Životní příběh Jaroslava Ježka v podání ProART Company a jejího režiséra a choreografa Martina Dvořáka jsem očekávala s napětím. Nová inscenace Tmavomodrý Ježek se hraje v brněnské Vile Löw-Beer a pražské Werichově vile, kam přináší kouzlo první republiky i dojemnou křehkost života skladatele, kterému byl vyměřen krátký čas. Režijně jako obvykle skvělá a citlivá sonda do duše umělce, o níž se sice můžeme jen dohadovat, ale instinktivně cítíme, že je vystižena autenticky.
Inscenace přináší směs činohry a tance. Ta se dle očekávání, protože jde vlastně o životopisné drama, občas vychyluje na stranu mluveného textu. Choreografie a tanec ale nezůstávají v úloze ilustrace, nýbrž jsou obratně zakomponovány do přediva vztahů a situací. Úlohy mladého skladatele, který svůj život převypravuje na základě dopisů a deníků, jež v knižních monografiích zpracovali jeho literární životopisci, se ujal mladý nadaný herec Ondřej Kolín.
Před publikum vstupuje hravou scénkou, ve které jako by hledal své dva kolegy Jiřího (Voskovce) a Jana (Wericha) – ty láskyplně nazývá voly. Vyprávění o životě tak rámuje toto čekání na přátele, vyplnění volného večera, náhodné zastavení. Martin Dvořák opět přizval do taneční party Danielu Hanelovou, s níž se v představení vtělují nejen do slavné dvojice divadelníků, ale třeba i do Ježkových rodičů a dalších postav, na které skladatel zrovna vzpomíná. Oba také mají svůj malý díl textu – to by ani nebyl ProART, kdyby tomu bylo jinak!
Optimistické pohlazení
Ačkoliv inscenace pojednává o životě umělce, který to neměl nikdy jednoduché, a o době, která byla ještě složitější (jenže která není, že?), nic zde není vykresleno negativně nebo utopeno v lítosti nad nespravedlností světa. Chudoba, oční choroba, neradostný pobyt v internátu pro zrakově postižené, plíživý nástup nacismu a smutek emigrantů v zemi, která se zdá být zaslíbená, ale přeje pouze některým… Propadnout nad tím melancholii by odporovalo duchu samotného skladatele. „A taky jsem pořád optimista,“ říká ústy hercovými a my si tuto poznámku můžeme zapsat do sešitu kapitálkami jako hlavní motto.
Základní devizou je bezprostřední herecký projev Ondřeje Kolína, který se hravě převtělil do postavy veselého, lehce roztržitého, plachého, leč hravého mladého muže. Ten se chce za každou cenu těšit z maličkostí světa, problémy shazuje s nonšalancí a z tragických okamžiků si dělá legraci, jen aby lidé okolo něj byli spokojeni, aby maminka nevěděla, že se mu v Americe stýská, aby nikdo nepoznal, jak je vlastně nemocen. Postupuje více méně chronologicky zábavným vyprávěním o životě i niterných vztazích (ano, člověk může milovat jazz, poezii, vlast i knedlíky). Ten slovní humor je jistě poněkud černý, vážnost a hloubku pochopí spíš divák, který má nějakou svou vlastní zkušenost ke ztotožnění. Tam se ho inscenace dotýká jemnou katarzí.
Vtip a nadhled vítězí
Je tu několik krátkých, ale intenzivních momentů ztišení, zklidnění až melancholie. Objeví se náhlá tklivost, náhlá bolest vystřelující z temnoty rovnou do srdce. Ale jen na malinkou chvíli. „Bojujeme proto, abychom se nedali,“ dí Ježek. Nebo je tu i atmosféra jistého neklidu a výhružnosti, když pronikáme do těžkostí života v emigraci. V takovém okamžiku ale tíhu ihned přetne vtip, zábavná historka a kola veselohry se roztočí znovu. Těžko se žertuje jen o smrti, takže závěr inscenace je z podstaty vážnější, ale i ten se nakonec překlopí v živoucí ironii. Martin Dvořák si zřejmě dal za prvořadý cíl, že divák musí odcházet z divadla povzbuzen, nikoliv vydeptán. A vidíte, jde to, a dokonce se tím nikam neztrácí vědomí, že jsme vlastně slyšeli o něčem velice vážném. Možná tím spíš.
