Do kin dorazil druhý (a dovoluji hádat, že nikoli poslední) filmový pokus vykreslit jedinečnou a nesmírně komplikovanou osobnost zpěvačky Amy Winehouse. Zpěvačky, jež disponovala hlasem a talentem, jaký se objevuje velmi výjimečně. Back to Black svým názvem odkazuje k nejlepší desce Amy, a zároveň k návratu k jejím vnitřním démonům. Snímek tak láká na dokonalé melodie a hranou verzi úspěchu i pádu geniální umělkyně.
Uvedení filmu provázely velké naděje. Sam-Taylor Johnson se podle svých slov snažila k odkazu Amy Winehouse přistupovat nestranně a bez stereotypního obviňování třetích osob ze zpěvaččiny smrti. Ve vyprávění se věnuje především době vzniku a vydání její nejslavnější desky Back to Black. V ní se Amy vyrovnává s nešťastnou láskou i vnitřními problémy. Právě sebedestruktivní sklony a vášeň k alkoholu ji i přes světový úspěch přivedly do neslavného Klubu 27. Skupiny geniálních umělců, kteří v tomto věku náhle zemřeli. Smrt však ve filmu nehraje zásadní roli – Johnson se soustředí na období největší slávy Amy Winehouse, provázené jejími největšími osobními propady.
Ve snímku se prolínají tři linky definované zásadními lidmi Amyina života: babičky (jejího staršího alter ega), nepřiznaně manipulativního otce a Blakea, životní lásky a zoufalství v jednom. Vztah s babičkou, o jehož intenzitě nelze pochybovat, je bohužel chvílemi vykreslen natolik banálně a klišovitě, že ho až shazuje. Nicméně perfektně se tím vysvětluje její záliba v nezvyklé kostýmní i vlasové stylizaci. Otec je pro změnu prezentován jako pravá ruka a nezištná opora své dcery, což diváky znalých faktů zřejmě zvedne ze židlí. Nejvíce prostoru režisérka pak logicky věnuje Blakeovi, partnerovi a pozdějšímu manželovi Amy.
Scéna seznámení se s Blakem je velmi povedená a krásně se na ni dívá; v turbulenci Amyiny existence je jakoby z jiného filmu i života. Dlouhými, nenuceně protahovanými hovory a obrazy Johnson ukazuje, že se nebojí zpomalit tempo a nechá diváka užít si jejich sbližování. Jako by chtěla, aby pochopil, čím Blake dokázal Amy tak osudově uhranout. Amy je ve vztahu s Blakem vyobrazena jako holka tolik toužící po jeho lásce, až je ochotná se pro ni zničit. Bohužel ale nedostáváme jednoznačnou odpověď, zda byl Blake opravdu natolik charismatický, či Amy tak zoufalá.
Jejich rozchod každopádně vede Amy k napsání kultovního alba Back in Black, ve kterém se vyzpívá ze všeho trápení. Velkou roli ve filmu hraje soundtrack, písně Amy mají sílu povznést banality a nedostatečnosti v ději na jinou úroveň. Někdy je však zařazení hudby nepřesné, jako v případě songu Rehab – logicky by měl následovat po rozhovoru s otcem, kterého manipulativně přesvědčí, aby ji do léčebny neposílal. Tuto píseň však slyšíme až ve chvíli, kdy se pro odvykačku rozhodne sama z vlastní vůle.
Filmu nelze upřít několik věcí. Kostýmy, atmosféra a stylizace do devadesátých let nemají chybu, především v ulicích Londýna a „její“ čtvrti Camden. Režisérka se snaží být nestranná a z Amyina osudu nikoho kategoricky neviní. Ukazuje ji takovou, jaká byla – sobecká alkoholička s nezvládnutými projevy agrese (hysterie, možná i nediagnostikované psychické poruchy), a zároveň křehká žena s neuvěřitelným talentem. Mezi nejlepší části filmu patří kopie live vystoupení Amy v milovaném Camdenu při předávání hudebních cen a její alkoholické propady a výbuchy vzteku.
Ve výsledku je Back to Black melodramatickým filmem, který o Amy neřekl nic nového. Hádám, že nejvíce se může líbit těm, kteří zpěvaččin příběh znají jen zběžně a díky snímku objeví její muziku. Ti znalejší v něm budou hledat faktické nepřesnosti, fanoušci málo adorace a odpůrci nedostatečnou syrovost Amyina konce či nedostatečné charisma hlavní představitelky.
