Paolo Sorrentino, jeden z nejsvéráznějších evropských režisérů naší doby, přichází s novým, hypnotickým filmem Parthenope. Děj tentokrát zasazuje do své milované Neapole, kterou vykresluje v celé její kráse. Nejde ale jen o audiovizuální hody, snímek dokáže zaujmout i svým dějem.
Pověstí o bájné Parthenope je více. Jedna hovoří o lásce mezi Parthenope a kentaurem Vesuviem. Oba se znelíbili božskému Jupiterovi, který Parthenope proměnil v město a Vesuvia v sopku. Oba tak zůstávají sobě na dohled, ale nikdy se nepřiblíží, aby se objali. Druhá vypraví o krásné siréně, která svým svůdným hlasem dokázala zlákat všechny smrtelníky plavící se po moři. Všechny až na jednoho – Odyssea. Zlomena žalem z neúspěchu se vrhá do rozbouřených vod a páchá sebevraždu. Její tělo je vyvrženo na břeh, kde je následně i pohřbeno. Na místě jejího věčného odpočinku vzniklo město Parthenope, které se o mnoho let později přejmenovalo na známější Neapol. Parthenope je krása i mládí, sex, špinavé i nablýskané uličky, vášeň, láska a touha i dokonalé domy s výhledem na nekonečné moře. Parthenope je Neapol.
V 50. letech 20. století se v neapolské mořské pěně narodí dívka. Pojmenují ji Parthenope. Později z ní vyroste krasavice, v jejíž přítomností chce být každý – muž či žena – a krouží kolem ní jak racci kolem rybářských lodí. Svou krásu si sice uvědomuje, ale nikdy jí nezneužívá. Užívá si mládí, ale lásce se vyhýbá. Je inteligentní, všímavá a její jazyk dokáže najít vždy tu správnou odzbrojující odpověď – tak jako postavy ze starých filmů (jak sama říká).
Kdekoliv se Parthenope objeví, ihned se stává středem pozornosti. Jednou se setká s oblíbeným britským spisovatelem, jindy zas s nechutně bohatým bonvivánem či arcibiskupem spojovaným se zázrakem. Každého, komu zkříží cestu, více či méně ovlivní. Okouzlující kráska přitom stále hledá samu sebe, lásku i odpovědi. Problém je ale v tom, že Parthenope neví, jaké otázky by měla pokládat. Rozhodne se studovat antropologii, kde narazí na zádumčivého profesora Devota (ztvárněného Silviem Orlandem známým ze seriálu Mladý papež). Po tragédii v rodině se Devoto stává jejím vedoucím diplomové práce, mentorem i přítelem.
Jak už to u Sorrentina bývá, snímek si vás získá hned od začátku svými podmanivými záběry, které spolu s úžasnou hudbou od Lele Marchitelliho vytváří neuvěřitelný audiovizuální zážitek. Parthenope je precizně nasnímaný film, který mnohdy působí jako obraz vhodný k zarámování. Statické záběry se střídají se středovou kompozicí, aby se následně proměnily v dechberoucí scény, při kterých kamera proplouvá ulicemi všech druhů i barev.
Naštěstí tento snímek není jen hezké pozlátko, ale dokáže zaujmout i příběhem.
Naštěstí tento snímek není jen hezké pozlátko, ale dokáže zaujmout i příběhem. Tentokrát to ovšem Sorrentino divákovi moc neulehčuje a jde mu mnohem méně na ruku než obvykle. Ten si musí domýšlet různé jinotaje a metafory – ať už tak, jak to autor zamýšlel, nebo po svém. Ani jedna z cest není špatně, ale místy by to chtělo pevnější a trochu i jasnější ruku v tom, co se nám režisér snaží říct.
Vypravěčský styl je vesměs epizodní. Lidé, se kterými se Parthenope potká, se objeví a zase zmizí. Někdy se ovšem divák necítí dobře – zejména při scénách, které jsou provokativní, někdy nepříjemné na pohled a pro někoho možná i zbytečné. Ale pro komplexnost díla mají ve filmu své místo.
Sorrentino zpracovává svoje oblíbené téma pomíjivého mládí a krásy a toho, jak obojí využít a radovat se z nich. Jak kráse nepodlehnout a nenechat se jí ovládnout, ale i jak stárnout s grácií nebo si jednoduše užívat života. To vše připodobňuje nejen hlavní postavou v podání krásné Celeste Dalla Porta, ale i městem samotným, které v sobě skrývá protipóly bohatství a chudoby.
Tohle není film, který by plnil kinosály. Parthenope vede k zamyšlení nad lidskými hodnotami ale i nad samotnými lidmi. Parthenope je metafora i podobenství a také (jak uvedl magazín Variety) „milostným dopisem rodné Neapoli“. Promlouvá k divákovi skrz různá moudra a je jen na něm, zda na Sorrentinovu hru přistoupí. Určitě se dá říct, že film nesedne každému. Delší stopáž a pár zbytečně dlouhých scén trochu brzdí tempo. Přesto je Parthenope krásným příkladem klasicky ‚divného“ italského filmu, který je zároveň skvělou reklamou na Apeninský poloostrov. Parthenope je sirénou, která vás uhrane.
