La Dolce Vita, nová inscenace souboru DEKKADANCERS, přibližuje divákům život na ulici, který je ve skutečnosti daleko víc hořký než sladký. Snad je titul jejich novinky ironickou reflexí a pobídkou k tomu obrátit se k lidem v nesnázích se soucitným pohledem. Nový kus svou dramaturgií přibližuje život bez závazků a bez povinností, choreografie pak obrušuje hrany do příjemné podívané.
Jeviště ožívá už před začátkem představení. Na prostranství mezi třemi stěnami ze sešlých látek a draperií zemitých barev (o nichž se posléze dozvíme, že jde o plně upcyklovaný divadelní fundus), se šourá šest postav zmožených životem občerstvit polévkou z rukou dobrovolníků. Ponurou scenérii doplňuje kontejner a vyřazená vysoká pouliční lampa. Tanečníci jsou oděni do mohutných vrstev oblečení, jež je jejich jediným majetkem. Na první pohled rozeznáme odpozorované pohybové vzorce signalizující dlouhý pobyt tam venku… potácení notoriků, neklidné záškuby v narušených nervových drahách narkomanů, instinktivní choulení se před světem.
Podle skutečných životů
Dramaturg a režisér Štěpán Benyovszký a choreograf a režisér Štěpán Pechar se inspirovali zejména tuzemskou komunitou. Spojili se s organizacemi Pragulic, Nový prostor a Armádou spásy, díky nimž se autentické příběhy staly předobrazy charakterů na jevišti. Jejich osudy jsou divákům skryté, ale interpreti je využili při budování postav, z nichž každá nese výrazné povahové rysy, chování, neřesti a závislosti. Tvůrci se však zabývali i bezdomovectvím ve Spojených státech, kde na ulici rostou celá města ve městě a míra chudoby je pro nás prakticky nepředstavitelná.
Inscenace sleduje příhody a vztahy tří mužů a tří žen. Rámcovou dějovou linku tvoří příběh dívky (Nela Štarková), která se teprve stává součástí party – přichází do společenství ještě v úpravném civilu, ve světlém oblečení jako (trochu doslovně) bílá vrána. Setkává se s astenickou a dominantní ženou, která si ji chce podrobit a zřejmě i učinit svou partnerkou (Natalie Metodijeva). Třetí z žen (Adriana Štefaňáková) je klidnější, ale přitom živočišná a je spíše svůdkyní mužů. Patrik Čermák vystupuje jako obhroublý, ale v jádru vlídný muž, který v jedné scéně nebohé dívce dopřeje i blaho čisté vody a nové košile. Obratný Florian Garcia neodolatelně hraje permanentně sťatého alkoholika a Albert Kaše se příběhem proplétá coby chlapecky rozverný a příliš mladý narkoman.
Sladký život nenastává v žádné fázi, vždy je přítomen prvek boje – třeba o lahev alkoholu nebo o kontejner plný oblečení. Tanečníci se umně naučili zacházet i s rekvizitou coby loutkou, takže v jejich náručí ožívá látkový pes, který ale nepřežije a stane se posléze poněkud nechutnou přesnídávkou. C’est la vie… Muži spolu bojují v nevysvětlených rvačkách, stejně tak i ženy. Choreografie ale přitom nese vysokou estetiku a pozvedá naturálnost prostředí do stylizace krásného tance.
Krásné zpracování věcí, co krásné nejsou
Ten rozpor je nesmírně zajímavý. Na jednu stranu je patrná snaha nepřikrášleně zobrazit svět vyvrhelů. Hadry, cáry, flašky, špína, zmar. Na druhou stranu se vysoustruhovaná těla tanečníků ladně pohybují v akrobatických duetech. Floor work skvěle plyne bez zádrhelů, i scéna tance s „mrtvolou“ je vyvedená tak nějak macmillanovsky… Pohyb se synchronizuje od individuálně fyzické do unisono taneční akce často tak nenápadně, že si ani nepovšimneme, kdy nastala změna. La Dolce Vita balancuje nad dvěma propastmi: po levici kýč a po pravici naturalismus. DEKKADANCERS ovšem rádi provokují. Humoru je nezvykle málo, ale je pravda, že život na ulici není zrovna legrace…
Výraznou složkou, mnohdy až dominantní, je vedle výpravy Pavla Knolleho také hudba a sound design Jana Šikla. Jeho zvuková krajina charakterizuje jednotlivé obrazy, definuje a odlišuje je. Od prologu, který ilustruje hlasitá nahrávka nejrůznějších odstínů vlhkého kašle, jež se rozvine do zvuků violoncella a pak úderů a ran zaznamenaných z přirozeného prostředí, po další a další nálady. Patří k ní i nahrané nesrozumitelné dialogy, v nichž se občas snaží komunikovat opilec s narkomanem. Při sborovém tanci s lahvemi se zase rozvíjí dominantní rytmus, k němu zvuk jakýchsi pozounů a minimalistická linka na pozadí. Reálné zvuky úderů a výkřiky působí autenticky, jako by ani nešlo o nahrávky, ale ruch skutečné rvačky. Když se Florian přetahuje s jednou z dívek v umně vystavěném duetu o flašku, zní jim do rytmu trubka. Chrápání nebo déšť jindy vystřídá elektronická hudba a na konci se rozklene několikahlasé miserere, prosba o smilování.
Aktivismus tanečního umění v praxi
Jsou tu také neklamné známky inspirace výtvarným uměním, ať už jde o stěny připomínající obří gobelín, seskupování postav na jevišti či pohyb sám. Záplava oděvů, kterou v jednom okamžiku začnou tanečníci vyhazovat rytmicky do vzduchu, jako by vypadla z expozice Krištofa Kintery. Nebo závěrečný obraz, který je nastylizován jako klasicistní figurální malba nebo snad některý z romantických výjevů Čermákových. Ačkoliv asi přeci jen připomíná spíš nějakého Jacques-Louis Davida. Ten závěrečný výjev se sněhovou nadílkou už skutečně hranice kýče překročil, ale vnitřně cítím, že s rozmyslem a záměrem. Především vím, že Štěpán Benyovszký je pragmatik a na spokojeného diváka myslí se strategií zkušeného obchodníka.
Jak už jsem podotkla, případné pocity zmaru z viděného přibržďuje krása tance samotného. Na jednu stranu, kdyby i tanečně pohybová složka byla realistická a zcela autentická, byl by to asi pohled k nevydržení. Nejsme v Ponci a divákovi je nutno předložit krásu výkonu. Takového, jakého by samozřejmě skutečné „dítě ulice“ nebylo schopno. Nezakrývá však tato estetika někdy už realitu? Neurotický spěch a trhavá chůze opravdových narkomanů děsí, stejně jako když na dveřích domu najdete otisk krve. Třes lidí postižených deliriem je mnohem intenzivnější, rány viditelnější, a pití na veřejnosti jen banalita. (Ne, nenabádám k vulgárnostem, pouze spekuluji o míře stylizace.) Když se baví dva opilci, může to být ještě k smíchu, ale z výkřiků schizofreniků či nadávek adresovaných neviditelným soupeřům běhá mráz po zádech. Nebála bych se pár takovým motivů ještě použít.
Jsem ale velice ráda, že se „Dekkáči“ nebojí i vážných témat a že je tato inscenace nejen zprávou o problému, který se dotýká nás všech, ale je i provázaná s pomocí konkrétním organizacím pracujících v terénu. La Dolce Vita tak pomáhá doopravdy a je důkazem, že i kultura je užitečná a tanec nevzniká pouze pro zábavu.
