Na inscenaci Ptačí sněm Divadla bratří Formanů by se zdánlivě nemělo mít co pokazit. Má srozumitelný a nadčasový děj, slibuje velkolepou a líbivou podívanou, srozumitelnost, všeobecnou dostupnost. A ona to v zásadě všechno splňuje. Akorát že by na ni měl jít jen ten divák, který nemá zkušenost s multimediálním divadlem. Má sice ambici ohromit, ale za touto snahou se už nic dalšího neskrývá.
Námět patří do oblasti, která balancuje na hraně hlubokého sdělení a filtrované filosofie pro všední den. Původně jde o perský epos ze 12. století, jenž pojednává o putování ptačího hejna (symbolicky představujícího různorodé členy pozemského společenství) za králem, který je také symbolickou a metaforickou entitou, ve fyzickém světě neexistující esencí pravdy a poznání. Je zřejmé, že putování přes hory a sedm údolí zkoušek má čtenáře seznámit s různými fázemi poznání a dospět k rozhodujícímu konci, kdy každý doputuje do svého vlastního nitra, v němž nachází odpověď na otázky, jež si kladl.
V našem prostředí literární památku zpopularizoval Petr Sís a stala se kánonem dětské literatury. Má tedy podobný osud jako třeba Malý princ. Se slávou přichází rozmělnění poselství. Univerzální pravdy mívaly větší sílu, když byly v rukou učenců a kněží, než v dnešním světě, který je přímo zaplavený lacinými radami a instantními návody na životní štěstí. V té všeobecné deflaci smyslu a myšlenky degradovala i hodnota děl, která mívala svou hloubku a platnost. A je mimořádně složité je interpretovat tak, aby se výsledek nestal právě jen součástí té záplavy banalit na internetu i jevištích.
Srozumitelně po povrchu
Tématu se ve své letošní sezoně chopilo Divadlo bratří Formanů, kořeny projektu jsou ale o několik let starší. Původně mělo jít o spolupráci s Laternou magikou a zdá se, že ačkoliv se nerealizovala, tvůrci se nedokázali od její inspirace oprostit. V tomto případě ale ke své škodě. Té inspirace je příliš mnoho, a co hůř – není přiznaná. Pes je ale zakopán také v absenci choreografie nebo v podcenění toho, jak daleko už v našem divadelním prostředí došla tvorba multižánrových inscenací a jak velkých kvalit dosahují novocirkusové projekty, byť i jejich dramaturgie je kolísavá.
Inscenace srozumitelně vypráví o pouti sněmu ptactva nebeského vedeného odvážlivým dudkem (herec a performer Marek Zelinka), který je vyzývá a motivuje k cestě z pohodlí domova za horizont hor a pouští, aby odložili jistoty, majetek, pocty a vydali se hledat pravdu a spravedlnost ztělesněnou bájným králem – a tak putují nejprve reálnou krajinou přes hory a pralesy. Setkávají se přitom například s netopýry v temné jeskyni, kteří nechápou, že hledat slunce musí jen za dne. Dostanou se až na horizont samotného světa, kde je čeká hlavní část zkoušky – projít údolími, v nichž potkávají strach, samotu, utrpení, ztrácejí sami sebe a své já, rozpouštějí se ve vesmíru a setkávají se s temným duchem, který je odrazuje od jejich pouti, s jakýmsi vnitřním stínem (mohli bychom říci s psychospirituální krizí). Na konci cesty shledají, že celou dobu hledali sami sebe, své nitro, kde jedině je možné dojít klidu, naplnění a nalézt odpovědi na otázky, jež trápí duši.
Nevyužitý potenciál
Námět je jistě nosný a dal by se převést do velmi důmyslného multimediálního divadla. Divadlo bratří Formanů však zůstalo tak nějak podivně na půl cesty. Auditorium v bytelném kruhovém šapitó je vystavěno na vysoké elevaci a s frontálním pohledem na poloviční panoramu tvořenou druhou polovinou konstrukce. Je tu řada pohyblivých scénografických prvků a promítací plocha tvořená tkaninou z úzkých pružných dílů, jimiž je možné přicházet a odcházet ze scény. Na ni je mapována projekce. Ale až na to, že látka je z moderního materiálu a projekce je vytvořená digitálně (patrně s pomocí AI), není ovšem na tomto řešení nic nového. Právě naopak – až příliš nápadně se podobá scénografii inscenace Josefa Svobody a Evalda Schorma Kouzelný cirkus, která byla přes čtyřicet let emblematickým symbolem Laterny magiky. Obávám se, že v případě Ptačího sněmu je hranice pouhé „inspirace“ překročena za autorskou mez, byť samozřejmě na principy Kouzelného cirkusu ani dalších inscenací neexistuje patent.
