Hororový snímek režiséra Osgooda Perkinse je v současné době fenoménem díky skvělé marketingové kampani. Její úspěch tkví v tom, že divák sice ví, že šíleného vraha hraje Nicolas Cage, ale v propagačních materiálech ho nikdy neuvidí a setkává se s ním až na filmovém plátně. Po premiéře se z Longlegs stal za oceánem hit a jeho ohlasy zarezonovaly dokonce v našich končinách.
Pod přezdívkou Longlegs se schovává sériový vrah se sklony k satanismu, jehož oběťmi jsou spokojené rodiny. Sám Longlegs se jich ale nikdy nedotkne. Postará se totiž o to, aby celou svou rodinu vyvraždil jinak spořádaný, milující otec a na závěr šíleného běsnění obrátil zbraň i proti sobě. Jediné pojítko s Longlegsem tak zůstává šifrovaná zpráva, kterou nechává vždy na místě činu. Jak je něco takového vůbec možné? Na tuto a další otázky se snaží přijít Lee Harkerová, mladá agentka FBI, které byl případ přidělen – možná i díky její schopnosti silné, až jasnovidné předtuchy. Harkerová ale zjišťuje, že je s šíleným vrahem propojena více, než si sama dokáže připustit. Čas běží a agentka musí maniaka dopadnout dříve, než si jeho dlouhé nohy došlápnou na další oběti.
Atmosféra je pěkně hutná, vleče se celým snímkem a na jeho konci graduje do neuvěřitelných výšin. Celou dobu přitom máte v hlavě takový nepříjemný zlověstný pocit, kterého se ne a ne zbavit. Dokonce i po opuštění kina za doprovodu veselé písně od T. Rex se vám může stát, že budete – stejně jako já – vyvedeni z rovnováhy. Za takový feel vděčí Longlegs hlavně skvělé kameře a nervy drásající hudbě, která ve mě vyvolávala vzpomínky na hororové počiny současného krále hororů Ariho Astera (Midsommar nebo Hereditary). Stejně jako Aster kombinuje i Perkins obraz s nepříjemným zvukem, který pracuje s intenzitou, a tak jste pořád v pozoru a čekáte, co se stane v další scéně.
Při sledování mi na mysl přišlo pár silných hororových počinů. Kamera je jako z nedoceněného It Follows, atmosférou si pak člověk vzpomene na hororové velikány Mlčení jehňátek či fincherovské Sedm. V kině jsem se cítil podobně, jako když jsem poprvé viděl geniální Rosemarry má děťátko od Polańskiho. Možná i díky tomu ve mně film zanechal tak silný dojem. A když ve vás při sledování rezonují taková přirovnání, říkáte si: sakra, tohle není vůbec špatný.
Určitě se nejedná o nejstrašidelnější film všech dob, ale nejstrašidelnějším filmem tohoto roku by Longlegs klidně být mohl.
Silný dojem tu samozřejmě zanechává herectví Nicolase Cage. Je přesně tím hercem, o němž se bude svět navždycky dohadovat, zda jen nepřehrává, nebo je skutečně geniální ve všech aspektech tvorby. V Longlegs je znát, že postavě propadl a roli si užívá. Jeho tělesné pitvoření balancuje na hraně snesitelnosti, ale nikdy nepřepadne, kam nemá. Dodává tak svojí postavě nepříjemnou zvláštnost i šílenství, které se rozvinulo do odpudivých rozměrů, a řadu grimas schovaných za velkou spoustou protetiky a make-upu.
Lee Harkerová, ztvárněná Maikou Monroe, je k postavě Longlegse v kontrastu – na první pohled tichá, klidná a samotářská osoba, jež se utápí ve svých traumatech a jejíž sociální dovednosti jsou na bodě mrazu. A právě tyto archetypy se v Longlegs protínají a podivně spolu kakofonicky souzní. Dvojici výborně doplňuje agent Carter (Blair Underwood), kolega Harkerové. Rodinný, veselý typ ze staré školy, jehož knírek a celkový charakter působil jako čistá esence devadesátek, ve kterých se ostatně příběh většinu času odehrává.
Příběh různě přeskakuje mezi minulostí a současností (skvělou indicií jsou obrazy prezidentů na zdech). Ukazuje nám nejen oběti Longlesova šílenství, ale také se zde najde prostor pro scény z dětství hlavní hrdinky. Na první pohled náhodné obrazy se ve finále propojí a postupně začnou divákovi dávat smysl.
Longlegs má ale i svoje slabiny. Někdy kolísá tempo, jindy se zas postavy nešťastně rozhodují a některá rozuzlení jsou přinejmenším nejasná. Některé věci zůstanou nevyřčené a dokonce nevysvětlené, což může v konečném měřítku zanechat určitou pachuť na patře. Snímek také trpí několika logickými nesrovnalostmi, ale pokud přistoupíme na režisérovu hru, budeme se královsky bavit/bát.
Určitě se nejedná o nejstrašidelnější film všech dob, ale nejstrašidelnějším filmem tohoto roku by Longlegs klidně být mohl. Snímek má silné momenty, které jsou umocněny jak dobrou kamerou, tak perfektním střihem. Na druhou stranu s koncem se ne každý divák spokojí. Pokud ale máte rádi mysteriózní filmy s hororovým nádechem, je pro vás Longlegs jasná volba.
