Tacuki Fudžimoto se do celosvětového povědomí zapsal především svojí sérií Chainsaw Man. Jeho práce však u úspěšné mangy (dostupné i v českém překladu) ani zdaleka nekončí a na svém vrubu má i několik tzv. one-shotů. Mezi ně se řadí u nás čerstvě vydaný svazek Sbohem, Eri, jenž představuje skutečně netypický čtenářský zážitek.
Menší obrázek o tom, že vás Fudžimoto ve své manze rozhodně šetřit nebude, si uděláte hned po otočení první strany. Júta se totiž na oslavě svých dvanáctých narozenin od matky dozvídá, že je smrtelně nemocná. Jejím posledním přáním poté je, aby ji mobilem, který dostal Júta jako dárek, až do její smrti natáčel. O poslední bombu se ale ani zdaleka nejedná… doslova. Natočený materiál se Júta rozhodne sestříhat do snímku, který představí na školním festivalu – a který zakončí blockbusterovým výbuchem nemocnice, ve kterém jeho matka zemřela. A ani v tomto případě není čtenář stále připravený na to, co ho čeká. Jsme totiž na samotném počátku příběhu: Júta se setkává s jediným fanouškem svého kontroverzního filmu – s Eri – a společně se pouštějí do nového natáčení, kterým hodlají všem (včetně čtenáře) vyrazit dech ještě více než posledně.
Začnu tím ještě relativně „normálním“, a to vizuální stránkou. Fudžimoto se v souladu se svým vyprávěním rozhodl u čtenáře evokovat pocit, že po celou dobu sleduje video nahrávané přes mobil. Toho zdařile dosahuje vcelku netypickým panelováním, kdy téměř každá stránka obsahuje přesně čtyři obdélníkové rámečky (rozhodne-li se autor pro výjimku, je to z dobrého důvodu), a zároveň vše vidíme z pohledu první osoby. Přibližně prvních dvacet stránek na mě tento styl působil lehce dezorientačně, opravdu to ale bylo jen zpočátku (kdy sledujeme Jútův film sestavený z rychlých střihů, tudíž to byl záměr). Jakmile jsem si navyknul, dokázal jsem si jedinečné zpracování užít. Samotná kresba se podle mého mezi to nejlepší neřadí, přesto je minimálně líbivá. Je znát, že od Chainsaw Mana učinil Fudžimoto jistý pokrok.
Vyprávění si zachovává přesně ty prvky, pro které si fanoušci Fudžimotovu zmíněnou sérii oblíbili. Sbohem, Eri má zvláštní, těžko popsatelnou náladu (osamění se mísí s úžasem či dokonce krásou), a ještě divnější, někdy až černý smysl pro humor. Samotná zápletka se pak nedá označit jinak než slovem „magořina“. Ale geniální. O příběhu se velice těžce rozepisuje bez toho, aniž bych cokoliv vyspoileroval (a následné čtení tak doporučuji pouze na vlastní riziko). Nejlépe asi sedí přirovnání ke snímku Počátek z roku 2010. Je to příběh v příběhu – anebo taky ne. Čtenář si totiž nebude nikdy zcela jistý, čeho je právě svědkem.
Vyprávění samo sebe vybízí k odlišným způsobům vnímání – a ať už se rozhodnete držet se jakékoliv verze, vždy to do sebe bude zapadat a určitým způsobem šokovat. Je Sbohem, Eri absurdním fantasy, nebo ještě absurdnějším Jútovým filmovým projektem? Nebo snad obojím? Je vlastně až s podivem (a obdivem), jak neuvěřitelně chaotický příběh Fudžimoto sepsal, paradoxně si ale po celou dobu a nevysvětlitelným způsobem zachovává určitou ladnost. Stejně tak si odporuje fakt, že sice budete přesně vědět, o čem má příběh být (jeho pochopení není pro čtenáře nijak zakódované), a přece se po dočtení dostaví ta správná dávka zmatení a možná i bolehlavu. Možná se i necháte slyšet, jak řeknete „wow“, či naopak „wtf“ – nebo ideálně obojí naráz.
Co ale tuto šílenou genialitu pozvedá na další úroveň, jsou meta (uvědomující si sebe samu) narážky. Přijde vám, že je úvodní Jútův film o umírající matce zakončený explozí opravdu ujetý? Nebudete sami. Slova z úst vám totiž vytrhnou samotné postavy: „No, hádám, že nikdo z nás nepobírá, co za divnověc jsme právě viděli.“ I u takové divnověci se však dá najít „ale“, které pro změnu pronese titulní Eri: „Ale za celých těch 20 minut jsem se ani jednou nenudila. Navíc se mi líbilo, že nedokážu poznat, kde končí realita a kde začíná fikce.“ A přesně těmito slovy se dá naprosto perfektně popsat tato manga… Sbohem, Eri tak působí jako jistý, artově provedený čtenářský experiment (což je mimochodem opět meta, jelikož přesně o to se Júta svými filmy snaží). Tento dojem ostatně od začátku podtrhuje i již zmíněné, netypické panelování.
A zdali má takové vyprávění kromě zavaření čtenářova mozku nějaký další, vyšší význam? Nepochybně. Fudžimoto tímto one-shotem víceméně definuje svoji tvůrčí cestu jako takovou. Fanouškům předkládá přesně to, pro co si ho oblíbili, a odpůrcům naopak ukazuje, proč dělá to, co dělá. Titul je ale také oslavou filmového média (jehož je Fudžimoto nepochybně velkým fanouškem), a zároveň perfektním zachycením podstaty „vyprávění“ v jakékoliv podobě, místě i čase. Minimálně to jsou moje postřehy a dojmy. Jsem si však jistý, že manga vybízí k mnoha dalším interpretacím a každý si v ní najde to svoje.
Sbohem, Eri je beze sporu jedinečný zážitek. Takový, o kterém se dá jako v případě této recenze rozvášnit na desítky řádků, přestože nelze slovy vyjádřit veškeré pocity a myšlenky. Ve výsledku nezbývá, než pouze doporučit jej absolvovat na vlastní kůži. Obzvláště proto, že se jedná o jediný, nijak dlouhý svazek. Pokud vás Eri až takto nenadchne (a taková pravděpodobnost není nejnižší, jelikož příběh opravdu nebude pro každého), nebudete mít alespoň pocit příliš ztraceného času a peněz. V opačném případě budete mít v knihovně titul, který mezi česky přeloženými one-shot mangami skutečně kraluje a který není jedinečný pouze mezi nimi.
