O životě a tvorbě módní návrhářky Coco Chanel bylo řečeno i napsáno mnohé. V knihách, filmech a na divadelních prknech se její opulentní příběh tedy vždy opíral o slovo. Dokázal by být ale natolik nosný, aby diváka intenzivně zasáhl i skrze tanec?
O silném vyznění prostřednictvím pohybu neměl žádných pochyb režisér, choreograf a umělecký šéf Baletu Národního divadla Brno Mário Radačovský, jenž má s biografickými tituly nemalé zkušenosti. Proto se po Beethovenovi rozhodl na své domovské scéně vytvořit další autorský projekt. U Gabrielle Chanel se ale dostal do nezáviděníhodné situace. Z nepřeberného množství jejích životních vzletů a pádů a také mnoha milostných eskapád musel vybrat pouze ty nosné momenty, které zároveň budou zapadat do jeho konceptu.
Radačovský totiž kostru příběhu postavil na třech módních přehlídkách a teprve mezi nimi začal navlékat na nit příběhu perličky v podobě významných milníků v profesním životě slavné návrhářky (práce modistky, osvobození žen z korzetu a z přezdobenosti, vznik ikonického parfému Chanel N°5). Nejen prací je živ člověk a u Chanel to platí dvojnásob. Jak sama prohlásila: „Je čas pro práci a pro lásku. Žádný jiný neexistuje.“ Co by to tedy bvlo za příběh, kdyby nebyl vyšit také červenou nití. Na ní ale Radačovský udělal jen tři uzlíky lásky. Nejprve se rozehrál vztahový trojúhelník mezi Coco Chanel, Étiennem Balsanem a jeho další přítelkyní Emilienne d‘Alencon. Poté přivedl Coco tanečním krokem do náruče anglického hráče pola Arthura Capela a nakonec ji zapletl s nacistickým důstojníkem Hansem Güntherem von Dincklagem.
Emoce jsou v představení přenášeny nejen skrze choreografii, ale také samotnou hudbou. Vedle legendárního šansonu Jacquese Brela Ne me quitte pas či skladeb Yanna Tierse a Alexandra Desplata z filmu Coco Chanel s Audrey Tautou zazní také Šostakovič nebo electro swing. Text písně Voilà zpěvačky a skladatelky Barbary Paviové je pak pro režiséra natolik důležitý, že oprostí představitelku Chanel od veškerého pohybu a nechá ji na playback pouze deklamovat. Tím též přidal další perličku za Gabriellinu krátkou kariéru šantánové zpěvačky.
Návrhářčiny životní zvraty se odehrávají v nádherné scéně Marka Hollého. Pomocí točny se soukromé apartmá vmžiku mění v krejčovskou dílnu či ateliér s mnoha zrcadly. Zamrzí snad jen, že ono pověstné schodiště z ateliéru na 31 Rue Cambon si hvězdné chvíle užije až v samotném závěru, během defilé módní přehlídky. Ve spojení s prací kostýmní výtvarnice Ľudmily Várossové je ale tato scéna skutečným vrcholem celého představení, třebaže její kostýmy poutají divákovu pozornost od samého začátku.
Coco Chanel, kterou ztvárňuje bývala demisólistka Kristýna Kmentová (v alternaci lze vidět Se Hyun An, Chanell Cabreru nebo Glorii Benagliu), oblékla Várossová velmi střídmě a elegantně a dekorovala ji jen pověstnou cigaretkou. O to více si dovolila popustit uzdu své fantazie na modelech, do kterých zakomponovala ikonické prvky módní značky. Zároveň si pohrála s mužskými a ženskými elementy. Zatímco Chanel čerpala pro své modelky z pánského stylu, Várossová se nebála obléknout pánskou část souboru do chic modelů s ženskými atributy. Pro představení navíc vytvořila okolo 150 modelů, kterými se oko diváka neustále kochá a díky nimž si připadá jako na skutečné světové fashion show.
Nutno však podotknout, že baletní představení Coco Chanel Národního divadla Brno není jen fashion podívanou. Rovněž jde o důstojnou poctu a připomínku velké módní reformátorky, inspirátorky a silné ženy, která uměla překonat veškeré překážky a dojít až ke hvězdám.
