Gravity & Other Myths je světově proslulý australský soubor nového cirkusu, který se po několika letech vrátil do Prahy na pozvání divadla Jatka78. Před šesti lety to bylo s inscenací Backbone, posléze s dalším projektem na festivalu Cirk-UFF v Trutnově a nyní s novou show The Mirror. Hlavním tématem je tu skutečně odraz – ale nejen zrcadlení vnějšku, jak by se mohlo zdát.
Hra se zobrazením zrcadlových pohybů a akcí je pravděpodobně první asociací, která by diváka v souvislosti s názvem napadla, a skutečně je v show také přítomná. Ovšem jen zcela na začátku a ve formě sahající spíš k současnému tanci než akrobacii. Tvoří prolog, rámec, ujištění, že víme, kolem jakého tématu se točíme. Většina produkce je pak naplněna trochu jiným zrcadlením – odrazem vztahů, tužeb, odhalováním soukromého a osobního očím diváků. To je fenomén dnešní doby a sociálních sítí. Kouzelná krabička mobilního telefonu zázračně zjednodušila cestu soukromého života do veřejného prostoru. Je to dobře?
Od zrcadlení pohybu k technologiím
I proto je technologie klíčovou součástí tohoto novocirkusového kaleidoskopu. Nejprve je skryta a pohledy do života tvoří jen krátké, jakoby filmové sekvence. Snímky z klasického fotoaparátu zachycené v mžiku vteřiny – a to jednoduchým trikem s neustálým zavíráním a otevíráním sady opon na jevišti, v jejichž středu vždy na okamžik probleskne obraz či výjev: interakce akrobatů, neočekávaná póza, pár vteřin trvající mistrovský trik. Můžeme to chápat jako zobrazení připravené, rozvážné, inscenované „reality“, kterou představuje divadlo nebo film, tedy tradiční forma zveřejňování.
Jenže dnes máme v rukou nástroje, díky nimž se hranice mezi soukromým a veřejným během jedné generace setřela. A jako symbol této změny režisér show Darcy Grant vybral velkou LCD obrazovku a světelný rám stejného rozměru, které jsou jednak výtvarnými a abstraktními prvky (pracují s prostorovými iluzemi) a jednak slouží projekci. Mobilní telefon na stojanu či selfie tyči používá především vynikající zpěvačka, která je hlavní hnací silou tohoto jevištního tvaru.
Často se na nás z projekce dívá, jako kdybychom sledovali hudební klip – LCD obrazovka přitom do jisté míry odvádí pozornost od živé performerky. Její hlas určuje atmosféru jednotlivých obrazů, pestré palety situací odhalujících různé polohy vztahů. Kromě zpěvačky se občas do záběru postaví i akrobaté a nechybí ani oblíbený efekt zmnožení prostoru (jako když se postavíte před zrcadlo s dalším zrcadlem, akorát, že obraz není statický, ale jde o real time stream). Mobilní telefon jako zrcadlo.
Mobil – do duše okno
Interpretaci naznačil předem šéf divadla Rostislav Novák ml., který záměry umělců předjímá v informačních materiálech: „Ptají se, co je pro moderního člověka zábavné. Co chceme ukazovat světu? A je to něco, co chtějí ostatní vidět? Co znamená autenticita, zejména v době všudypřítomných obrazovek a neustálé sebeprezentace?“ Jako diváci vskutku vidíme mnoho zábavných situací, je ovšem otázkou, jestli má smysl se u žánru, který a priori pracuje s exhibicí a výkonem a je především spektakulární show, ptát zrovna po autenticitě. A navíc autenticitě optikou mobilního telefonu.
