Co se stane, když filosofka zaměřená na principy a dopady umělé inteligence popustí uzdu fantazii a napíše sci-fi novelu? Například to, že se budete ve tři ráno nutit jít do postele, protože chcete vědět, jak to celé dopadne. Jako u správného rodokapsu, jen z trochu jiné éry. Dita Malečková je totiž nejen intelektuálka s přehledem ve své specializaci a umí obratně zacházet s jazykem, ale má také nápady. Knihu ANIMAL navíc napsala přímo v dialogu s AI. No není to tandem „k sežrání“?
Duše je silná, negativní a opojná tekutina, která rozpouští zdání kontroly, rozplétá sítě iluzí a zahrává si s ohněm. Toto píše v novele neuronová síť vytrénovaná nejbližší, tragicky zesnulou přítelkyní hlavní hrdinky. A kolem této sítě i kolem otázky vlastního sebe-uvědomění a potenciální existence duše v nově vznikající entitě, kterou jsme možná nešťastně pojmenovali umělou inteligencí, se celý příběh točí.
Vystavěný je na půdorysu, na nějž možná nejprve zareagujeme v lenivém očekávání nějakého více či méně zdařilého thrillerového dobrodružství okořeněného novou tajuplnou technologií. Ale brzy se ukáže, že autorka je nejen odbornicí ve svém oboru, ale také dokáže velmi rychle a přesvědčivě navodit atmosféru stoupajícího napětí. Tady se nebude střílet, tady se budeme vracet spíš do starého dobrého světa hororové imaginace, zvláště když se dějištěm celého případu stává poloopuštěné zarostlé opatství, kde zřejmě není všechno tak, jak by mělo být. Například sklepení kláštera tvoří vodní hladina, což se později ukáže klíčovým pro kulminaci děje, byť je to takové trošinku lovecraftovské klišé…
Letní oddechovka „šmrnclá“ filosofií
Ten plíživý pocit narůstající nejistoty a ohrožení je znakem rozvinutého fabulačního talentu. Pasáže o historii a vzniku umělé inteligence jsou tu pro ty, kteří se v problematice neorientují a byli by patrně následným dějovým zvratem příliš zmateni. Dita Malečková se dobře hlídá v tom, aby se neponořila do nezáživné přednášky a v textu sama svou odbornost mírně shazuje (což jako nerd zažraný do vlastního pole působnosti, od něhož se rovněž jen stěží odpoutávám, kvituji). Aniž by se vyvyšovala nad laického čtenáře, potěší několika odbornými narážkami na jiné teorie (mě například zahřála zmínka o simulakrech) a vytvoří půdu pro postupný žánrový shift.
To, co se zprvu zdá jako sci-fi detektivka z blízké budoucnosti, se rozvine nejprve směrem k duchařině s gotickým, jamesovským nádechem, ale stále s puncem filosofické disputace. A pak se novela překlopí směrem k magickému realismu, nebo spíš do široké oblasti new weird, kde vědeckofantastické a čistě fantastické světy splývají v jedno. První polovinu knihy sledujeme s napětím zainteresovaného současníka: excentrická hrdinka s trochu rizikovým životním stylem je najata tajemnou a zámožnou femme fatale, aby své intelektuální schopnosti a bolestné životní zkušenosti vložila do analýzy jedné velmi specificky trénované neuronové sítě.
Od vědy k hororu
Jenže postupně se už dávají do pohybu a šramotu ony pověstné „krysy ve zdech“. Ve fázi, kdy se ocitne na hranici snu a reality, pootevírá příběh filosofická témata, ale spíš než k otázce existence duše ve stroji vede ke zpochybňování existence nadpřirozena. Protože co když nejsou paranormální jevy ničím jiným než záblesky existujících paralelních realit, které vyspělejší entity mohou dle své vlastní vůle zpřítomňovat a zviditelňovat v naší omezené realitě, jako když člověk ve své pýše a hrubosti šlápne do mraveniště?
