V hereckém povolání to bývá jako na horské dráze. Jednou je herec nahoře, jednou dole a jen málokdy si směr či rychlost jízdy může korigovat sám. Proto i ty nejzajímavější herecké osudy často upadnou v zapomnění, ačkoli by i dnes mohly stát za pozornost. Jednou z takto opomíjených osobností je například divadelní herečka Eliška Pešková.
Eliška Pešková, vlastním jménem Elizabeth Peschke, se ve druhé polovině 19. století stala hvězdou první velikosti. A třebaže ji rodina od herectví zrazovala, v 17 letech se po úspěchu v ochotnickém Švestkově divadle rozhodla odejít k německé divadelní společnosti do Teplic. Zpět do Prahy i do prostředí českého divadla ji přivedl Josef Kajetán Tyl, který u ní spolu s Annou Rajskou probudil zanícený vztah k českému jazyku a vlastenectví. Svůj soukromý i pracovní život pak spojila s divadelníkem Pavlem Švandou ze Semčic. Eliška Pešková ale nebyla jen herečkou. Rovněž se věnovala překladům z němčiny a francouzštiny, psala divadelní hry, dávala soukromé hodiny herectví a rozvíjela podnikatelského ducha nejen v oboru realit, ale následně i ve vedení divadla, později nesoucího manželovo jméno.
Světská sláva, polní tráva?
Dávno zašlou slávu Elišky Peškové dnes připomíná akorát stejnojmenná smíchovská ulice a na ní sídlící Tvůrčí dům, který rovněž nese její jméno a který spadá pod správu nedalekého Švandova divadla. Tento kreativní prostor vznikl v minulé sezoně, aby sloužil k formování hereckých, hudebních i výtvarných talentů skrze tvůrčí dílny a amatérský soubor. Navazuje se zde tak na Eliščiny ochotnické začátky i pedagogickou činnost. Dalo by se tedy říct, že pro povznesení jejího odkazu se udělalo více než dost.
Nicméně ani tak by se mnohým návštěvníkům či kolemjdoucím nemuselo spojit jméno s činy, a proto vznikla autorská inscenace Pešková. Ta nejenže přibližuje samotný život Elišky, ale dává též nahlédnout do divadelního dění a herecké průpravy 19. století a tak trochu i do národní povahy a rozepří mezi vlastenci. To vše se pak odvíjí v rámci mistrovských lekcí. Na ty dochází Otýlie Malá, jež později přijme do svého přízviska manželovo jméno Sklenářová, a stane se jedním z hereckých pilířů Národního divadla.
Autorsky i režijně za touto inscenací stojí Josef Kačmarčík, který chytře a citlivě postavil text na lehkosti, vtipu, zajímavých informacích a divákově empatii. V minimalistickém prostoru, bez zbytečných efektů a kudrlinek, pak nechal vyznít samotné sdělení skrze nosné herectví hlavních protagonistek.
Když žák předčí svého učitele
Elišku Peškovou svěřil Miroslavě Pleštilové, která v sobě snoubí jiskřivou energii, komediálnost, přívětivost i ráznost. Navíc má sama zkušenosti s pedagogickým vedením nadějných mladých adeptů herectví. Proto není ani divu, že do role Otýlie Malé byla obsazena její studentka z DAMU Iveta Hlubučková. Posluchačka třetího ročníku ale od samého začátku dokazuje, že se nejedná o žádnou protekci. Svou postavu dokázala vystavět od nesmělých prvních krůčků naivní dívenky k sebevědomé umělkyni, která si je nejen rovna se svou učitelkou, ale v ledasčem ji už dokáže předčít. Obě herečky si tak jsou rovnocennými hereckými partnerkami, které slouží inscenaci, a o to víc v divákovi umocňují zážitek z viděného.
Komorní tragikomedie Pešková se ve výběru z okolních produkcí může na první pohled jevit nenápadně, stejně jako samotný Tvůrčí dům Elišky Peškové. Přitom však skrývá ohromnou dávku emocí a poctivosti. Stačí jen objevit ty správné dveře a nechat se pohltit příběhem herečky z dob minulé, avšak s přesahem do současnosti.