Vizuální efekty jsou velmi podobné tomu, co v Kouzelném cirkuse známe ze scén „Jízdy na štaflích“ nebo „Letu balonem“. Pohyb a protipohyb performerů, přejezdy krajinou, byť imaginární… (A známe to vlastně velmi dobře i z celého repertoáru Laterny magiky šedesátých let.) Jaký je pokrok v tom, že film natočený kamerou nahradíme digitální ilustrací? Vidím inovaci technologie, nevidím však žádný nový nápad, nový impuls, jinou práci s prostorem, s perspektivou, … Pouze recyklaci již existujících a osvědčených prostředků. Samotný prostor stanu, velké šapitó bez podpěr a sloupů, přímo volá po vyzkoušení jiného prostorového rozložení. Nikdo ještě zcela nenaplnil vize avantgardního Totaltheateru, prostor k experimentu je velký a klasický tvar stanu by mohl dovolit umístění multimediálního dění v prostoru kolem diváků v mnohem větší míře. Skutečně vtáhnout do děje tady a teď, nespokojit se svobodovskou panoramou, ale sáhnout po 360° zážitku – pak by byla inscenace skutečně imerzivní.
Hejno bez pohybové imaginace
Překvapuje také absence role choreografa, který v tvůrčím týmu není vůbec zahrnut. Ptactvo je narežírované realisticky, ale choreograf by tento materiál mohl rozvést pohybovou invencí do mnohem výraznějších obrazů. Inscenace tak obsahově srozumitelná a snadno čitelná by mohla být ideálním materiálem pro vytváření pohybových metafor a pro hru s významy neverbálních kódů a znaků. Protože divák má jasně danou linii tvořenou mluveným slovem a hereckou akcí, vzniká zde automaticky a přirozeně prostor k rozvíjení imaginace jinými než přímočarými prostředky – ale tento prostor zůstává jednoduše nevyužit.
Konstrukce šapitó, již je na první pohled možné zatížit, a let jako ústřední téma by vybízely také k intenzivnějšímu zapojení technik nového cirkusu a akrobacie – zejména vzdušné. Ani tento žánr není využit a akce připomínající vzdušnou akrobacii se za celou hodinu objeví dohromady jen dvakrát. Ptáci ztvárnění různými umělci z oblasti performing arts, současného tance a nonverbálního divadla, sice čile interagují s publikem, ale že by mohli ve vzduchu a prostoru skutečně létat, s tím zřejmě nepočítal nikdo… Přitom by to bylo v souladu s realistickým pojetím inscenace, na němž tvůrci tak zjevně lpějí, patrně proto, že ji chtějí prezentovat jako srozumitelnou lidovou zábavu pro široké publikum. Nasnadě by přitom bylo spojení s Losers Cirque Company, s Cirkem La Putyka nebo s některými komornějšími uskupeními a umělci artisty, jako je volné sdružení Feel the Universe či mnoho sólových akrobatů.
Spokojený divák stačí?
Publikum inscenaci úspěšně vyprodává. Barvité projekce pralesa a realistické kostýmy si jistě nacházejí cestu do srdce dětského diváka. Stejně tak je oslovují průlety nad krajinou, které sledují domnívajíce se, že jsou svědky nových divadelních kouzel. Tvůrci pracují zručně, inscenace je bezpochyby sázkou na jistotu: realistické kostýmy a jednoduchá pohybová nápodoba, panoramatická projekce, naddimenzovaná hororová tvář démona, hudba v rozsahu filmových ploch a snadno pochopitelný příběh.
Osloví diváka, který takto jednoduše nakombinovanou směs dokáže právě tak jednoduše zkonzumovat. Ptačí sněm je vcelku inscenace vhodná spíše pro dětského diváka, ne však pro milovníka multižánrového divadla, tanečních inscenací nebo pro návštěvníka, který má více zkušeností s multimédii. Na začátku sice vstupuje do jiného světa: vítají jej postavy maskovaných poutníků, nad hlavou visí perské koberce jako v orientálním stanu, a v papírové masce, kterou každý dostane, nejeden divák zakopne cestou na své místo, takže má o osobní dobrodružství postaráno… Jenže pak už se pohodlně zavrtá do konvenční podívané. Ten pocit sázky na jistotu je matoucí a zvláštní – jako kdyby se tvůrci spokojili s prvotním efektem, jako kdyby se zastavili v invenci a zcela záměrně pracovali jen se známými, lehce variovanými prostředky. Kde je však uspokojení z objevování neznámého a z umělecké práce samotné? Kde je ten motor, který pohání umělce ve vytváření nových světů?