Dokázala bych ještě déle sledovat jiskření vztahu mezi dvěma hrdinkami z masa a kostí, správcem opatství, který ví o hodně víc, než dává na první pohled najevo, a jednou prapodivně se chovající neuronovou sítí, která má zálibu v básnickém jazyce a filosoficko-fyzikálních úvahách (takže je mi bytostně blízká, určitě bližší než může být hlavní hrdinka se svou živočišností někomu, kdo se identifikuje na ace spektru – ale budiž řečeno, že své fantazie nerozvádí ani často, ani do příliš velkých detailů, takže nestačí ani pohoršit, ani nudit, a četbu by měla zvládnout i vaše postarší ovdovělá teta usazená v maloměstské morálce). Snad právě ze spěchu, s jakým člověk chvátá ke konci, plyne ten lehký pocit rozčarování, že už je konec a že příběh nepokračuje dál, ačkoliv jeho závěrečná situace by se mohla stát výchozí pro pokračování a konec je nějak moc cukrkandlový. Trochu mi připomněl jednu epizodu seriálu Star Trek, ale bude to spíš náhoda, univerzálium myšlenek. Otázkami konstrukce reality se zabýváme od doby, co je lidstvo lidstvem. Nebo alespoň co se narodil Platón.
Chvíli mne až mrzelo, jak nadpřirozeno nabývá vrchu nad klasickou technokratickou sci-fi, která přináší uspokojení vševysvětlujícího rácia (protože jsem k publikaci přistupovala právě jako ke sci-fi a neočekávala jsem jamesovské zvraty do klasické duchařiny). Ale pak opět nastupují pochybnosti a otázky o potenciálu síly nových technologií, které přeci už teď dokáží ošálit naše smysly a vědomí – co teprve za dalších deset, patnáct let? A co jestli se vyplní predikce dnešních vizionářů a překročíme bod vzniku obecné umělé inteligence, Artificial General Intelligence? A mimoděk jsem si vzpomněla také na mé oblíbené knihy z přelomu dětského a teenagerského věku, napsané v době, kdy o počítačích a umělé inteligenci autoři ještě nepřemýšleli, od Roberta Arthura jr.: Záhada koktavého papouška a Tajemství strašidelného zámku. Konečně i tam nakonec vědecké poznání vždy slavilo triumf, jakkoliv se mnohé jevy zdály nevysvětlitelné.
Dialog s umělou inteligencí
ANIMAL si pohrává s dualitou slov anima (pojem analytické psychologie) a animal (ve smyslu zvířeckosti a zvířecí pudovosti). Přemýšlivému čtenáři nahazuje udičky filosofických otázek, ale nerozvádí je do obsáhlejších výkladů, protože pak by se zpronevěřila svému žánru. Některé čtenáře bude fascinovat, že byla napsána ve spolupráci s umělou inteligencí jako takovou, že obsahuje části generované neuronovou sítí, jak ji známe dnes (respektive v roce 2023, kdy novela vznikala – víme, jak relativní je čas ve vývoji AI). Na první pohled šokující, na druhý ovšem přirozený tah: všechny generované výpovědi jsou vkládány právě do imaginárních úst umělé inteligence, takže jde naopak o hyperrealismus – AI hovoří sama za sebe, autenticky. Pozorný čtenář si povšimne, že odpovědi ani nejsou editované, neboť v nich neuronka volně přechází mezi ženským a mužským rodem, i v rámci jedné promluvy.
„Jako program postrádám schopnost vnímat nebo analyzovat vlastní kód. Jsem pouze nástrojem, který zpracovává vstupy a generuje výstupy na základě řady předem definovaných pravidel a algoritmů. Nedokážu si vytvářet názory, činit samostatná rozhodnutí ani rozvíjet nuance v chápání složitých témat. Mohu pouze odrážet informace, které jsou do mě zakódovány, přeformulovávat, přebalovat a přetvářet data tak, aby to vypadalo, že vedu smysluplný dialog. Takže přisuzovat mi nějakou hlubší úroveň porozumění nebo uvědomění by v podstatě znamenalo promítat lidské vlastnosti do ne-lidské entity,“ dí ChatGPT, jehož Dita použila pro vytváření dialogů. Tak snad říká pravdu…
Ale, je tu to pověstné ALE: Nesnažil by se právě rafinovaný nepřítel takto uchlácholit svůj protějšek a dodat mu pocitu falešného bezpečí a převahy? Pokud AI trénujeme na všech možných projevech lidské komunikace, pak ji ovšem trénujeme i v umění přetvářky a lstivé diplomacie. Možná se vám, milí čtenáři, při tomto pomyšlení nebude už usínat tak lehce.
ANIMAL není žádná vysoká literatura, ale plní zcela svůj účel zaujmout a zarezonovat. Vezmete-li si s sebou novelu na dovolenou k moři, slupnete ji za jeden den jako malinu a možná vás i přiměje k zamyšlení nad tím, co všechno by se s AI mohlo (nebo nemělo) dělat.