Existuje spíše škála autenticity projevu, na které každý z nás odhaluje nebo zahaluje vrstvy svého jednání a chování. Je krajně spekulativní, jestli lze autenticitu vůbec ukázat na jevišti divadla, protože 100% autentický není žádný člověk ani sám před sebou. Už z principu – od útlého věku se učíme přijmout různé sociální role a fungovat v nich, a není na tom navíc nic negativního. Jinak by totiž neexistovala společnost, neexistovala civilizace, člověk by nebyl člověkem, protože by nikdy nevytvořil fungující pospolitost a nebyl by schopen komunikace. Absolutní autenticita by znamenala existenci dokonale zbavenou zábran, včetně etiky a morálky. Je to poměrně komplikované téma i na klasické drama, natož když je chceme otevírat v zábavním žánru…
Skvělé výkony
Věřím ovšem, že diváky na tomto typu produkce příliš nezajímá jemné předivo filozofických myšlenek, ale především nápady a artistické výkony. Obojího se jim v tomto případě samozřejmě dostalo vrchovatě. Soubor je skvěle sehraný a postupuje s naprostou jistotou. V paměti diváků určitě zůstane hra s izolacemi, v níž skupina manipuluje párem akrobatů tak, jako kdyby vyráběli stop motion film a naanimovali z jejich póz celé úspěšné – ale také akrobaticky krkolomné – rande. Stejně jako když pro zpěvačku vytvářejí „živé“ křeslo, koberec slávy, schodiště a rampu ze svých pulzujících těl. Kdo by nechtěl být takto opečován a obdivován?
Produkce je vizuálně střízlivá. Prostor dělí černé šály a opony, světelný design spočívá v bílé a červené barvě zářivek, obrazovky a rámu z ledek. Akrobaté jsou oděni někdy více, někdy méně, ale skoro stále v černé. Teprve v závěru se převléknou do výstřednějšího barevného spodního prádla pro obskurní maraton kolem jeviště.
Charakteristickým znakem všech pohybových akcí a situací je naprostá nevypočitatelnost a náhlá změna. Trik skončí v polovině před svým vyvrcholením. Artista vztáhne ruce k úchopu, ale druhý mu proklouzne o pár centimetrů a jejich pohyb skončí zcela civilně. A pak se z ničeho nic na jevišti objeví sedm artistů v třípatrové pyramidě a nikdo si téměř nevšiml, jak se to stalo! Akrobatické protáčené zvedačky mají více taneční než ryze artistický charakter. Celý program se nese v duchu úsečných sekvencí.
Charaktery téměř herecké
Interpreti si budují s hereckou pečlivostí individuální projev. Ačkoliv mezi nimi nedochází k dramatické akci a jejich vztahy se nevyvíjejí (proto také nepoužívám pojmu inscenace), dokázali bychom odlišit charaktery. Právě jejich vycizelovanost vybízí k tomu rozehrát skutečný příběh a je vlastně škoda, že tu žádný není. Zato je to velký, nápaditý, hýřící kabaret.
Přestávky pro přestavbu nebo převleky jsou umně zakamuflovány, neboť je vždy připravena zpěvačka. V nejdelší pauze, kterou nás celou provede se selfie tyčí na dosah, a zároveň v akrobatickém duetu s jedním z artistů, si vyslouží aplaus. Za neuvěřitelně plynulý proud fragmentů textů a melodií od Queen přes Whitney Houston až po Eminema, jako by nešlo o naučený text, ale proud vědomí.
Takových vrcholů skýtá večer několik. Obecenstvo kromě mnoha nápaditých a vtipných výjevů ocení souhru skupiny, důvěru mezi jejími členy, rychlost a provedení všech čísel – a v podstatě za celý večer nejde o nic jiného než o klasickou hand to hand akrobacii. Žádné nářadí, žádné šály, hrazdy, trampolíny, stálky, … vše stojí a padá, i když tedy především nepadá, s lidmi.
Nový cirkus z principu svého žánru, z principu toho, že jeho vlastní fyzickou náplň a podobu určují artistické techniky a disciplíny se všemi jejich charakteristikami a reálnými hranicemi, nebude nikdy, až na naprosté výjimky, dramatickým divadelním žánrem (pokud se žánrově nepropojí například s pantomimou či činohrou). To jistě nevylučuje, aby se jako námět novocirkusových show nemohla občas objevit aktuální témata, která rezonují se současnou společností, aby neukazoval trefné obrazy z našich životů, ačkoliv nás těžko vyprovokuje k přemýšlení o nich. Budeme-li mít realistická očekávání od formy, budeme také odměněni báječnými zážitky. Nechme cirkusu, i tomu novému, jeho zábavní funkci, je nezastupitelná. Plná Jatka78 a standing ovation jsou toho důkazem.
