Svérázný snímek režiséra Jacques Audiarda sází na originální téma a ještě originálnější pojetí. Jak jinak byste popsali film z prostřední mexických kartelů, který svůj příběh kompletně přezpívá? Emilia Pérez dorazila do českých kin i se svými třinácti nominacemi na Oscara.
Muzikály mám rád, ač jsem k tomuto prozření došel v poměrně pozdějším věku. Mezi mých top 10 patří například La La Land a na sklonku loňského jsem si oblíbil snímek Better Man, dle mého názoru téměř geniální životopis Robbieho Williamse. Existují ale i muzikály, které si mé srdce nezískaly. Bohužel se do této skupiny zařadila také Emilia Pérez. Přitom už ze samotného námětu by se dalo vytřískat hodně, nadto originálně zpracovaného do podoby muzikálu, což znělo jako příslib minimálně zajímavé podívané.
Synopse zněla nadějně: obávaný vůdce mexického kartelu Manitas (skvěle namaskovaná Karla Sofía Gascón) se rozhodne zkontaktovat mladou právničku Ritu (Zoe Saldana, známou z Avatara), aby mu pomohla skoncovat se svou kariérou nemilosrdného bosse. To ale není hlavní důvod. Za jeho požadavkem se skrývá ještě něco komplikovanějšího, neboť Manitas celý život touží po jediném – stát se ženou. Tranzice se ale netýká jen jeho osoby. Manželce a dvěma malým synům začíná spolu s jeho proměnou úplně nový život.
Už od prvních záběrů, když se Rita uprostřed rušné ulice rozezpívá o případu, na němž zrovna pracuje, tušíte, že sledujete něco speciálního. Možná si i vzpomenete na Bídníky, klasiku mezi muzikály, a na scénu, kdy jde rozzlobený dav ulicí a u toho naštvaně a odhodlaně zpívá. Stejný drive má v úvodu i Emilia Pérez, navíc vás nabudí i skvělou choreografií.
Dle mého skromného názoru si Emilia Pérez sošku za nejlepší komedii či muzikál nezaslouží. Přál bych to spíše jiným adeptům.
Jenže vaše nadšení vyprchá přesně v tom okamžiku, kdy si uvědomíte, že zpívané jsou i obyčejné rozhovory, které nejsou ničím zajímavé. V muzikálech přitom nejde jen o hudební čísla, ale též o dramatické střídání konverzace a zpěvu. To zde však chybělo a kvůli tomu (a také kvůli místy hodně zjednodušenému scénáři) jsem brzy měl pocit, že jsme opustili úrodnou půdu sociálního dramatu a vrhli se do mexické telenovely. Jelikož některé písně byly vyloženě jen zazpívaným dialogem, nebyly nijak extra textově propracované, natož aspoň chytlavé. Jednu z mála silných písní, která umí dojmout, zpívá syn Manitasovi, v té chvíli již Emilii, a popisuje v ní, čím vším voněl jeho táta. Celá tato scéna je pojatá komorně a cítíte z ní čirou lásku a bolest.
Co se příběhu týče, je snímek až tuctový a jen klouže po povrchu. Jedním z témat, kterých se dotýká, je i sociální situace v Mexiku, kde vládne chudoba a strach o blízké. Film však nejde do hloubky, a tak motivace postav občas drhne. Totéž platí i pro obhajobu hlavních aktérů, která působí velmi naivně. Z Emilie Pérez se v druhé polovině stává spasitelka, která by chtěla pomáhat místní komunitě. Jenže za velkou část problémů, kterými komunita trpí, může právě Manitas a jemu podobní. Pak je tu Rita, která si věčně stěžuje na bohaté lidi, kteří pro peníze a moc udělají cokoliv. Sama ale pracuje pro mafiánského bosse, vraha a násilníka, který ji platí horentní sumy z krvavých peněz.
Změna pohlaví je hlavním tématem dnešní doby. Film razí myšlenku, že každý má právo být tím, kým se cítí. S tím se lze samozřejmě ztotožnit, ale tvůrci pro jistotu toto poselství zcela zbytečně několikrát zopakují. Důležitá, a z mého pohledu možná i zajímavější myšlenka než proměna v opačné pohlaví, je ta, že se tranzice netýká jen těch, kdo ji podstupují. Ale že dokáže kompletně otočit život všem blízkým a těm, které tyto osoby nejvíce milují. I kvůli tomu zažívá Manitas / Emilia vnitřní rozpor, protože je ženou, ale zároveň otcem svých dětí. Je manželem a později i sestřenicí své ženy (téměř cimrmanovské, že?).
Film by mohl být ve výsledku mnohem lepší, kdyby si autor na začátku přesně definoval, co chce natočit. Zda mu jde o melodrama o změně pohlaví, tak prosím! Pokud chce spíš mexickou telenovelu říznutou gangsterkou – inu, proč ne? Jenže když chce obojí spojit a nadto přidat hudební čísla, měl si setsakra rozmyslet, jak celý snímek pojme. Protože balancování na hraně žánrů se moc nevyplácí a film na jeho neduhy trpí.
Problematika, kterou Emilia Pérez řeší, v dnešní době hodně rezonuje. A když se do snímku přidají silné ženské postavy (některé hrají lépe než jiné), máme tu film, který budou akademici rozhodující o filmových cenách milovat. Dle mého skromného názoru si Emilia Pérez ale sošku za nejlepší komedii či muzikál nezaslouží. Přál bych to spíše jiným adeptům.
