Letošní rok se nese v duchu burtonovské mánie, jež zachvátila Prahu hned na několika frontách. Kromě již ukončené výstavy děl Tima Burtona v Obecním domě a pokračování Beetlejuice Beetlejuice v kinech si diváci mohou připomenout i původní příběh, tentokrát ovšem v muzikálové podobě. Burtonovy postavy ze snímku Beetlejuice na divadelní prkna přivedlo Hudební divadlo Karlín, které po broadwayské premiéře v roce 2018 patří mezi jednu z prvních evropských scén, kde se rozhodli titul nasadit. Není tedy divu, že s propagací své novinky nešetřili.
Režie muzikálu Eddieho Perfecta, Scotta Browna a Anthonyho Kinga se v Hudebním divadle Karlín chopil taktéž Američan Gabriel Barre (naposledy zde uvedl muzikál Legenda jménem Holmes) s touhou povznést tuto hudební scénu na světovou úroveň. A zpočátku se mu to i daří. Úvodní scéna Beetlejuce je díky skvěle sehrané taneční company a choreografii Ivany Hannichové odzbrojující a diváka velmi namlsá. Ovšem druhá půlka, kdy Lydia putuje do záhrobí, je už poněkud rozvláčná a tříští se do mikrosituací, bez kterých by divák snadno obešel (například scéna se skautkou či kolem smrti).
Co však neztrácí dech do poslední chvíle jsou kostýmy Michaely Horáčkové Hořejší, masky Jana Stejskala, scéna Dava Bensona a light design Kena Billingtona. Je tedy škoda, že vedle vymazlené vizuální stránky ta akustická poněkud pokulhává. Mnohdy totiž nebylo účinkujícím při zpěvu rozumět a tento defekt, bohužel, degraduje i jinak dobré výkony.
Hereckým i pěveckým tahounem celého představení je bezpochyby Jan Sklenář. Vynikající činoherec, který se v poslední době čím dál více profiluje jako zpěvák a muzikálový herec. V tomto oboru tedy za svými kolegy nijak nezaostává, právě naopak! Po herecké, pěvecké i pohybové stránce mu nelze nic vytknout. Jeho Beetlejuice hýří energií, humorem, drzostí, hravostí a určitou sympatičností. A ač jde o ambivalentní postavu, diváci mu po celou dobu fandí. V skrytu duše totiž není zlý, jen osamělý. Démon toužící nejen po pozornosti, ale i lásce a přátelství.
Partnerkou mu je po všechna představení mladá muzikálová hvězdička Ines Ben Ahmed. Její Lydia je rozhněvaná mladá gotička truchlící po své mamince, jež svou tvrdohlavostí a nezdolností chce zvrátit osud. A byť Ben Ahmed po pěvecké stránce odvádí dobrý výkon, po té herecké za Sklenářem trochu pokulhává.
Se svou ztrátou a hněvem dcery se musí vypořádat nejen otec v podání Petra Vaňka (alternuje Jakub Kohák), ale i jeho vyzenovaná a na duchu méně komplikovaná přítelkyně Delia, kterou ztvárňuje Dasha (či Iva Pazderková). A ač je tento muzikál duchařinou a nadpřirozenem prošpikován od začátku do konce a možné je zde téměř vše, již delší dobu je pro mě velkou záhadou účinkování Petra Vaňka na této scéně – ať už v Beetlejuicovi, nebo v roli Správce v Andělu Páně. Oproti kolegům působí poněkud koženě a jeho humor je spíše nucený, třebaže se u něj mnozí diváci i tak zasmějí. Jeho hereckému projevu by však více slušel jiný druh produkce. Obdobné je to i u Viktora Javoříka, který je dlouholetým členem Divadla na Vinohradech. U něj sehrává roli také fakt, že v Beetlejuicovi alternuje s bavičem Richardem Genzerem. O to těžší má pozici.
Život duchům původních obyvatel domu Barbary a Adama vdechla sehraná dvojce z televizních obrazovek Eva Burešová (alternovaná Terezou Rychlou) a Marek Lambora (alternace Roman Tomeš). Výkon Lambory měl ovšem tentokrát o něco málo navrch.
I přes drobné vady na kráse je ale Beetlejuice příjemnou a na české poměry nadstandardní muzikálovou podívanou, která potěší všechny věkové kategorie.
