Historické motivy se silnými ženskými hrdinkami v ústřední roli zažívají boom nejen na televizních obrazovkách. Na tuto trendy vlnu koncem minulé sezony naskočilo i Divadlo Petra Bezruče, kde měla premiéru inscenace Marie Stuartovna. S novou divadelní sezonou pak ostravský soubor vyrazil hostovat do Prahy, představení odehrál v Divadle pod Palmovkou.
Dramaturg Peter Galdík spolu s režisérem Janem Holcem nesáhli po dramatu Friedricha Schillera, nýbrž po modernější verzi, kterou vytvořil Robert Icke. Historická tragédie se tak proměnila v politický thriller, kde se rozehrává boj o moc a kde není jisté, kdo vlastně ovládá koho. Zda jsou ženy, byť královny, stále v područí svých rádců, anebo mají vše pevně v rukou právě ony a mužům pouze nechávají pocit jejich vlastní důležitosti. Režijně to jistou rukou vede Jan Holec, který si pohrává s filmovými prvky vyprávění. Tím buduje napětí, které však, bohužel, párkrát spadne spolu s divákovou pozorností. Tu si ale pro sebe ukradly herecké výkony.
Titulní roli Marie Stuartovny svěřil Holec své manželce, Magdaleně Holcové. O jakékoli protekci ale nemůže být řeč, což dokazuje nejen širší nominace na Cenu Thálie. Marie Stuartovna Magdaleny Holcové je skutečnou královnou a vládne celému představení do samotného konce. Třebaže jí jde o život, neuchyluje se k hysterii. Je klidná, rozvážná, křehká, přirozená a velmi ženská. Přesto své ženské zbraně v boji nikdy nepoužije. Ví totiž, že na její straně stojí pravda. Hereččin výkon je velmi silný, byť využívá minimum hereckých prostředků. Veškerou sílu zkoncentrovala do sugestivně precizní mluvy, kterou ale nijak nemaluje, a divák jí proto až do konce visí na rtech.
Oproti tomu je její sokyně, královna Alžběta I. v podání Alexandry Palatínusové pojata o něco teatrálněji. Tuto stylizaci ostatně podtrhne i finální převtělení do panenské královny skrze typické líčení, paruku a šaty. Palatínusová nicméně nijak nepřehrává, zdárně balancuje na hraně. Zároveň pracuje více s mužskou energie. Její Alžběta je tvrdší, vedena rozumem, a proto jsou u ní emoce a empatie zploštělé. Více u ní vystupuje ego a také strach.
Třetí ženskou postavou v tomto dramatu je Mariina společnice Hanna Kennedyová. Tu ale inscenátoři víceméně potlačili a její představitelku Kateřinu Krejčí nechali jen krátce promluvit skrze videoprojekci. Tím spíše se zkoncentrovala pozornost na dvě hlavní aktérky, Marii a Alžbětu. Z pánské části souboru je třeba vyzdvihnout výkon Ondřeje Bretta v roli sira Amiase Pauleta, který spolu s Vítem Hofmannem coby Mortimerem vystřihli hned v úvodu parádní výslech, a také Lukáše Melníka coby lorda Burleigha.
Povahové črty obou královen dotváří také kostýmy Jána Tereby skrze zvolené materiály a barvy. Marie je zahalená do splývavých lehkých látek v modernějším střihu a zelených odstínech. Alžběta je charakterizována konzervativněji, byť i ona navlékne kalhoty. Její kostýmy jsou ušity z rudého těžkého sametu s dobovými prvky. Ty lze ostatně najít také u pánských kostýmů, třebaže jejich obleky působí na první dojem současně.
Tereba je vedle kostýmu podepsaný také pod scénografií. Tu tvoří sevřený sterilní prostor vyšetřovací místnosti. Minimalistickou scénu dotváří už jen studené ostré světlo zářivek. Pod hudbou je podepsaný hudební mág Ivan Acher. Tentokrát s ní, vyjma závěrečné písně, která má skutečně grády, ale tolik nekouzlí. A překvapivě je v celé inscenaci použita velmi sporadicky. (Je však možné že při pražském hostování v Divadle pod Palmovkou došlo k nějakému zvukovému lapsusu, a nezazněla tak jako v Ostravě.) To ale na kvalitě této složky a celé inscenace nijak neubírá.
Když totiž přijedou Bezruči do Prahy, tak je to pokaždé divadelní svátek. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jejich Marie Stuartovna publiku připomněla, že nadstandardní inscenace vznikají i na druhém konci republiky. A že stojí za to se za nimi třeba i vypravit.
