Chtěli jste vždycky vědět, jak se tenhle oranžový mužík mohl stát jednou z nejvlivnějších osobností planety a zda je opravdu tak skvělým obchodníkem, jak o sobě sám rád říká? Na tyto otázky vám alespoň částečně odpoví nový snímek Učedník se Sebastianem Stanem v hlavní roli. Ale pozor, rozhodně se nejedná o veselý film.
Snímek vznikl podle reálných událostí, které se v životě mladého Donalda Trumpa opravdu staly. V úvodu ho zastihneme jako naivního, ovšem cílevědomého troubu, který se v jednom z prominentních klubů setkává s právnickou ikonou a nedotknutelným hybatelem Ameriky Royem Cohnem (kterého geniálně hraje Jeremy Strong). Ten si bere mladého Trumpa (v podání stále více obsazovaného Sebastiana Strana) pod svá křídla a učí ho všechno, co by měl dobrý obchodník umět, ale hlavně mu ukazuje zvrácený pohled na fungování světa. Jsme svědky toho, jak si Trump různě zohýbal zákony a jak vesměs ojebal všechno a všechny, kteří mu stáli v cestě. A především toho, jak nikdy neprohrál, protože jedno z Cohnových pravidel zní: nikdy nepřiznej, že jsi prohrál, a vždycky se prohlas za vítěze. Divák má tak možnost být u vzestupu Donalda Trumpa, u stavby jeho vysněného mrakodrapu Trump Tower, ale i u seznámení se s Ivanou Zelníčkovou.
Nejdříve by se slušelo zmínit to, jak je celý film pojat. Každý záběr vypadá neuvěřitelně věrohodně. Za kameru se postavil skvělý Kasper Tuxen, a vytvořil tak téměř dokumentární styl v podobě dobové kamery, která ořezává rozklepané záběry na formát 4:3. Všem celkům i detailům – barvy, kostýmy, ulice, účesy, hudba – je věnovaná velká péče, díky čemuž uvěříte, že jste se vrátili zpátky v čase do 70. let 20. století, kdy se mladý Trump nekompromisně dral k moci.
Ale bez správného scénáře by to všechno bylo k ničemu. Od začátku se na vás valí přemíra jmen a situací, které má nezainteresovaný jedinec problém pojmout. Dokonce jsem si říkal, jestli se chytnu, nebo budu většinu filmu dál tápat. Po chvíli se ale začne rozvíjet hlavní dějová linka a všechna zmíněná jména a události získávají jasnější obrysy i pro laika.
Nejvíce zaujme ústřední dvojice Trumpa a Cohna. Sebastian Stan špulí rty, pohrává si s patkou, dokonce má i stejnou dikci jako (dnes již opět) prezident USA. Vnímáme jeho proměnu z neotrkaného plachého muže v sebevědomého intrikána s nekonečně rychlou a monotónní kadencí slov. I když Stan v civilu vypadá spíše jako mladý Mark Hamill (proč proboha nehrál v Mandalorianovi, místo aby Skywalkera dělali digitálně?!), Trumpa mu sežerete kompletně i s navijákem.
Pořád si říkáte, že takhle svět přece nemůže fungovat. Že se přes všechna vydírání, úplatky a touhu po moci musí objevit nějaký morální kompas, který vrátí všechno do statusu quo a svět bude zase v pořádku. To se za dvě hodiny ani jednou nestane.
Kdo tu ale předvádí stejný, ba možná ještě lepší herecký výkon, je Jeremy Strong. Ten se v ďábelského právníka a pravého amerického patriota Cohna proměnil dokonale. Pohybuje se pomalu, mluví nepříjemným tónem hlasu (v něčem připomíná kultovní postavu Napoleon Dynamite) a celkově jde z pojetí jeho postavy nefalšovaná hrůza a znechucení. Z toho, jak se z Trumpova mentora, který mu pomáhá vytvářet vlastní pokřivenou realitu, pomalu mění na slabého muže, z jehož učedníka se stal mistr, běhá až mráz po zádech.
Hlavní dvojici tu kupodivu velmi zdatně sekunduje objev poslední doby Maria Bakalova (která si za druhý film s Boratem odnesla svou první nominaci na Oskara), jež ztvárnila Donaldovu ženu Ivanu Trump. Svou postavu pojala jako sebevědomou mladou ženu s jasným cílem, která ví co chce a jde si za tím. Rozhodně není paničkou na ozdobu. Vidíme, jak se jejich původně dobrý vztah mění v nesnesitelné partnerství a jak se jí po nepříjemném prozření vytrácí radost z tváře. Trumpovy hranice se totiž vždycky posouvají o pár kroků dál, až za pomyslnou etickou hranu. A je jedno, jestli jste jeho mentor, kolega nebo rodina.
The Apprentice se povedl, i když se po celou stopáž cítíte nepříjemně a pořád si říkáte, že takhle svět přece nemůže fungovat. Že se přes všechna vydírání, úplatky a touhu po moci musí objevit nějaký morální kompas, který vrátí všechno do statusu quo a svět bude zase v pořádku. To se za dvě hodiny ani jednou nestane. Deprese z filmu se spíš jen prohloubí a z kina můžete odcházet zcela vyčerpaní.
Určitě by se našlo pár věcí, které kalí tento jinak nadprůměrný snímek. Začátek je pomalejší a celkově by neškodilo délku o pár minut zkrátit, protože má několik hluchých míst, která nejsou pro děj potřebná. Ale pořád se tu bavíme o mimořádném filmu, na kterém je znát, že jeho režisér Ali Abbasi měl jasnou představu o tom, jak má The Apprentice na diváka působit, a toho se drží až do konce.
Možná šlo o snahu zvrátit misky vah během amerických voleb na stranu Trumpova oponenta (v USA měl film problém s distribucí), ale spíše jde o varování a snahu otevřít divákovi oči. The Apprentice totiž rozhodně není veselým filmem.
