Papež je mrtev. Jeho nejbližší spolupracovníci sedí u skromné postele, loučí se s ním a vědí, že je čeká dlouhá noc. Tělo je naloženo do auta, prsten sejmut a pokoj zapečetěn. Již brzy se bude volit nový papež, je čas uspořádat konkláve.
Nový snímek režiséra Edwarda Bergera, který získal nominaci na Oscara za zfilmování knižní klasiky Ericha Maria Remarque Na západní frontě klid, nedávno vstoupil do českých kin. Na rozdíl od předchozího filmu, kterému nechyběla určitá epičnost a rozmach, je jeho nejnovější počin Konkláve komorním dramatem odehrávajícím se za zdmi Vatikánu, a hlavně za zamčenými dveřmi Sixtinské kaple.
Děj Konkláve začíná v okamžiku, kdy děkana a současně kardinála Lawrence (Ralph Finnes ho hraje s velkou noblesou) přivolají k právě zesnulému papeži. Po mnoha obřadních a procedurálních úkonech padne rozhodnutí, aby konkláve uspořádal a vedl právě Lawrence. Při této události se sjedou všichni kardinálové z celého světa a v naprosté izolaci zvolí z vlastních řad novou hlavu církve. Samozřejmě, že se nejedná o nic jednoduchého. Vytváří se nová spojenectví, kardinálové se dělí na frakce a do popředí se dere i osobní ctižádostivost. Do už tak vypjaté situace se na prahu Vatikánu objeví nedávno zvolený kardinál Benitez z Afghánistánu, kterého nikdo nezná a nikdy o něm ani nikdo neslyšel. Konkláve začíná a celý svět čeká na to, až se nad Vatikánem objeví vše schvalující bílý kouř.
Kdo je nejvhodnějším kandidátem? Přeci ten, který o to vůbec nestojí. Různé postavy tak kolem sebe tančí, a zároveň našlapují po špičkách ve snaze získat pro sebe nebo pro své spojence hlas. Ten, kdo se zdá být nejlepším, se v novém světle ukazuje jako někdo, kdo sahá po moci. A ten kdo o funkci nemá zájem, i když by byl vhodným kandidátem, zas pochybuje o samé podstatě víry.
Konkláve tak není jen snímkem o volbě papeže, i když by se to na první pohled mohlo zdát. Tvůrci se dotýkají vesměs všech velkých současných témat, jako je návrat církve ke kořenům versus novátorská pojetí, LGBTQ+ či rasová diskriminace. Film se samozřejmě dotýká i faktu, že nikdo, ani ten největší světec, není bez poskvrny.
Konkláve divákovi předkládá kromě příběhu i otázky, nad nimiž – chtě nechtě – bude ještě dlouho po zhlédnutí snímku přemýšlet.
Snímek skvěle zachycuje tíhu rozhodnutí, kterou si v sobě každý nese, a osobní ambice, jež se upřednostňují před všeobecným blahem. To a mnohem víc je vyobrazené ve velmi stylových záběrech, které svou dokonalou mnohdy kompozicí připomínají Sorrentinovy filmy či seriál Mladý papež / Nový papež s Judem Lawem. Pouze s tím rozdílem, že Konkláve není a ani nechce být kontroverzní. Kromě dramatické linky, která s neuvěřitelně silnou podbarvující smyčcovou hudbou vytváří napínavý thriller, je zajímavá i technická část samotné volby papeže. Každý, kdo má rád nějaké procedury, si zde přijde na své. Udržování veškerých protokolů a obřadních částí konkláve je natočeno nadmíru kvalitně a neznalý si může připadat, že sleduje nějakou tajemnou inscenaci z historické doby. Celkově scény ze Sixtinské kaple jsou ve filmu těmi nejzábavnějšími.
Co určitě stojí za zmínku je herecké obsazení. Všichni hlavní aktéři by si z fleku zasloužili alespoň jednu nominaci na jakoukoliv filmovou cenu, včetně té nejvyšší. V protikladu k perfektnímu stoickému klidu, se kterým Finnes hraje Lawrence, stojí italský kardinál Tadesco (v podání výborného Sergia Castellitta). Ten je plný emotivních prohlášení volajících po návratu k původní vizi církve – je neurvalý, žoviální a celkově z něj divák nemá dobrý pocit. Další skvělé výkony předvedl například Stanley Tucci, John Lithgow, Lucian Msamati nebo vždy skvělá Isabella Rossellini v roli řádové sestry.
Celkově si film, i když se samotné téma důležitosti volby může zdát banální, udržuje po celou stopáž tíživou atmosféru ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů od Williama Friedkina. Místy si jako berličku bere hudbu, jindy pomůže zajímavá kompozice záběru. Někdy sáhne i do ranku symbolismu v podobě osvícení shůry či jiných znamení, aby vše zakončil ve velkém stylu, který se někomu může zdát přehnaně „šokující“. Konkláve ale divákovi předkládá kromě příběhu i otázky, nad nimiž – chtě nechtě – bude ještě dlouho po zhlédnutí snímku přemýšlet.
Na Bergerův film jsem se těšil a rozhodně nezklamal. I když není tak nápaditý jako jiná konverzační dramata a chvílemi může působit velmi naivně a černobíle, vaši pozornost si udrží až do závěrečných titulků.
