Na Romula se musel každý správný fanoušek xenomorfa těšit. Sliboval toho hodně: návrat do období mezi prvním a druhým dílem, osmdesátkový vizuál a hlavně, hlavně se snažit zapomenout na to, že vůbec kdy existoval nějaký Prometheus či Covenant. Zkrátka měl potěšit svoji základnu kvalitním fanservisem a nabídnout poctivou, napínavou vyvražďovačkou, při které si budeme zakrývat oči a naskáče nám husí kůže po celém těle. Povedlo se to? Zčásti určitě.
Děj se odehrává zhruba 20 let po prvním Vetřelci, tedy v době, kdy společnost Weyland-Yutani vlastní kolonie horníků na různých planetách a s jejich pomocí těží nerostné bohatství. Mladá dívka se spolu se svým robotickým „bratrem“ vydává na ústředí firmy, aby jim potvrdila propustku a oba mohli konečně vyrazit na krásnou planetu plnou zeleně a zapadajícího slunce. Jenomže jejich zaměstnavatel s nimi má jiné plány a dívce dochází, že se z těžební kolonie nikdy nedostanou. Ovšem jedna cesta by tu byla… Vkrást se na vyřazenou a opuštěnou vesmírnou základnu Romulus, která krouží po orbitu. Cíl je jasný – získat cryokomory, jež jsou potřeba k delším meziplanetárním letům. Tak schválně, co všechno by se mohlo pokazit?
Začátek filmu je slibný. Divák se dozví něco více o světě, ve kterém kdysi Ellen Ripley (postava původních filmů, ale to vám snad nemusím ani psát) pracovala pro stejnou společnost jako nynější hlavní hrdinka Romula. I když již dříve bylo jasné, že Weyland-Yutani není zrovna srdíčko a košer společnost, v nejnovějším snímku se ještě víc ukáže, jak moc je tenhle korporát prohnilej. Díky tomu má snímek od začátku silnou, tíživou atmosféru, kdy se unavení dělníci při zápachu z všudypřítomných nemocí, špíny a prachu vrací vyčerpaní domů, aby za pár hodin mohli zase rubat v dolech.
To všechno v kulisách které jsou poctou právě prvním dvěma dílům. Staré monitory, výrazná tlačítka, rez, všudypřítomný déšť a nulová absence slunečního svitu. Prostě budoucnost jak malovaná. Někomu by se mohlo zdát, že má film pomalý rozjezd, ale mně osobně přišel začátek vůbec nejsilnější. Stejně na mne zapůsobily i první chvilky na tajuplné stanici (Proč je asi opuštěná? Mrk mrk), ve kterých se dokonce objeví jedna postava z dřívějška. Doposud všechno skvěle funguje tak jak má.
Film mě paradoxně začal v druhé půlce nudit. Jasně, divák je zhýčkaný miliony hororů, které od prvního Vetřelce z roku 1979 vznikly, ale když takovýto snímek nedokáže navodit atmosféru strachu, je něco špatně. To byl pro mě největší problém, absence napětí. Vesměs se tu opakuje pořád dokola stejné schéma. Postupně vyvraždit celou posádku a nechat naživu jen tu největší badass holku. Kde jsem to jen viděl? Á už si vzpomínám… Problém je v tom, že se snímek snaží až moc podobat prvnímu filmu. Všude tak narážíme na odkazy na Vetřelce (a v pár momentech bohužel i na Promethea). V působivějších scénách pak snímek dokonce vzdává poctu perfektní počítačové hře Alien: Isolation.
Potíž je v tom, že si nechci pustit původní film, ne. Chci se podívat na nový počin ze stejného universa, který mě v ději posune někam dál. Pokus o ono magické vyjetí ze zajetých kolejí nějakými vlastními originálními nápady přichází až ke konci snímku. Ale je to tak zvláštně přepálené a trošku „béčkové“, že to celkový dojem spíše pokazí než vylepší. Zkusilo se to, což je dobře, ale těžce to nefunguje.
Vetřelci – a vlastně celkový vizuál snímku – jsou jako vždycky perfektní. Skvělé je, že se autoři nevydali cestou digitálních efektů, ale vsadili na praktické filmové triky, loutky a spousty dalších vymožeností, jak docílit co nejrealističtějších příšer. Samozřejmě na CGI také dojde, ale využívá se hlavně při pohledu na exteriéry nebo vesmír. Na samotné alieny jen v okamžiku, kdy jich je na scéně více najednou. Atmosféru pak bravurně doplňuje skoro až religiózní hudba v čele s výbornými chorály, které umocňují pocit něčeho z jiného světa, něčeho démonického.
Když takovýto snímek nedokáže navodit atmosféru strachu, je něco špatně.
Jenže co je to platný, když jedna puška dokáže rozstřílet na jediný zásobník asi dvacet vetřelců. A i když už bliká ukazatel téměř vystříleného zásobníku, přece se tam najde ještě sto nábojů na vypořádání se s další havětí. Ačkoli zde vetřelci mají silnou pozici a dokážou udělat dojem (třeba líhnutí a ukázka prvního z nich ve je filmu skvěle nasnímaná), nepůsobí v kontrastu s lidskými přeživšími tak dominantně.
Casting posádky, která se snaží mermomocí utéct ze spáru xenomorfů se nicméně povedl. Hlavní hrdinka Cailee Spaeny (jedna z hlavních postav povedené Občanské války) je podobným archetypem jako Ellen Ripley – něžná „bezbranná“ dívka, která za to ale umí vzít a postarat se o sebe. Hodně se mi líbil i android ND, nebo chcete-li Andy (jehož obočí se snad ani jednou nepřestalo mračit), jenž svou „dvojí“ roli hrál velmi obstojně. I ostatní členové crew, převážně složené z mladých herců, se se svou postavou poprali se ctí. A co víc, chemie mezi nimi je dobře namíchaná.V Romulovi dokonce nedochází ani k oblíbenému nešvaru hororových filmu a postavy se zde chovají víceméně rozumně. Jasně, někdy dojde k pár nelogičnostem, kdy divák si říká „proč by to proboha dělal?“, ale jsou ve snesitelných mezí.
Romulus baví do první poloviny. Druhá není sice špatná, ale chybí ji napětí a nějaké silnější uchopení. Takhle jde v nejlepším o prvoplánovou lekačku, v horším o pouhou rutinu bez nápadu. Škoda, těšil jsem se na něco nového. Jenže když už se tak ke konci filmu stalo, nedopadlo to nejlíp. Přesto si snímek svoje fanoušky najde. Mocná bytost z vesmíru je stále dost silný magnet, kterým si k sobě diváky přitáhne. Pozor ale na druhou čelist.
