Přestože příběhy o černém kocourovi v baloňáku a s věčně zapálenou cigaretou vydaly až donedávna pouze na jedinou knihu, svět komiksu a jeho fanoušky si získaly zcela pro sebe. Po více než deseti letech se tento evropský skvost, bezpochyby schopný konkurovat takovým velikánům jako Sin City, vrací s novými kriminálními případy.
Čím si původní Blacksad takové uznání vůbec vysloužil? Předně šlo o samotný nápad. Ač bylo vyprávění zasazené do světa zvířat, jednalo se o ryzí noir a drsnou školu. Takové Zootropolis pro dospělé – velice laicky řečeno. Premisa ovšem nebyla pouze na efekt. Případy byly skutečně zajímavé, s mnoha zvraty, a především pestré. Pokaždé řešily jinou problematiku skutečného světa – ať už šlo o korupci a drogy, nebo rasismus a politické ideologie. Skvěle fungoval i zvířecí svět jako takový. Antropomorfní zvířata si hravě zachovávala určité stereotypy (kdo jiný by mohl vést policejní oddělení než německý ovčák a z koho jiného sestavit Ku-klux-klan než z polárních zvířat), v jádru však zůstávala velice lidská a uvěřitelná. Především titulního soukromého detektiva Blacksada si nešlo neoblíbit. Vše podtrhovala skutečně detailní kresba s pro celé vyznění vhodně zvolenými chladnými, vodovými barvami. Kochat se dalo téměř každým panelem. Veškeré prvky by tak bezpochyby dokázaly obstát samy o sobě, v kombinaci pak tvořily mistrovské komiksové dílo.
Čas následně plynul nejen mezi tvorbou jednotlivých alb (jež vždy vycházela v odstupu několika let), ale také v Blacksadově světě. Ze „špinavých“ 50. let plných gangsterů, proradných byznysmenů a extremistů jsme se přesunuli do 60. let zaměřených na beatovou generaci, intelektuály a umělce. Bylo také evidentní, že autor Juan Díaz Canales chce vyprávět stále větší příběhy, na které mu padesát stránek běžných evropských alb přestává stačit. V první knize nic z tohoto neubralo na výsledné, mistrné kvalitě, pouze byl patrný jistý autorův směr.
Ten se následně naplno projevil hned na začátku druhé knihy, v příběhu Amarillo. A bohužel ne zrovna v nejlepším slova smyslu. Blacksad zde přijde k bokovce, kdy má jistému zbohatlíkovi dovézt jeho auto na místo určení. Na první pohled jednoduchá práce se zkomplikuje ve chvíli, kdy se kocourovy cesty zkříží s tvůrčí dvojicí tvořenou spisovatelem a básníkem. A přestože jeden z nich bude mít brzy na svých rukou krev a žánrově se vyprávění opět řadí do krimi, jakékoli známky noiru či drsné školy byste zde už hledali těžko (a sociální podtext se také vytratil).
Premisa postavená na road tripu napříč Texasem a beatové generaci se znatelně podepsala na Blacksadově „pozitivním“, živými barvami oplývajícím vyznění. Vyprávění je tentokrát hodně zkratkovité – autorovi jde na ruku až příliš mnoho věcí a často se spoléhá na příběhové náhody. V Amarillovi jsem se tak utvrdil v tom, co jsem lehce pociťoval dvě alba nazpátek: Canales se pomalu, ale jistě od původního noiru odklání a na jeho zápletky, které by býval rád více rozvedl, mu nevystačuje prostor.
Ať už ale zním jakkoliv kriticky, neznamená to, že bych si příběh neužil vůbec. Jen se zkrátka jedná o jiného Blacksada, než jsme zvyklí – více oddychového a výpravného. V rámci jednoho alba lze takovou změnu vnímat minimálně jako zajímavý pokus o něco jiného. A přestože ve srovnání s ostatními díly série vychází Amarillo jednoznačně jako ten nejslabší (a právě ono srovnání mu ubližuje nejvíce), stále se ve výsledku jedná o víceméně nadprůměrné čtení.
Bylo jedině dobře, že si na tvorbu dalšího Blacksadova případu nazvaného Pak se všechno hroutí vzal Canales doposud nejdelší, osmiletou pauzu. Výsledkem je totiž počin, který si své předchozí nedostatky uvědomuje, na svých ambicích ale nijak neslevuje a kombinuje nové prvky se starými. V první řadě se autor nehodlal poddat oněm padesáti stranám evropského alba, naopak svému vyprávění konečně dopřál větší prostor v podobě alb dvou, a to poprvé v rámci série. Příběh sleduje jistého stavebního magnáta Solomona, jenž si hodlá v New Yorku protlačit svůj megalomanský most navzdory nesouhlasu odborů a výstavby metra – je dokonce ochotný jít doslova přes mrtvoly. Mezi těmito dvěma tábory figuruje místní divadelní komunita, která o celém dění ví pravděpodobně více, než by pro ni bylo zdravé…
Jak patrno, Canales se navzdory přetrvávajícím 60. letům rozhodl jít zpět ke kořenům a fanouškům opět dopřát to, díky čemu si Blacksada napoprvé oblíbili. Zpátky ve hře je městský noir (byť už ne tak drsný jako kdysi), společenský komentář, Blacksadova detektivní práce a důraz na zvířecí atributy. Solomon a ostatní, „vznešená“ smetánka mířící se svými projekty vysoko, jsou ptáci, zatímco v popředí výstavby metra figuruje netopýr či krtek. Detail, avšak potěší. Naposledy jsem jej výrazně pocítil pouze ve vůbec prvním a druhém Blacksadově případu. Příběhy v této sérii také obvykle fungují zcela samostatně, což platí i pro Pak se všechno hroutí. Canales se ale tentokrát nebojí výrazněji zapojit staré známé, což mu dovoluje postavy více rozvést a něco s nimi budovat. Všemu vévodí již klasicky famózní kresba. Osobně mi lehce chybí chladnější barvy z první knihy, to si ale člověk uvědomí pouze při přímém porovnání. A ani poté nelze výtvarnou stránkou z knihy druhé zavrhnout jako nedostatečnou.
Mohu tak s radostí konstatovat, že se pokračování mého oblíbeného komiksu vydařilo. První příběh Amarillo je sice poněkud slabší, ale zejména proto, že fanoušek Blacksada je zvyklý na výrazně vyšší kvalitu. Budete-li jej nicméně brát jako určité, oddychové intermezzo mezi první knihou a následujícím případem (a přimhouříte-li oči nad zkratkovitostí), lze si čtení bez problému užít. Dvoudílné a komplexní Pak se všechno hroutí čtenáři již servíruje přesně to, co má na kocouřím vyšetřovateli tolik rád. Navíc funguje jako momentálně „definitivní“ příběh zdařile (a především s dostatečným prostorem) kombinujícím téměř vše ze starého i nového Blacksada. První kniha zůstává i nadále nepřekonána, to však neznamená, že není druhý Blacksad pro fanoušky (a nejen pro ně) povinnost.
