Festival digitálního umění a světelného designu ve veřejném prostoru Signal vylákal letos opět do pražských ulic tisíce návštěvníků. Oproti loňskému ročníku byl program po technologické stránce konzervativnější, z výtvarného hlediska ale opulentnější a přinesl zážitky, které skutečně evokovaly pobyt v galeriích pod širým nebem, i intimní setkání s prostorem. A čaroval nejen se světlem, ale i zvukem.
Mezi hlavní atrakce Signal Festivalu tradičně patří velký propracovaný videomapping z dílny tuzemského týmu. Letos pro něj tvůrci odvážně vybrali Arcibiskupský palác na Hradčanech, kudy vedla jedna z hlavních tras. Náměstí pojme velké množství návštěvníků a davy nadšenců proudí koridory Pražského hradu bez bezpečnostních prohlídek, což přináší směs pocitu radostné svobody i neurčitého zneklidnění, které nás provází v dnešní napjaté době. Ale musíme věřit tomu, že každý z těch stovek lidí má v srdci jen touhu po umění.
Dějiny civilizace v pěti minutách
Mapping na Arcibiskupském paláci – Eternal Recurrence (Věčné opakování, autor Emil Hodas) – byl rychlou a dynamickou procházkou skrze dějiny života i umění, zřejmě koncentrované kolem dějin v české kotlině. Diváky mohly zaujmout klasické, ale stále dokonalejší triky s přesně zaměřenými geometrickými obrazci či hroutící se konstrukcí fasády. Světelné efekty měly symbolizovat „digitální ságu o vzniku a vývoji forem života“ a ukazovat progres od nejnižších mikroskopických struktur k rozvinuté civilizaci a jejím výdobytkům. Na řadu přichází umělecké artefakty, z nichž se do středu dostává proslulá Věstonická Venuše (maně mě napadá, co vlastně projekcím v nadživotní velikosti v centrálním ohnisku s dílem oslavujícím naši pohanskou minulost a ženskou plodnost říká pan arcibiskup), abychom se následně ponořili také do digitálního světa čísel, elektronických drah, k obrazům vesmírných družic… a k nevyhnutelnému kolapsu. Mapping si pohrává s otázkou, že lineární vývoj je uzavřen v cyklech a oba druhy myšlení i procesů spolu souvisí a doplňují se. To jen člověk často v zahledění do osvícenské myšlenky stálého zdokonalování zapomíná na vyšší zákony cykličnosti.
V Jízdárně Pražského hradu mohli diváci sledovat smyčku korejské instalace Coded Tapestry, která měla příjemný retro nádech. Pracovala totiž s kumulováním a prolínáním geometrických tvarů – buď v čisté černobílé, nebo v zemitých barvách evokujících design 60. let 20. století. Šlo o čistě vizuální potěšení. Digitální umělkyně Seohyo se inspirovala historickými prvky městské architektury v Praze, jako jsou vzory mozaikových dlažeb a další geometrické textury. Výsledek je abstraktní, ale ano, mohli bychom v něm cítit i pražskou inspiraci. Jako spojení designové minulosti a digitální současnosti.
Z Pražského hradu do digitální Kunsthalle
Ve Šternberském paláci umístil tuzemský umělec Jiří Příhoda hned tři instalace. První z nich, Capriccio je hrou s prostorem, světlem a stínem. Není tedy digitální, pracuje převážně s mechanickou optikou, čímž připomíná minulost. Název Capriccio v tomto případě odkazuje k malířství, k fantazijní krajině. Tu zde vytváří reflexní plocha, kterou procházejí sami návštěvníci. Druhá instalace, UAPs, zachycuje v jedné části ve smyčce projekci vytvořenou umělou inteligencí. Na obraze sledujeme jakousi přistávací plochu vystavěnou v mořském příboji, jež budí dojem opuštěnosti. Ve druhé části je na projekci tematizovaná střelba, navigace, zaměřování s jasně pacifistickým záměrem. Triptych uzavírá Karbola jako světelná objektová instalace v zahradě, kde ovšem diváci obdivovali (a možná více) stálou expozici soch a prostor samotný, který myslím po setmění není takto přístupný.
I když jsem si dopředu nepřečetla, že dílo Columbus 2.0 je dílem Michaela Bielického a Kamily Richter, kdo jejich práci zná, odhalí rukopis této dvojice na první pohled. Ve dvoraně Schwarzenberského paláce se diváci změnili v mořeplavce křižující oceán ze slov a písmen. Projekce je mapovaná na stěny kolem celého nádvoří a tok těchto vln je možné živě ovládat skutečným kormidlem. Divák se stává objevitelem plovoucím v příboji informací a textů, v nichž se naše současná společnost skutečně již topí. Vtipný nápad má i chytré provedení a instalace patří k top zážitkům. Není zbytečně přeintelektualizovaná, a přitom své sdělení má, a je čitelné.
