Režisérka Julia von Heinz zpracovává ve filmu Rodinný poklad silné téma vztahu otce a dcery. Kromě toho snímek vypráví také o lásce, minulosti a návratu do rodné země, která se najednou jeví jako cizí.
Newyorský Žid Edek začátkem ne moc lichotivých 90. let cestuje se svou dcerou Ruth do Polska. Ruth by se ráda dozvěděla více o minulosti svého otce, který přežil vyhlazovací tábory a takřka po padesáti letech se vrací tam, kde prožil nejhorší okamžiky svého života. Zajímá ji, jaký její otec byl, kde žil a co všechno ho v jeho mládí narýsovalo do člověka, kterým se stal. Edek ovšem dělá maximum pro to, aby jejímu snažení neustále házel klacky pod nohy. Například hned na začátku snímku odmítne jet vlakem, což jeho dcera zprvu nedokáže pochopit. Jenže Edek se v myšlenkách vracet nechce, a tak často mění plány, před cizími lidmi si hraje na boháče a schovává se za svou svobodomyslnost a bodrost. To, jak Edek navenek vystupuje, je jeho obranný mechanismus, díky kterému od sebe odstrkává nejen svou minulost, ale bohužel i dceru.
Stephen Fry si postavu Edka vyloženě užívá. Hraje ho se svou pověstnou vášní, vtipem a lehkostí, ale umí být i velmi emotivní a dramatický. Pokud mu odpustíme jeho spíše ruský než polský akcent (holt se to cizincům těžko odděluje), krade si veškerou pozornost na plátně pro sebe. Hlavní ovšem je, že mu jeho charakter věříte, což je pro film tohoto ražení zásadní. V protikladu k jeho veselému člověku, který si chce užívat života, stojí depresivní Lena Dunham, která Ruth vykresluje jako osamělou, nešťastnou ženu, jež si odmítá kohokoliv pustit k tělu. Nejsilnější je v momentech, kdy je na plátně sama. Silně uchopí roli a divákovi je jí vlastně dost líto, protože se postupem času odkrývá, co stojí za tím, jaká je.
Hlavní dvojici pak doplňuje sympatický taxikář Stefan (role se ujal Zbigniew Zamachowski). Žoviální Edek jej najímá na celou dobu pobytu a všichni tři se společně vydávají na neutěšený road trip po porevolučním Polsku, který postupně odkrývá nejen válečná traumata. Taxikář svým klidným chováním nabourává dramatické rozbroje mezi Edkem a Ruth. A to je potřeba, protože jinak by snímek mohl působit až příliš melodramaticky. Hlavní role jsou perfektně obsazeny a chemie mezi nimi je dost silná na to, aby utáhla celý snímek.
Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o těžký film. Naštěstí tomu tak není. Rodinný poklad je v první řadě laskavý.
Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o těžký film, který bude drásat divákovo srdce po celou dobu téměř dvouhodinové stopáže. Naštěstí tomu tak není. Rodinný poklad je v první řadě laskavý, v čemž tkví jeho největší síla. Jistě, najdeme zde hromadu silných okamžiků, které jsou pro děj důležité, ale snímek na nich nestojí. Kupodivu se dočkáme i komediálních prvků, které jsou správně dávkovány a nepůsobí jako prvoplánově odlehčující složka. Hlavní dějová linie přitom není o návratu ke kořenům a uvědomění si všech hrůz, které hlavní postava zažila; jde především o vztah dvou lidí, kteří se odcizili na základě generačních traumat. Tyto zážitky formovaly Edka, ale nedotýkají se jen jeho – přenáší se i na jeho dceru.
Film je speciální také svým vizuálem. Porevoluční Polsko ukazuje v nehezkých, neutěšených obrazech. Člověk se tak ve vzpomínkách vrací do doby, kdy byl ještě dítě, a přemýšlí, jestli to na podzim či v zimě bylo takhle depresivní i u nás. A ruku na srdce, asi opravdu bylo. To, jak snímek vypadá, je další prvek, kterým silně působí na diváka. Určitě ne každému sedne konstantní vizuální a emoční vypětí – někdy je to opravdu zbytečně vyšponované –, ale většinu času film dávkuje emoce přirozeně. Rodinný poklad tak spěje ke svému, byť možná až příliš deus ex happyendovskému konci.
Určitě si zajděte do kina na výborného Stepahan Frye i Lenu Dunham, neprohloupíte. Je škoda, že o filmu téměř nikdo neví (v den premiéry bylo v kině pět lidí) a v době vydání recenze jej na ČSFD (určitě se nenechte odradit nízkým hodnocením) ohodnotilo pouze 28 diváků. Přesto si Rodinný poklad vaši pozornost určitě zaslouží.