Co se všechno Jaroslavu Ježkovi za krátký život stalo, si můžete přečíst v encyklopedii, to teď není podstatné. Režisér sám k inscenaci říká, že nemá ambice faktograficky životopisné, že pátral po skladatelově esenci. A inscenace diváka skutečně obklopí jemnou pavučinkou nostalgie i humoru, který zafunguje i jako fixátor – po představení máte pocit, že jste Ježka skutečně poznali a detaily z jeho života vámi budou rezonovat ještě dlouho, nejen když uslyšíte melodie jeho nejznámějších písní.
Překvapí možná, jak náruživě se věnoval skládání vážné soudobé hudby. Myslím, že Ježek je širší veřejnosti přeci jen znám především jako jazzový skladatel a člověk lehkonohé múzy, přitom se hudební reformě věnoval zcela s vážností. Některé historky ze života si budete pamatovat dlouho, třeba tu, jak v Paříži zažil úděsné provedení Prodané nevěsty, jak se setkal s Vítězslavem Nezvalem, nebo když vypráví o tehdejším novém fenoménu divadla dada. Inscenace je také poselstvím o odolnosti, vytrvalosti, o tichém rebelství, které na pohled ani rebelstvím není, spíš houževnatým přesvědčením, že kdo vytrvá, podmaní si svým kouzlem i protivníky.
Hravá taneční groteska
Ondřej Kolín nestojí stranou taneční složky inscenace, právě naopak – je až obdivuhodně často zapojován do akce, kterou řídí Martin Dvořák a Daniela Hanelová. Je plnohodnotnou částí tria i v komplikovanějších pohybových hrách, kterým nechybí krkolomné prvky. Navíc berme v potaz, že celou dobu žije jeden velký herecký monolog, na který se musí plně soustředit. Pohybový slovník choreografie jako takové osciluje na škále od moderny po contemporary dance. Navíc ho osvěžují jazzové prvky, takže se čistě taneční sekvence nakonec formou blíží hudební revui. Je zde také prostor pro hru, pro instantní kompozici, tak jak se tvůrci inspirovali u samotného Ježka, který improvizoval rád. Pohyb je provázán obsahově s textem v průběhu celé inscenace, tanečníci dotvářejí sdělení gesty, pózami, svou vlastní přítomností či nepřítomností v prostoru. Někdy jde spíše o zmnožení významu, jindy o jiný druh expresivního dotvoření pocitů hlavního hrdiny.
Hra s rekvizitami typu kastrolů a smaltovaných mis je okouzlující a žertovná, partnerská souhra funguje ve trojici i ve dvojici, kde pro sebe mají přeci jen Martin a Daniela větší prostor. Martin Dvořák (snad si po těch letech, co ProART sleduji, mohu postřeh dovolit) v Tmavomodrém Ježkovi odložil svou masku tajuplného soustředění a začal z ničeho nic používat mimiku. Hraje i tváří, nejen tělem! Nová rovina dosud střízlivého herectví odhaluje smysl pro komično s potenciálem rozehrát další škálu charakterů. Z Martina Dvořáka a Daniely Hanelové se stal během roku sehraný pár, každý za sebe pak objevuje další polohy. Když se tanečnice mění v Jaroslavovu lásku Milušku, je najednou v lesku a záři svůdná a elegantní, je obětavá a soucitná jako Francis, jindy se v mžiku dokáže převelet do komické polohy a sebeironie. S Martinem jim výborně funguje partneřina.
Láska k umění je cesta
Nedílnou součástí díla je pochopitelně hudba – vždyť celá inscenace mapuje život skladatele. Dominují jí samozřejmě Ježkovy melodie, ale celková hudební plocha je širší, dotváří atmosféru, humor i tíseň, je to soudržná scénická hudba, organická součást inscenace. Pod celou zvukovou krajinou jsou podepsáni Igor Paleta, Jan Hanák alias Sonority a Jiří Pazour. Ač je tak důležitá, vlastně ji nelze separovat od celku, což je právě známkou toho, jak dobře multižánrovost Tmavomodrého Ježka funguje. Inscenace má současný sound a původní melodie jsou tu zakomponovány autenticky, ale bez vyčpělé vůně naftalínu starých časů, působí jako kdyby byly složeny docela nedávno.
„Láska k umění je cesta,“ říká v jednu chvíli Ježek. Z lásky k umění vzniká také dobré divadlo a je to skutečně nebanální poselství. Máloco má v našem životě své místo opravdu po celou dobu jeho trvání, ať už jsou to lidé, zdraví, úspěch, věci, které nás opouštějí a které zase opouštíme my, věci, které ztrácejí a získávají význam, od toho všeho může umění stát stranou a být tu pro nás prostě vždy. I o tom je Tmavomodrý Ježek.