Po nekonečně dlouhých 36 letech se Tim Burton vrací ke svým kořenům a přichází se snímkem Beetlejuice Beetlejuice. Pokračováním záhrobního dobrodružství plného podivného humoru, šílené stylistiky, nevkusu a hereckých kreací v čele s Michaelem Kaetonem v roli nejznámějšího bio-exorcisty Beetlejuice.
Tim Burton to v posledních pár letech neměl jednoduché. Filmy, které režíroval, nesklidily zrovna pochvalné recenze a na základě jeho doposud posledního snímku Dumbo to dokonce vypadalo, že svou režisérskou kariéru pověsí na pomyslný hřebík. Pak ale přišel seriál Wednesday, o zvláštní dívce z populární rodiny Addamsových. A hned se začalo blýskat na lepší časy. Seriál měl úspěch u diváků i kritiků a zdálo se, že starý dobrý Tim je zpátky. Než se ale dočkáme druhé série Wednesday, vrátil se Burton ke své oblíbené filmové postavě Beetlejuice. Opět tak zkouší to, o co se naposledy pokoušel se svým Batmanem – natočit pokračování.
Lydie (Winona Ryder), pubertální dívka z prvního snímku, je nyní již dospělou ženou. V pořadu (svého „manipulativního“ přítele) o paranormálních jevech využívá svých schopnosti vidět za oponu našeho světa. Bohužel nešťastná událost způsobí, že její otec zemře. Lydie proto ruší natáčení a spolu se svou nekonvenční matkou Delií (Catherine O’Hara, již všichni známe jako matku, která zapomněla na Kevina) a vzpurnou dcerou Astrid (nejnovější Burtonova můza Jenna Ortega) se vrací do opuštěného domu na kopci, aby se rozloučila se svým blízkým. Všechno probíhá víceméně v klidu, dokud se Astrid nedopatřením nedostane na onen svět a samozřejmě jediný, kdo ji může zachránit, je zelenovlasý Beetlejuice (Michael Keaton). Ten momentálně šéfuje vlastní firmě, jež se zaměřuje na pomoc mrtvým při vyhánění živých z jejich domů. Ani ten to ale nemá jednoduché, protože se na scéně objevuje jeho naprosto šílená milenka (Monica Belluccci), která si dělá zálusk na jeho duši.
Je vidět, že Burton je zpátky na koni. Druhý díl Beetlejuice hýří originálními nápady, ale i malými či velkými odkazy na předchozí snímek. Stále se tu pracuje hlavně s praktickými efekty a křiklavým, eklektickým posmrtným světem, který je v silném kontrastu s tím naším. Dokonce dojde i na animaci, která nám ukazuje, jak zemřel Lydiin otec. Což je velmi příhodné – díky tomu se scénáristi mohli skvěle popasovat s Absencí Jeffreyho Jonese, který se objevil v původním snímku.
Tim Burton po dlouhé době dokazuje, že má stále co nabídnout a nerecykluje pouze své dřívější nápady. Škoda jen, že film nefunguje jako celek, ale jako změť originálních myšlenek.
Zarážející však je, že film funguje více jako slepenec jednotlivých scén (třeba černobílý origin Beetlejuice v italštině nebo velmi zábavná pěvecká pasáž) než jako komplexní dílo. První polovina, ve které se seznamujeme s novými postavami a připomínáme si ty staré, na mě působila jako úplně jiný film od jiného režiséra. Druhá, která se už více drží atmosféry prvního dílu, je o dost lepší, a hlavně pracuje s náladou starých dobrých osmdesátek, které k tomuto universu prostě patří.
Problém vidím asi nejvíce v ději, který postrádá již zmíněnou celistvost. Hlavní příběhová linka týkající se Lydie a Astrid je zábavná a všichni aktéři v čele s Keatonem ji drží na vysoké úrovni. Pak je tu ale část s Monikou Bellucci, která mi přišla naprosto zbytečná a kterou by podle mě šlo kompletně vypustit. Chyba je v tom, že je její postava naprosto plochá a k uzoufání nezajímavá. Jediný světlý okamžik linky s Beetlejuiceovou milenkou je výborné obsazení Willema Defoe do role detektiva, který zaživa jako herec ztvárnil jedinou roli, a tou byl paradoxně detektiv z noirových filmů. Celou dobu naschvál přehrává, pořád má po ruce kelímek kafe, který pokaždé v afektu zmačká a jeho průpovídky jsou nacvičené prázdné fráze, které mu jeho krásná asistentka píše na papírové nápovědy. Jde tak o jeden z nejvtipnějších charakterů filmu.
Svět Beetlejuice je nepříjemný, opotřebený, špinavý, černohumorný, temný a – jak prohlásila Astrid – „nic tu nedává smysl”. Nikdy předtím ale nebyl vyloženě nechutný, čemuž se bohužel dvojka neubránila. Jsou tu scény, které chtějí šokovat, ale naprosto se míjí účinkem. Divákovi tak namísto zábavy zůstává maximálně pozvednuté obočí. Mluvím tu třeba o scéně, v níž se Beetlejuicovi vyplaví z břicha hromada zelených střev směrem k šokovaným přihlížejícím. Ve snímku se objeví i baby Beetlejuice, kterého Lydie z nějakého důvodu v časovém intervalu deseti vteřin porodí. Nebýt docela vtipných průpovídek, scéna by se stala otřesnou. Takhle ve filmu působí jen nepříjemně a nevkusně.
Celkově je Beetlejuice Beetlejuice svěží vánek, nebo doufejme alespoň nový odrazový můstek pro Tima Burtona, který nám po dlouhé době dokazuje, že má stále co nabídnout a nerecykluje pouze své dřívější nápady. Škoda jen, že film nefunguje jako celek, ale jako změť originálních myšlenek. Ty jsou navíc povedené a zábavné jen někdy, jindy se úplně minou účinkem. Rozhodně se tak nejedná o nejlepší snímek Tima Burtona, spíše jde o lehký nadprůměr. Uvidíme, zda bude mít dvojka úspěch u diváků a kritiky a vydělá dostatek peněz, aby mohl vzniknout i třetí díl, protože upřímně, nepojmenovat film Beetlejuice Beetlejuice Beetlejuice by byla jednoznačně promarněná šance.
