Virtuální realita dorazila i na festival Jeden svět. Uvedl ji jako „imerzní filmy“, což naznačuje, že skrze VR se diváci mohou zcela ponořit do prostředí nebo pocitů postav i neživých předmětů, do jejichž krajin vstupují. Individuální charakter prožitku na straně jedné, autentická, reálná atmosféra na straně druhé: divák je vtahován a současně izolován. V každém případě je potřeba VR brát vážně i ve filmovém průmyslu. Už podzimní festival ART*VR ukázal, že technologie neumí jen zábavu, ale dovedou zprostředkovat i velmi vážná témata.
To samozřejmě platí i pro filmy ze soutěžní VR sekce Jednoho světa, zaměřené na sociální témata a hlubší psychologické prožitky jednotlivců. Jejich avataři jsou prostředníky zasvěcujícími nás do společenských problémů. Ať už filmy pracují s animovanou grafikou nebo s realistickými filmovými záběry, jejich hlavní devízou je přítomnost prožitku. Divák nesleduje děj, ocitá se v něm. Někdy na něj reaguje, někdy jen sleduje příběh, ale v komplexním prostředí a s postavami doslova na dosah ruky.
Krása a nebezpečí nových světů
VR nastoluje mnoho otázek – a zpochybňuje nejen definici reality samotné. Multiplicitu realit si uvědomujeme odnepaměti; však už Platónovo podobenství o jeskyni by se s nadsázkou dalo považovat za popis rozšířené reality. VR technologie přinášejí jiné aspekty. Zážitky ve virtuální realitě oslovují většinou jen některé smysly, jež jsou zároveň posilovány. Zpochybňují jejich rovnocennost. Jsme uzavřeni v obrazech a multikanálových zvukových stopách, nevidíme však své reálné tělo. Jsme očima v krajině a vznášíme se nad rodinnými stoly cizích domácností. Je tu jednak prvek oddělení prožitku od jeho fyzické podstaty, ale také otázka, jak posune toho nahlížení do intimních sfér naše vlastní vnímání intimity a etiky. Ovlivní tyto možnosti naše pojetí soukromého a veřejného prostoru? Smaže se jejich hranice? Odpověď nás čeká v budoucnosti.
Již na festivalu ART*VR jsem si uvědomila potenciál virtuální reality, ačkoliv ne jako léčebného prostředku. Mám spíše obavy ze závislosti na navštěvování tak či onak ideálních světů, tak jako se to dělo ve vynikajícím románu Dům na pobřeží od Daphne de Maurier historikovi, který prostřednictvím psychofarmak vidí a slyší autentické vzpomínky místa, propadá se tedy do „virtuální reality“ středověkého Cornwalu a může sledovat postavy žijící před staletími (musí však být fyzicky na daném místě přítomen, což jej samozřejmě uvrhuje do nebezpečí). Kde však VR skutečně pomoci může, jsou chvíle, kdy člověk ztrácí možnost ovládat své tělo, například pohybovat se, cestovat. Zde jsou možnosti zkvalitnění života, ale i zprostředkování vzdělání a poznání nepřeberné.
Když film není jen filmem
Film je vlastně trochu svazující pojem – evokuje totiž určité plynutí času, střih, děj, fakt, že jako diváci sledujeme cosi vně nás. VR film ale může znamenat i pouhé procházení se prostředím, jako kdybychom se ocitli v galerii. Můžeme si v něm i číst, kreslit, zároveň může být opravdu hraným či animovaným filmem „pouze“ převedeným do všeobjímajícího obrazu a zvuku.
Například krátký film Comfortless, uváděný v překladu jako Bezútěšné (který v podstatě přeložit nelze, protože jde o dvojsmysl od slovesa to comfort, které je tu použito jako eufemismus pro sex work), nabízí panoramatické pohledy zcela bez pohybu kamery. Jde o segmentovaný obraz čtvrti America Town v jihokorejském městě Kunsan, která byla vybudovaná jako městečko „utěšovatelek“ pro americké vojáky z místní základny. Návštěvníka pohltí ponurá atmosféra města duchů, které je již opuštěné. Celistvé 360° záběry ukazují pusté ulice i nálevny, kterými protahuje vítr. Minulost se setkává s přítomností v postavě křehké, tiché mizející dívky, která jako by dožívala svůj život spolu s městem, a z dálky zní někdejší ruch a šum živé čtvrti. Než se oprýskané zdi rozpadnou na tisíc digitálních bodů a s nimi se vše propadne do zapomnění.
