Představte si, že jste se ocitli v podpalubí kosmické lodi, kterou rozechvívají mocné otřesy (snad z průletu kolem vesmírných těles). V přítmí se do rytmu pohybuje skupina kyborgů, postav s trupy a pažemi navlečenými do kovových konstrukcí, čerpající životodárnou energii z kabelů vznášejících se jim nad hlavami. Ze světelných zdrojů na předloktí rytmicky vystřeluje světlo a posádka divoce tančí. Je to dantovské inferno, nebo diskotéka terminátorů? Je to performativní událost v Arše+, kterou na festival elektronické hudby a multimédií Lunchmeat přivezlo kanadské duo Louis-Philippe Demers & Bill Vorn.
Anotace slibuje pouť devíti kruhy pekla podpořenou divokou hudbou a světelným designem, zamyšlení nad „tím, co nastane po skončení lidského života“. Hned od počátku však výjev v prostoru vyklizeného divadelního sálu připomíná spíš scénu z Matrixu. Účinkující robotické taneční party jsou všichni dobrovolníci – na performanci se prodávají lístky dvou kategorií: jedny pro zájemce vyzkoušet si tanec v robotických oblecích, kteří za mírně zvýšené vstupné absolvují hodinové školení a přísahají na svůj železný zdravotní stav; druhé pro přihlížející, kteří jsou v prostoru s nimi, ale jen voyeursky sledují jejich tanec.
Možná je lepší nepátrat po technických detailech a pokusit se souvztažnost mezi technologií, světlem a pohybem odhadnout jen na základě tohoto pozorování. V temné místnosti se nejprve rozezvučí podlaha a stěny jako ozvěna bubů z Khazad Dûm, na zemi se začne stáčet dým a temnotu sem tam pročísne světelný záblesk. Jako v odpověď tomuto výboji se roztřesou všechny robotické pravice, které mají na sobě performeři ve stejnokrojích, jako kdyby jimi probíjel elektrický proud. Záhy se rozklene přízračně modré světlo a postavy začnou úsečně do rytmu pohybovat rukama. Spouští se záře žárovek na kovových konstrukcích na předloktích. Nohy však mají performeři volné, ty žádná konstrukce nesvírá, mohou se otáčet v prostoru, dívat se jeden na druhého, komunikovat, reagovat na sebe. Jen hybnost paží a trupu nesmlouvavě ohraničují kovové tyče a klouby, poháněné elektrickou silou, autonomní, jako parazitická skořápka na živém organismu pod ní.
Následuje série sekvencí, které jsou ve výsledku podobného charakteru. Začínají pomalými, ale ostře rámovanými pohyby. Většinou se světelným efektem vycházejícím z oněch výbojek na kostýmu. Performeři se pohybují v souladu s nimi, ale zdá se, že spíše oni reagují na rytmus světla, než aby vlastním pohybem ovládali jeho rychlost. Železná extenze lidského těla dostává elektrické impulzy, robotické ruce se hýbou nebo alespoň pohybu určují dráhu, směr – a lidská těla poslouchají. V měsíčně modrém, pekelně červeném nebo pouštním žlutém světle se stupňuje tempo diskotéky.
V jednu chvíli připomínají performeři potápěče na mořském dně, kde si rozvířeným pískem prosvěcují cestu. Jindy působí jako skupina kyborgů mechanicky opakujících rituální gesta. V nejdivočejším okamžiku sjede divákovi oko k technickému pultu a může vidět, že dva muži za ním nejen spouštějí rytmus, ruchy, soundy a taneční hudbu, ale také manipulují se dvěma malými stojánky, k nimž je upevněno cosi jako makety paží a rukou – zřejmě tak určují choreografii robotického tance v reálném čase manuálně. Zajímavé propojení elektroniky s mechanikou. Touch of humanity.
Zážitek z performance je nabitý rozporuplností. Performeři se zjevně báječně baví. Zřejmě se jim splnil sen ocitnout se na dosah ruky v některém z jejich oblíbených sci-fi filmů, stát se na chvíli androidy nebo kyborgy, pocítit sílu, kterou stroj znásobuje možnosti lidského těla. Možná mají pocit, že se ocitli uvnitř ve videohře. A užívají si to. Diváci tomu přihlížejí tak trochu jako rodiče dětí na hřišti, i když na velmi hi-tech hřišti. Tančící postavy získávají zřejmě díky robo-oblečkům pocit síly, ale je zřejmé, že stroj předurčuje jejich pohyby, tudíž je na druhou stranu jiné svobody zbavuje (nemohou se pohybovat ani v prostoru, připoutáni ke zdroji elektrické energie mají omezený radius). Jednoduché taneční prvky si jistě nazkoušeli před představením a vědí, ke kterému rytmu které pohyby patří, ale jejich načasování určuje program, či technici za stolem. Jako by s každou technologickou vychytávkou člověk kus autonomie získal – a zároveň zase jinou část ztratil. Možná je to zákon, který je daný a neporušitelný. Jen v roli pozorovatele si jej člověk s odstupem uvědomuje a pojmenovává. Nabízí se také možnost, že performeři ztvárňují obecnou metaforu lidí užívajících nové technologie a propadající jim – a diváci si právě díky vzniklému odstupu mají tuto situaci uvědomit. Jsou-li však autoři nadšenými výzkumníky nových technologií, je asi takový dramaturgický záměr trochu divokou představou…
Působivá je vizuální stránka – od přímých světelných sprch, kdy se paprsky postupně lámou a noří do umělých mraků a mlhy, až po stroboskopické záblesky, které mění kontury hráčů a vytváří iluzi pohybující se podlahy a prostoru. Jde v podstatě zároveň o světelnou instalaci. Zvuk sice není binaurální, ale rozléhá se v podzemí sálu silnou ozvěnou, jako kdyby byl šířen více kanály. Na smysly všech přítomných útočí mnoho vjemů, a proto zřejmě i přicházejí: ukojit touhu po něčem prudkém, silném a ohlušujícím. Nebo oslepujícím. Když se vystřídají po asi půl hodině dvě skupiny dobrovolníků, je už pomalu vyčerpaný i princip jednotlivých scén.
Performeři jsou rozjásaní i unavení. Možná byla celá událost zajímavější a působivější právě pro ně než pro diváky shluklé blízko čar, které na zemi oddělují „hrací plochu“ od auditoria. Obyčejné světlo už zaplašilo přízraky z hlubin vesmírných korábů. Prázdné obleky visí v prostoru, připomínají skeletony, nebo krovky vysvlečených brouků. Elektřina z nich odtekla jako krev a diváci kolem nich obcházejí jako kolem vzácných exponátů v muzeu. Dohra za performancí, která odhalila hravost přetrvávající v duši mnohých dospělých účinkujících. Je těžké vcítit se z vnější pozice do jejich zážitku, nejzajímavější by bylo stihnout obě reprízy a vyzkoušet si i roli dobrovolníků, jak vnímají své tělo, cizí robotické tělo, které jimi pohybuje či jim k pohybu dává impulzy, jak vnímají míru svobody a omezení ve spojení s technologií. Participativní projekty se objevují stále častěji, je zřejmé, že jejich součástí budou stále častěji i nové technologie. Asi je čas se osmělit a občas si je opravdu začít zkoušet na vlastní tělo. Tak třeba příště.