Instalace ORB španělské provenience oslavuje egyptskou kulturu, historii a geometrii pyramid, ale podle mne patří právě k oněm přeintelektualizovaným projektům, které návštěvník nemá čas pochopit. Je zde příliš mnoho informací, které by si měl nastudovat, aby pro něj byl objekt něčím víc než jen krásnou zrcadlovou sférou, která odráží své okolí a září vnitřním světelným zdrojem. (Vychází prý z prvků matematiky a symboliky přítomné v klasické egyptské kultuře, odkazuje na číslo „pí“ a ještě pracuje se symbolem kruhového zrcadla, jež je prý spojováno se sluncem a – zkrátka je to celé moc komplikované…)
Kunsthalle si loni nasadila extrémní laťku vytvořením dokonale realistického fantaskního paralelního vesmíru v projektu Giref of Misfit Cathedrals. Kdo ví, jestli jeho kouzlo někdo vůbec překoná. Projektu Strange Attractions z dílny britských United Visual Artists se to nepodařilo, ačkoliv je také prokomponovaný a tematicky sevřený. Instalace laděná do tmavých tónů digitálního světa si pohrává se střetem chaosu a pravidelnosti, která představuje řád. Na téměř všech stěnách se neustále proměňuje projekce z písmen, číslic a znaků, kterou rozčesává a narušuje zvuk. V kruhu se tu pohybuje dvojité kyvadlo, respektive rotující mechanismus, který generuje zvuk a jehož oběžná dráha se odráží v narušování toku digitálních dat, jež se vlní jako echo pod závanem reálného vzduchu. V dalších částech instalace vidíme displeje sčítající a zobrazující v reálném čase sociometrické nebo biologické údaje jako počty předplatitelů Netflixu, čísla z burzy, … Na dalších panelech se texty sbíhají do jednotné plochy jako vizuální báseň a zase se rozpojují. Ačkoliv vše promlouvá o řádu a chaosu, nepůsobí přeci jen instalace tak imerzním dojmem jako její předchůdkyně.
Pocta králi hororu v režii Laterny magiky
Velký cyklus instalací a galerijních zón propojil oblast Starého a Nového Města. Mohli jsme začít na Staroměstském náměstí u světelné instalace relativně klasického ražení – světelný objekt z cyklu Dimensional Sampling čínské provenience, rytmické sekvence záblesků, které se řídí přísnou geometrií, dynamický hudební doprovod. Skulptura měla připomínat totem, ale utvořený moderní společností a na vizuálním principu QR kódu.
Nedaleko na Mariánském náměstí se odehrával stejně jako loni mapping na fasádu městské knihovny, letos s názvem The Rhythm of Ocean z dílny španělských umělců. Jako by diváci sledovali pohyblivé barevné písky na mořském dně nebo se dívali na malířskou paletu, jež se stále mění. Toto dílo mělo environmentální podtext, neboť oceánské proudy jsou jednou ze sil, která udržuje na naší planetě řád podnebí a ročních dob, sdělení o jejich ohrožení byla však zakomponováno vkusně a nenásilně. (V minulosti se Signal pokoušel být více aktivistickou událostí, ale to k jeho povaze vyloženě nesedí.)
Jedním z vrcholů letošního ročníku byla performance Laterny magiky, kterou vytvořila Miřenka Čechová pro početný tým perfromerů. Jedna ze stěn nádvoří Clam-Gallasova paláce se díky důmyslným projekcím proměnila v reliéf jedoucího vlaku, v jehož oknech mohli diváci sledovat výjevy odkazující více či méně výrazně na pětici filmů Alfreda Hitchcocka. Některé motivy, například slavné hejno ptáků z proslulého hororu, byly zakomponovány i do projekcí, jindy zůstala atmosféra snímku. Umělcům se postupně podařilo rozehrávat výrazné emoce a napětí, takže scény následovaly organicky jedna za druhou až k obrazu ikonické siluety proslulého režiséra. Byl to přesně ten typ obsahu, který vystihuje Laternu magiku jako multimediální divadlo kombinující technologii s akcí tak, že jsou všechny složky nenahraditelné. Současně byl přiměřeně populární a záživný, čímž vycházel vstříc divácké základně festivalu. Je skutečně možné tvořit obsah zábavní, a přitom ne nezpronevěřit umělecké stránce, jen je potřeba nosného námětu a dobrého řemesla. Ze tří ročníků, v nichž se již Laterna magika představila, byl letošní zatím nejzdařilejší.