Dynamická Texada byla naopak typem dokumentu kombinujícím klasické realistické záběry, jež přibližují práci v obřím vápencovém kamenolomu, příběh jedné z jeho prvních ženských pracovnic, ale zároveň animací nastylizovanou historii vzniku hornin. Ukazuje až závratně zrychlené ukládání částeček krunýřů drobných živočichů, jejichž schránky vápencové skály tvoří, život vyzdvižený z hlubin, vrásnění vrstev, vznik skalních masivů, jejich bortění, i stavby lidských rukou, vše mizející ve vteřině. Podívaná ohromující a také způsobující reálnou závrať.
Vzpomínky rozpadající se v prach
Pětadvacetiminutový dokument Zapamatuj si tohle místo 31°20′46′′N 34°46′46′′E je téměř klasickým dokumentem, převedeným však do multimediální podoby. Režisérka putuje za vzpomínkami beduínských žen, které přicházejí o své domovy, tematizuje lehce problém násilného potlačení kočovného života (ale jen okrajově) a soustředí se na pomíjivost místa, a zároveň zoufalou potřebu každého člověka nazývat určité místo svým domovem. Do filmu vstupujeme úvodem v místnosti plné obrazovek s útržky fotografií a filmových záběrů.
Vzpomínky žen režisérka sepisuje (ve VR můžeme její poznámky číst v zápisníku, který náš „avatar“ drží v ruce), vypráví o nich a vizualizuje je. V pouštní krajině kolem nás vyvstávají a hned zase zanikají obydlí – vykreslená do detailu, ale často zároveň rozpixelovaná, jako by šlo o fata morganu, o zdi z prachu a písku. Na jednu stranu jde o smutné životní příběhy, na stranu druhou je ticho pouště uklidňující. Kontrast krásy a zmaru je často znakem dokumentů.
Vznášet se s duchy? Spíš s nimi tančit: tančit s duchem vody, ohně a květin můžeme ve filmu o mexických rituálech pořádaných k Día de Muertos. V jeho první, dokumentární části sledujeme na 3D filmu přípravy dvou holčiček a jejich rodiny na slavnost, chystají se především pozdravit svou zesnulou babičku šamanku. Snímek je pohledem do autentických tradic, v němž se ocitneme třeba na nočním hřbitově, kde svítí tisíce svíček, aby předci snadno trefili na návštěvu domů. Nám Evropanům se to může zdát děsivé a svatokrádežné, ale pro místní jsou duše i duchové přírody blízkými entitami.
Jejich fantazijní svět je zobrazen prostřednictvím tance pořízeného systémem motion capture a převedením figur do animace, která připomíná sloupy jiskřících světel. Se třemi nejasnými figurami se skrze jejich tanec dostane divák do prázdného prostoru, kde se temnota mísí se září tisíců bodů, kde tančí řeky, plameny, dokonce i hory a skály. Jakkoliv je působivá práce s 360° prostorovým obrazem, vždy jsou v ní nějaké interference, které diváky ruší. Kamera zabírá příliš mnoho detailů, 3D efekt je umělý, … V okamžiku, kdy vstupujeme do světa ztvárněného umělecky a abstraktně, je zážitek paradoxně realističtější a člověk by se v tom bezčasém prostoru chtěl vznášet snad hodiny.
Dramata a slzy
Muž, který nemohl odejít, počin tchajwanské provenience, kombinuje dokumentární a hraný film vyprávěný z pozice bývalého vězně, který přežil kruté podmínky věznice Green Island. Nehovoří o desítkách tisíců vězněných a popravených, ale jde cestou osobního prožitku, který se dotýká několika bolestných dramat. Jako avatar starého muže prochází virtuálním prostorem vězení, svou minulostí, kde on sám, ještě mladý, i jeho společníci čekají na vysvobození nebo smrt. A-Khun měl štěstí, dostal se na svobodu. Může tak zprostředkovat příběh svého spoluvězně, který byl kdysi odtržen od rodiny a sotva narozené dcerky, které už nikdy nespatřil. Vypravěč se po letech setkává s mužovou dcerou, aby jí předal jeho jediný majetek z vězení, fotografii a košili s ukrytým dopisem na rozloučenou… Utrpení jednoho mladého páru je mnohem působivější, než mohou být sáhodlouhé seznamy jmen obětí. Jen tak si uvědomíme, kolik slz je za každým z nich. Po technické stránce je film výborně realisticky zpracován.
