fbpx

Recept na štěstí. Lze vzkřísit národní hrdost skrze jídlo?

  • Jana Balharová

Některé filmy mají to „štěstí“ v neštěstí, že vzniknou v době, která jejich obsah zesílí vnějšími okolnostmi. Poselství, jež předávají, pak mívá větší hodnotu, než je samotná kvalita snímku. Ukrajinský Recept na štěstí je toho příkladem.

Mladá Ukrajinka Varia má sen – vařit to nejlepší jídlo z nejlepších surovin a dělat tím strávníkům radost. Nádherná představa, pokud nežijete v úplném zapadákově, kde vejce Benedikt považují za nebezpečný experiment. Varia se proto rozhodne zkusit své štěstí jinde a uteče z maloměstské reality do Lvova, kde agresivně a ne zcela čestně prorazí ve fine dining restauraci. Cesta do skvadry kuchařů sice není úplně košer, ale to popravdě není ani složení managementu a jeho ambiciózních členů.

Varia není jen odhodlaná uspět. Oproti ostatním má skutečné eso v rukávu, o kterém nikdo neví. Tím je kouzelné převtělení uznávané tradiční ukrajinské kuchařky z 20. století, která se jí pravidelně zjevuje a podle které vytváří nové „netradiční“ recepty. Ve své podstatě jednoduché postupy z tradičních ingrediencí Daria transformuje v moderní kulinářské zážitky, které nezasvěcení považují za západní delikatesy.

Nadšení hosté nemají tušení o pravém zdroji nových jídel na lístku, a kdyby znali jejich „obyčejný“ původ, asi by je veřejně nevyzdvihovali do nebes. Co se tedy stane s Dariou, jejími pokrmy a rychlým úspěchem, jakmile se všichni dozví, že se jedná o jídla, která jsou sice součástí DNA ukrajinského národa, ale za které se všichni tak trošku stydí…?

Z piety a úcty k tématu tentokrát nepřinášíme klasické hodnocení, ale spíše pochopení, proč podobné filmy vznikají.

Film, který byl dokončen těsně před agresivní ruskou invazí na Ukrajinu, ukazuje skrze kulinářskou love story ukrajinskou hrdost a snahu vymezit se vůči nechtěnému ruskému vlivu. Bohužel k tomu používá filmařské postupy evokující naivní pohádku, kterak mladá, krásná a chudá dívka ke štěstí přišla. Stylizace ukrajinských hrdinů a prostředí, ve kterém se děj odehrává, je natolik přehnaná, že film často nepříjemně překračuje hranici kýče. Tímto se ovšem připravuje o neukrajinské publikum, které ani přes sympatie k původu tvůrců nebude ochotné prominout filmařské nedostatky.

Na dojemné pražské premiéře za účasti ukrajinské delegace bylo cítit, jak tvůrci vnímají naléhavost vznesených témat a nakolik jim záleží, aby měl film úspěch. Z piety a úcty k tématu proto tentokrát nepřinášíme klasické hodnocení, ale spíše pochopení, proč podobné filmy vznikají. Jejich poselství má totiž potenciál zajistit u správné cílové skupiny intenzivní zážitek, bez ohledu na reálné filmařské kvality snímku.