Do českých kin přichází polský film, který je další skvělou ukázkou toho, že se naše současná filmografie stále má co učit. Severní sousedé totiž historické filmy opravdu umí a je úplně jedno, jestli to jsou ty z druhé světové války (Katyň, ale i silná Volyň) nebo z 18. století. Kos je toho důkazem. Připravte se na upocená čela, špinavé oblečení a výrazné kníry.
Snímek režiséra Paweła Maślony popisuje události, kdy se národní hrdina a generál Tadeusz „Kos“ Kościuszko vrací z americké občanské války zpět do vlasti. Zde hodlá zlanařit polskou šlechtu i její poddané a pustit se do boje proti nenáviděným ruským okupantům. To se ovšem nelíbí kapitánovi ruské kavalérie Duninovi. Dělá všechno pro to, aby Kose dopadl dřív, než se mu podaří zažehnout jiskru povstání. Druhou linkou je příběh Ignáce, nemanželského syna šlechtice, který se snaží přežít na pozadí dějin. Ten se potřebuje dostat do Krakova, aby potvrdil poslední vůli svého otce, a nedostal se tak do spárů svého majetku chtivého nevlastního bratra.
Film zpočátku vyvolává dojem, že se bude odehrávat po celém Polsku – ve velkých městech i na rozlehlém poli, na kterém dojde k závěrečné epické bitvě mezi Ruskem a Polskem. Nic takového ale nečekejte. I když se hlavní myšlenka filmu točí kolem národního polského povstání, je děj spíše komorní. To nejdůležitější se odehraje doslova u stolu v jedné menší místnosti. Na jednu stranu se tak dá budovat hutná atmosféra i charakter postav, ale zas tu nenajdeme moc prostoru pro seznámení se s historií.
Rozhodně tak nečekejte životopisný film Kościuszkého. Jeho postava je ostatně místy upozaděna, aby udělala prostor druhé příběhové linii. A v žádném případě to není na škodu. Stylu, kterým je snímek natočen, totiž nejde o zdokumentování historie, ale o zaujetí a pobavení diváka. Což se mu jednoznačně daří.
Když si o filmu Kos budete dohledávat informace, nejčastěji narazíte na přirovnání, že jde o až tarantinovský příběh plný silných rozhovorů a samozřejmě naturalisticky ukázaného násilí. Tak, jak to má rád i sám Quentin. Počítejte tedy s tím, že se na dalších řádcích Tarantinovo jméno ještě objeví. Na jeho tvorbu se tvůrci odkazují docela často. Dokonce i samotný propagační plakát snímku Kos je silně inspirován Hanebnými pancharty. Film si ale bere příklad hlavně v budování atmosféry, aby mohl vyvrcholit v epickém závěru.
Na kostýmech i scénografii je sice poznat, že film nemá štědrý hollywoodský rozpočet, ale ani se svou skromnější výpravou se mezi světovými filmy neztratí.
Práce s postavami je silná. Máme tu hlavního hrdinu a jeho věrného přítele Dominga, otroka z americké Občanské války (mrk mrk Django), mezi kterými je patrné citové pouto. Samozřejmě oba mají i svou nemesis – arogantního kapitána Dunina, skvěle zahraného Robertem Więckiewiczem. K jejich střetnutí dojde zhruba v polovině filmu a tímto okamžikem začíná děj nabírat na otáčkách. Můžete se ptát, co je zajímavého na komorní scéně, která se odehrává v jídelně. Když si ale vybavíte ty nejvypjatější scény z celé filmografie, které se točily právě na jednom uzavřeném místě, uvědomíte si, jak silný dopad to může mít. Tady je opět jistá inspirace Tarantinem a jeho legendární konverzační scénou v německé hospodě nebo i téměř divadelním snímkem Osm hrozných. Nemusí to být ale jen Tarantino. Vzpomněl jsem si i na perfektní minisérii Ripley a rozhovor hlavní postavy s italským inspektorem. Také zde se hraje jako o život, atmosféra by se dala krájet a vy víte, že ne všichni se dožijí večera.
Po vizuální stránce vypadá, a hlavně působí Kos skvěle. Nabízí poutavé záběry i perfektní frenetickou kameru v akčních scénách, kde bez střihu zběsile přeskakuje z postavy na postavu. Vy tak máte pocit, jako byste na vlastní oči sledovali zběsilý boj o přežití. Na kostýmech i scénografii je sice poznat, že film nemá štědrý hollywoodský rozpočet, ale ani se svou skromnější výpravou se mezi světovými filmy neztratí. Vše působí věrohodně (možná až na místy gigantické kníry polské šlechty) a hlavně reálně.
Nyní je správná chvíle vrátit se k inspiraci Tarantinem týkající se násilí. Některé scény jsou silně explicitní a možná zbytečně exponované. Násilí tu jistě má své odůvodnění, ale tam, kde ho dokáže Tarantino svým zvláštním humorem odlehčit, tlačí Kos zbytečně na pilu. Ano, 18. století nebylo pro čajíčky, ale zároveň věřím, že máchání šavlí všemi směry nebylo zas tak časté.
Kdo čeká historický snímek postavený na reálných podkladech, ať se filmu raději vyhne. Kos není učebnicovým výletem do historie, pouze si bere zajímavé pozadí dějin k vlastnímu modernímu znázornění doby v osobitém stylu. Pokud na tuhle hru přistoupíte, bude vám odměnou dvouhodinová podívaná, která rozhodně stojí za návštěvu kina. Teď si ale jdu pustit Osm hrozných – z nějakého důvodu jsem na ně dostal chuť.