Krátký snímek Světelné skvrny vykresluje osud – a pohled, autentický, jak je jen možné – muže, který jako mladý voják přišel po výbuchu granátu o zrak, a dočasně jej nabyl zpět po dvaceti letech po operaci. Jak však divák s trnutím od počátku očekává, změna nebyla trvalá, a tak se zde nabízí mnohé morální otázky i obecné úvahy o utrpení. O co větší bolestí je ztratit jeden dar několikrát, než se smířit s první ztrátou? Muž nakonec dospěl k rozhodnutí, že krátké navracení zraku přijme jako zázrak, který mu umožnil vídat alespoň krátký čas svou ženu a děti. Zda by to však za to stálo každému, je už na rozvaze diváka. Svět utopený ve stínech, předměty rozplývající se do světelných bodů a mizející v nenávratnu jsou vskutku mrazivým zážitkem.
Aktivismus a silné ženy
Některé filmy mají motivační a aktivistický nádech. Namaluj změnu: Žijeme, vzdorujeme zachycuje život a umělecký svět mexické mural artistky a malířky Maremoto, která svou tvorbou upozorňuje na násilí páchané na ženách. Vidíme její reálnou práci a ji samotnou (hned jsem si samozřejmě vzpomněla na Toybox), ocitáme se ale i v jejím bytě, za stolem bereme do ruky virtuální tužku, která vybarvuje kresby veselými barvami. Svět má být barevný a bezpečný! Ale není. Střihem se ocitáme v noční ulici, a ze tmy místo postav vystupují jen chtivé a zvědavé oči. „I want the streets to be mine, too,“ říká umělkyně – chci, aby ulice patřily i mně. Aby se na nich nemusela bát, ani pohledů, ani pokřikování, ani napadení a násilí, ve dne nebo v noci.
Dvacetiminutový americký snímek Vzala jsem si smrtící dávku bylinek přibližuje autenticky příběh psychicky nestabilní ženy, která byla členkou aktivistické skupiny protipotratového náboženského hnutí, dokud po narození prvního dítěte neupadla do psychotických stavů, kdy získala dojem, že její dítě je vtělení ďábla. Z hrůzných animací si můžeme jen domyslet, co prožívala, a co asi sama v záchvatech byla schopna konat. Když zjistí, že je znovu těhotná, chce se nechtěného plodu zbavit nejprve požitím bylin, ty však vyvolají ještě horší psychedelické halucinace, jež připomínají malby umělců experimentujících s LSD. Film tak na kratičké ploše upozorňuje na plejádu problémů – podceňování duševního zdraví a poporodních depresí, náboženský fanatismus, nebezpečí zvrácené protipotratové politiky a pro nás i děsivou realitu „země neomezených možností“, kde je nutné si i v ohrožení života za přerušení těhotenství draze zaplatit, takže mnoho žen může přijít o život nejen kvůli fanatikům, ale i ekonomickému systému.
My už jsme se přeci viděli
Na přehlídku byly zařazeny i dva filmy z podzimního ART*VR. V sekci Dimenze empatie, která byla otevřena ještě několik týdnů po hlavním programu, se mimo jiné objevil interaktivní film Desetihodinové okno. V něm se divák dostává do světa s postavami i prostředí animovaným jen v konturách a barevných plochách – ale prostorový efekt vytváří skutečně reálné pocity „bytí“ v něm. A že nebude nijak jednoduché, je nasnadě – procházíme totiž dějem s ženou, které neškodně vypadající ctitel přimíchá v tanečním klubu do nápoje drogu, aby ji mohl zneužít.
Film se mění v nebezpečnou hru – divák totiž má zdánlivě možnost ženě v různých situacích pomoci: požádat o pomoc, naložit do taxíku a podobně. My v Československu jsme ovšem jako vynálezci Kinoautomatu Radúze Činčery, Pavla Juráčka, Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka a Jaroslava Friče nejen okouzlili tímto principem Montreal na EXPO 67, ale také víme, že navzdory dějovým odbočkám a zdánlivé možnosti ovlivňovat děj dospěje vždy takovýto film do jediného konce. Autenticita prožitku je ale lákavá.
A specialitou VR Jednoho světa byl i obdivuhodný propagační film 21–22 Čína, který už získal ocenění na ART*VR a nepochybně se i zde umístí vysoko v hodnocení diváků. Impozantní, téměř půlhodinový přelet nad moderní Čínou, její přírodou, moderními městy i zpustošenou průmyslovou krajinou je neuvěřitelně silným zážitkem, v němž asi okouzlení z letu na neviditelných křídlech přebíjí podstatu – apel zamyslet se nad vlivem člověka na krajinu a její proměny v celoplanetárním měřítku.
