Josh O‘Connor v depresivní roli šéfa bandy vykradačů hrobek? To zní jako terno! Přidejte k tomu Itálii, přesněji Toskánsko a máte snímek, který prostě chcete vidět. No jo, jenže ono to nebude tak jednoduché. Nečekejte žádné dobrodružství ve stylu Indiany Jonese nebo Lary Croft. Chiméra je něco úplně jiného.
Příběh vypraví o bandě Tombaroli, kterou vede Arthur. Tento zasmušilý, z vězení čerstvě propuštěný Brit má speciální dar, takový šestý smysl. Jeho nadání spočívá v tom, že pomocí virgule nebo třeba jen intuice či domněnky dokáže najít etruské hrobky a jiné poklady. Každé místo následně jeho banda vyrabuje a cennosti rozprodá sběratelům do jejich soukromých sbírek. Arthur je navíc složitá postava, která se utápí v depresích. Odmítá být šťastný mezi lidmi, a tak se raději dere pod zem do té doby, než se opět neshledá se svou dávnou láskou.
Řekl bych, že Chiméra je taková čistá esence evropského filmu – alternativní až do morku kostí. Všechny ty uhlazené dobrodružné filmy plné statečných dobrodruhů a krásných žen, jaké známe ze zámoří, mají většinou podobný mustr. Zábavný začátek, rozpor mezi postavami a emotivní grand finale, ve kterém se všichni drží za ruce a spokojeně odjíždí do dáli při západu slunce. Alice Rohrwacher na to šla jinak. A to stylem alternativního studenta AVU, který by byl rád „jiný“, ať to stojí, co to stojí.
Přitom oficiální text distributora popisuje snímek jako magický, zasazený do prosluněných italských scenérií. Očekáváte tedy feel good movie s krásnou krajinou a s usměvavými lidmi, kteří si vychutnávají těstoviny s dobrým vínem ve stínu cypřišů ve stylu Sorentinových filmů. Místo toho dostanete pěkně sklíčený, enormně špinavý snímek zasazený do 80. let 20. století, plný chudoby a nesympatických, neotesaných lidí. Jako by se Emil Kustarica odstěhoval do Itálie a ukázal jen „bordel“. Jistě, očekávání a realita jsou odedávna věční rivalové, ale musím říct, že jsem si na snímek dlouho zvykal. Rozhodně tomu nepomohla ani celuloidová kamera, která dělala můj zážitek ještě sugestivnější.
Největším kladem celého filmu je Josh O’Connor v hlavní roli. Jeho pojetí postavy působí depresivně, asi jako osamocený Hemingway, který se ve svých snech vrací do šťastného období, kdy trávil čas se svou milou. Musí ale podstoupit trnitou cestu, projít labyrintem pomocí Ariadniny nitě (metaforicky i „reálně“ řečeno) a prodrat se všemi úskalími, aby konečně našel štěstí a klid. O‘Connora jsem si oblíbil již ve skvělém seriálu Durrell natočeného podle knížek Geralda Durrella, kde ztvárnil lehce arogantního a bohémského bratra hlavního hrdiny. V Chiméře mu role sedla a jeho zachmuřený pohled ještě prohlubuje depresivní dojem z vlhkých, polorozpadlých domů, ve kterých nachází útočiště.
Milým překvapením pro mě byla Isabella Rossellini (ta která se nevešla na Rossův zalaminovaný seznam potenciálních milenek) v roli Flory, která má s hlavní postavou silné, leč srdce drásající pouto. Co se dalších postav týče, ty mě vyloženě iritovaly. Mám raději klid a rozvahu, a i když se děj odehrává v Itálii, kde lze čekat určitou míru vášně a divokosti, tak na můj vkus bylo toho řvaní až moc.
Na snímku jako takovém je nejzajímavější samo hledání etruských pokladů a prvotní odhalení dávno zapomenutých míst. Oxidace nástěnných fresek v okamžiku jejich objevení patří mezi nejsilnější okamžiky celého filmu. Jen některé obrazy jsou přímočaře a jednoznačně podané – červená nit, useknutá hlava sochy, chudoba v kontrastu s etruskými poklady. Mnohem častěji při sledování záběrů budete ale přemýšlet, co jimi autorka chtěla vlastně říci. Budete tápat a ptát se na nejzvídavější věčnou otázku: Proč?
Ale postupně, jak jsem se filmem prokousával, jsme v něm nakonec našel zalíbení. Dost tomu napomohlo velké akční finále, které jako by bylo z jiného filmu. Po něm se snímek opět propadl do melancholické rutiny, aby se završil jediným možným koncem, k němuž vše po celou dobu směřovalo. Bohužel pár světlých okamžiků, dobrých nápadů, zajímavých lokalit a skvělá práce ve scénách s vykopávkami je na 130 minut málo. Kdyby ve střižně ubrali třičtvrtě hodinu, dopad na diváka by byl jistě intenzivnější.
