsobí telepatické spojení se zbytkem lidstva a přísun jeho nutkavých myšlenek a tajných přání, pak zahajuje sérii výjevů a událostí, v nichž se vrší podivnost nad podivností v pyramidě gagů a absurdit. Hlavní pár chce žít – jezdit tramvají, chodit na rande, koupit si na procházce zmrzlinu, zajít do restaurace a do kina. Všude tam jsou ale lidé a spolu s nimi jejich obsese. Zbytek onoho lidstva tvoří performeři Karolína křížková, Andrej Lyga a Adam Rameš. Jak už to v romantických komediích bývá, celý děj spěje ke zdárnému smíření a všeobecnému veselí.
Nápaditá je scénografie, jejíž středobod tvoří buňka o čtyřech pokojících. V nich je možné odehrát všechny myslitelné výjevy obyvatel domácností, hlavní akce se pak odvíjí na jevišti. Ve využití kostýmů a rekvizit je nejvíce vtipu a nadsázky, protože děj je v podstatě doslovný. Jednotlivé scény jsou lehce dokresleny akrobatickými výstupy, z nichž některé jsou obsahově spjaté s dějem – třeba když se Karolína Křížková pověsí Andreji Lygovi na záda jako batoh nebo když přijde řeč na postavy z Harryho Pottera a na jevišti se koště přemění ve hrazdu – nebo jen ilustrují situace. Karolína Křížková v některých scénách také představuje alter ego Anny Kameníkové, když je třeba herecký výjev ještě rozvinout do akrobatické polohy.
Všichni performeři o svých zlozvycích hovoří a dojde i na zpěv. Hlavní hrdinka je zahlcována dalšími a dalšími obskurními přiznáními o tajných zvycích svých bližních. Některé jsou běžné a známe je i u sebe, některé působí opravdu výstředně. I sami diváci dostali před představením do rukou kartičky, kam mohli zapsat své vlastní speciality a přispět jimi do Národní sbírky.
Hudbu mixuje na proscéniu Jan Šikl. Člověk by čekal nějakou sofistikovanou linku ambientního nebo jazzového charakteru, ale skladatel se i z logiky inscenace vydal spíš cestou vytvoření koláže sound designu. Akrobatické scény podporuje rytmicky bicími a jednotlivé obrazy ze života mladého páru doplňuje především modifikacemi známých melodií. Ostatně tu dojde i na karaoke nebo na slavnou zvedačku z Hříšného tance a další narážky, které patří do popkultury a jsou bezpečnými body pro diváka, který se v takových referencích cítí jako doma.
Skutečně, po obecenstvu se nepožaduje pranic jiného než se pobavit. Je pak jen otázkou míry otevřenosti a také míry vkusu, komu tato nenáročná zábava padne do noty. Losers se netají svým příklonem k popkultuře, ke kulturnímu průmyslu, k show, zábavě. Jdou cestou otevřenosti hodně širokému publiku, což je pochopitelné i s ohledem na lokalitu divadla. Že inscenace „přiměje zamyslet se nad našimi vlastními zlozvyky a tím, jak ovlivňují naše vztahy“, jak soubor píše na svých stránkách, trošku pochybuji, ale už jen samotný název a osvědčený režisér přilákají diváky. A o to jde především.
Nemá smysl se ptát, jestli to není málo, protože soubor v současnosti ani nemá ambice vstupovat na pole divadla, které klade otázky a nastavuje nemilosrdné zrcadlo společnosti. Což sice lze i humorem, ale jiného druhu. Mezi fraškou a komedií je rozdíl, a i ta fraška musí být skutečně vytříbená, aby se mohla po bok komedie postavit. Takoví klasici jako Gogol, Wilde nebo Shaw vycházeli z touhy poukazovat na skutečně hluboké společenské problémy (a to, že se často do jejich her nedovedeme ponořit a vnímáme je „jen“ jako díla pro pobavení, je spíš otázkou naší neochoty onen problém vidět a přemýšlet o něm). Fraška, která nám připomíná dobu svého rozkvětu, belle époque, nemá oproti tomu ambice měnit tento svět, zato oplývá jazykovým bohatstvím a břitkostí situační komiky, mnohé se tedy staly nadčasovými.
Losers volí spíše třetí, popkulturní cestu. Inscenace klouže zlehka jako americký sitcom a tento charakter podporuje i jakoby filmový střih jednotlivých scén, důraz je na rychlost akce a reakce (reagujeme-li rychle, není čas přemýšlet). Divák, který nesleduje nijak horlivě novocirkusovou scénu, bude vždy a za každých okolností nadšený prvky akrobacie. A to Losers velice dobře vědí, i když tady ustoupil nový cirkus činohře až překvapivou měrou.
Novocirkusová inscenace to není, někteří diváci by tím zklamaní být mohli, ale věřím, že způsob, jakým soubor o své novince komunikuje, je dostatečně otevřený. Vytvořit plně nonverbální inscenaci, která by sledovala a vystihovala děj, zároveň bavila, a přitom posouvala techniky nového cirkusu, je mimořádně těžký úkol a Loserům se to v posledních projektech nedařilo. Multižánrové řešení je jednou z cest, jak z takové patové situace vybruslit. A k dobru je třeba premiéře přičíst, že si tentokrát nehraje na něco, čím není.