Zvuky a zrcadla
Barokní refektář Dominikánského kláštera v Jalovcové ulici byl místem světelné, ale především zvukové instalace Silent Echoes: Dachstein amerického umělce Billa Fontany. Ten snímal pouhým uchem neslyšitelnou rezonanci zvonů katedrály Notre-Dame v době, kdy kvůli opravám věže utichly. Echo je příliš tiché na to, aby je zaslechl člověk, ale zesílené vytváří specifický sound. Doplněný barevným teplým světlem i drobnými projekcemi vytváří instalaci pro všechny smysly, návštěvníci ji navíc viděli v kombinaci s freskami zobrazujícími apoštoly a světce. Trasa pak následovala až na Smetanovo nábřeží do parčíku před Fakultou sociálních věd, kam svou instalaci umístila Jana Bernartová. Tři monolity připomínaly displeje mobilních telefonů a autorka v nich rozehrávala různou podobu vizuální hry, která vzniká, když se na digitální displej, třeba právě smartphonu, dostane kapka vody. Každá kapka má jinou barvu duhy. A s duhou si trochu hrál i Kryštof Brůha, který svou instalaci v podobě světelné trubice vztyčil na piazzettě u Národního divadla.
Kdo měl dost sil, mohl v centru pokračovat ještě do dalších sekcí směrem na Karlovo náměstí. V jedné z jeho částí byla na vodní hladině fontány k vidění elektronická instalace Petra Vacka a Adama Ciglera připomínající obrovskou zrcadlící se plástev medu. Stačilo měnit barvu světla a zapojit relé pohybující synchronizovaně jednotlivými osmistěny, aby se toto soukolí dalo do pohybu. To se pak přesýpalo, vibrovalo a samo pro sebe vlnilo jako v robotickém tanci. Zrcadla často odrážela jen tmu a barevné světlo, ale přihlížející v nich mohli hledat i svůj vlastní neklidný obraz. Pohyblivá zrcadla prý měla připomínat nástroj rudolfinských vědeckých experimentů, diváci však spíš přemýšleli o pravidelnosti pohybu ploch a jeho způsobu v kombinaci se světlem a soundy. Hledal-li kdo významový rozměr, odkazoval spíše k myšlenkám na říši vymírajícího hmyzu, který možná jednou nahradí roboti, již budou stavět úly ze skla a oceli.
Impresionistické vyvrcholení
V Centru architektury a městského plánování CAMP diváky venku vítala světelně zvuková instalace Demokracie? pracující s větami a promluvami komentujícími hodnoty svobody a porevoluční svět. Vzešly zřejmě z náhodných rozhovorů s respondenty, kteří vyjadřují obavy, ale třeba i zklamání, a s nimi je konfrontován pohled mladých, kteří si neumí představit život bez svobody ve všech formách. Aktivismus Signalu nikdy moc nesedí, ale spolupráce se spolkem Díky, že můžem v tomto případě nebyla násilná. Byť bych si instalaci představovala spíše v uzavřeném prostoru a ne omezenou na „průtokový“ čas festivalu, kdy diváci přeci jen mají především za cíl vidět co nejvíce atrakcí, než se zamýšlet nad obsahem některých z nich.
V CAMPu v každém případě čekal na návštěvníky další vrchol programu, velkoplošná instalace italského umělce vystupujícího pod jménem Quayola: Effets de Soir. Když se řekne, že jde o sérii videí, která převádějí fotografie květin do podoby impresionistické malby, zdaleka to nevystihuje působivost instalace jako takové. Byť je z technického hlediska velmi tradiční, neboť jde o natočenou smyčku, která není interaktivní a na nic nereaguje, je zcela okouzlující. Fotografie záhonů, louky nebo keřů se před očima diváků mění v živé obrazy, v nichž zůstává otištěna původní barevná paleta, ale kontury se postupně rozpíjejí, mění v drobné plochy imitující tahy štětce, někdy až na úroveň pointilismu. A přestože jde o „obrazy“ malované počítačovým programem, vyvolávají nezpochybnitelně estetické potěšení. Sledovat tuto podívanou v zešeřelém hlavním sále bylo možné dlouhé minuty bez omrzení, jako vizuálně pohybovou meditaci. Kdo si nechal tuto instalaci na závěr celého programu, mohl odcházet s hřejivým pocitem, že navštívit festival stálo za to.
Letošní Signal pak nabídl ještě výstavu v Trafo Gallery, hudební vystoupení nebo dvoudenní konferenci. Oproti loňskému roku zařadil mnohem méně participativních instalací, zato překvapil uměleckou vyzrálostí a důrazem na estetiku převyšující důraz na experiment.
