Snímek Děti těch druhých otevírá otázku nepokrevních rodičů, kterých je v dnešní době rozvedených a nefunkčních partnerství požehnaně. S tím samozřejmě souvisí další věc, a to kolik v těchto nepovedených svazcích vzniklo dětí. Dětí, které si tuto cestu dobrovolně nevybraly, a zároveň náhradním rodičům v nových vztazích život neulehčují.
Čtyřicetiletá učitelka Rachel se zamiluje do rozvedeného Aliho a její nečekaná láska je natolik silná, že si přirozeně zamiluje i jeho čtyřletou dceru Leilu. Příběh plyne takřka idylicky, všichni se vzájemně sbližují a Rachel ukázkově vyvrací veškeré stereotypní představy o vlastnostech macechy. S tím, jak roste intenzita vztahu mezi ní a Alim, se přirozeně prohlubují i její city vůči nevlastní dceři.
Reálného života znalým ženám je jasné, že nízký věk Leily je pro hrdinku výhrou. Malé děti lehce přilnou k ženské osobě a pocit bezpečí a blízkosti se buduje snáze než v čase dospívání. O pár let později by film vyprávěl diametrálně odlišný a komplikovanější příběh.
Snímek je ve své podstatě o mnoha způsobech a odlescích lásky – od partnerské, prvoplánové a vášnivé po komplikovanou a hlubokou; přiznaně mateřskou vůči dítěti, které není biologicky vlastní, ale přitom extrémně blízké skrze lásku k jejímu otci. Intenzita vyprávění se ještě zvyšuje v okamžiku, kdy si Rachel uvědomí limity své vlastní plodnosti vzhledem k věku a zdravotnímu stavu. Najednou stojí před rozhodnutím, zda tlačit na svého milence nebo nechat vše volně plynout a užívat si nejasnou přítomnost.
Síla příběhu je v jednoduchosti celého vyprávění, prostého opulentních scén a nucených dramat.
Zlotowski načrtává i další dějové linky mimo tu hlavní velmi uspokojivě a propracovaně. Patří mezi ně Rachelin vztah se sestrou a otcem, s nemocnou přítelkyní Leiliny matky i vlastním studentem. Všechny jsou natočeny jednoduše, minimalisticky a obyčejně, což z nich dělá skutečně silnou podívanou. Sledujeme vlastně jeden z tisíců příběhů, které se denně odehrávají vedle nás a my si je konečně dokážeme prožít a uvědomit. Divák páru bezděčně fandí, přestože je stále na pozoru a čeká na nějaký nečekaný problém a zvrat. Tak nás přece kinematografie vychovala a je o tom drtivá většina filmů.
Síla příběhu je však právě v jednoduchosti celého vyprávění, prostého opulentních scén a nucených dramat. Zlotowski jen prostě ukázala ve své kráse a bolesti vzlety a problémy každodenního života. Bez chytlavých krizí, jen s miliony maličkostí všedních dní, které každý tak důvěrně zná.
Závěr filmu nedává uspokojivou odpověď nikomu z přítomných. Ztráty střídají nová setkání a čas nabízí určitá smíření bez úlevného zapomnění. Jedno je ovšem jisté, a to že čas ani zkušenosti se nedají vrátit. A přestože vše neplyne podle představ aktérů, film nenápadně vysílá poselství, že každá chvíle prožitá v upřímné víře a radosti stála za to.
