Jen jednou za rok pořádá divadelní skupina Handa Gote research & development svou nejabsurdnější show – Šibřinky. Sokolské slavnosti i myslivecká zábava, poutě i hody, prostonárodní písně, a hlavně hodně piva. Velké ideály u nás často končí tam, kde začíná hodovní stůl, i kdyby se servírovaly jen párky s hořčicí.
Můžeme si z toho tak akorát udělat legraci a hledat v našem požitkářství a prospěchářství špetku dobra. Stejně se ukazuje, že naše vynalézavost a instinkt, s nímž vyhodnocujeme především účelnost každého konání, nejsou možná vždy nejvznešenější, ale vedou k výsledkům svérázně poetickým. Chtě nechtě – je to naše identita. A Handa Gote nám ji dokáže ukázat, aniž by to kohokoliv urazilo. Tito divadelníci totiž nejsou krutí ironici, a už vůbec ne ve své satirické tvůrčí linii, v níž Šibřinky září jako démant v koruně performativních aktivit.
Nic a nikoho otevřeně nedosuzují, dokonce ani výslovně nekomentují a nehodnotí. Jejich um spočívá v koncentraci, destilaci a načasování obrovského množství situací, obrazů a scén. Interpretaci těchto výjevů si ale dosadí sám divák. A je to překvapivě účinné, protože dostává do rukou obrovskou svobodu: nikdo ho nepřesvědčuje, nikdo mu neříká, co je dobře, a co je špatně, co si má myslet, co by měl změnit, jak by se měl chovat, čeho by se měl vzdát… Z bezbřehé divácké svobody může vyrůst sebereflexe překvapivě silná právě proto, že ji zdánlivě nikdo neiniciuje. Protože všechno, co se dělo, byla přece jenom zábava!
Neznalý divák se může cítit ohlušen a oslepen děním na scéně, které ani trochu nepřipomíná divadelní inscenaci. Považovat tuto událost za happening také není přesné, protože je velmi pečlivě připravená a naplánovaná, byť je zjevné, že dává prostor k okamžité improvizaci. Občas se stane něco nečekaného, protože zkrátka „life happens“ (například polít diváka v první řadě pivem na programu jistě nebylo). Jako publikum jsme skutečně svědky i účastníky lidové veselice – s dechovkou, pravou tombolou a skutečným občerstvením. Je to ale zároveň divadelní událost – „divadlo pravda“, budeme-li parafrázovat jeden detektivní film, který si trochu dělal legraci z filmové nové vlny. Handa Gote si ji z ní ostatně dělají také. Stejně jako ze své generace, z mladé generace, z diváků i divadla, z historických postav, buditelů i komiksových hrdinů.
Reportáž z místa činu
Každé Šibřinky, téměř tříhodinová inscenovaná zábava, mají své téma. Tím letošním byl „ztracený poklad“. A s fantazií Handa Gote a jejich hostů bylo hračkou nahromadit množství artefaktů, témat, příběhů a námětů a vměstnat to všechno do jednoho představení, od názorných příkladů po metaforu. Například na staré obrazovce v rohu jeviště stačila během programu dvakrát proběhnout celá videokazeta se záznamem Pokladu na Stříbrném jezeře. V rámci občerstvení byl servírován sýr Štěchovický poklad. Po ztracených pokladech pátral detektiv, jehož předobraz zná starší generace z legendárního Ohníčku. Objevily se také reference na dva skutečné hledače pokladů. Role Helmuta Gaensela, pohybujícího se po jevišti s detektorem kovu, se ujal jeden z maskovaných performerů. Obraz nedávno zesnulého Josefa Mužíka zase ožil fingovanými dotáčkami dalšího z nich na velkém plátně. Jeho projev byl tak autenticky civilní, že v publiku rozesmál snad i cizince (ano, několik jich do Alfredu bůhvíproč toho večera zabloudilo). To byl opravdu humor černější než horník zasypaný důlním zemětřesením, neb věřím, že Handa Gote museli vědět, že hrají čerstvého nebožtíka.
Jaké další poklady můžeme hledat? Přeci ty nehmotné a vznešené, poklady naší národní historie! A že třeba nejsou pravé? Takový nepodstatný detail! Proto se Tomáš Procházka coby konferenciér Šibřinek jme číst Rukopis zelenohorský. Tanečnice Angela Nwagbo vítá diváky v českém kroji a hostí je chlebem a solí. K tomu, aby diváci pochopili, že právě ona si z českého folklóru legraci nedělá, protože ve skutečnosti Češka je (jen částečně s jinými etnickými kořeny), by museli znát její vynikající choreografii Confluence. Ta je zcela vážnou a seriózní poctou dvěma zdrojům kulturních dědictví. Specialista na nová média Michal Cáb se po scéně pohybuje jako amatérský kameraman, který zároveň vystřihne několik skvělých hudebně pěveckých lidových sól.
Také se během programu učí česká beseda, respektive furiant. A o přestávce, kterou většina publika tráví ve frontě na párky zdarma, jež tři hodiny neúnavně ohřívá scénograf Jan Dörner, se bok po boku prezentují dvě kulturní praxe z dědictví UNESCO: tradiční české loutkářství a berlínské techno. Jakože současně, ve stejnou chvíli. Dovedete si to snad představit… (Patrně několikanásobná expozice podle osvědčeného návodu „magnetofon hrál, rádio hrálo, gramofon hrál, Vavřík hrál na kytaru“.)
Předpokládám, že každý ze zúčastněných umělců a performerů dostal prostor pro vytvoření svého charakteru a jen rámcové zadání, jak a co bude hrát. U některých drobností nevím, zda jde o úmysl nebo o shodu, na které pak pracuje i vlastní paměť. Například dikce performera, který se ujal role detektiva Štiky, mi připomněla jednoho herce ze silvestrovských rozhlasových skečů z 60. let. Ale může to být jen náhoda. Reference stejně můžeme přehrabovat vidlemi. Místo jinglu obstarává předěly znělka ladovského večerníčku. Když usedáme do hlediště, ze záznamu zní předscéna Wericha s Horníčkem, pak zase zpívá Veronika Švábová Babičku Mary a dva mladí herci se převlékli za Voskovce s Werichem. Akorát úplně nejmladší generace tady zřejmě narážky na svůj popkulturní svět nenajde, i když mladých je v hledišti spousta. Přesto se baví… O tom, jaké upřímné nadšení panuje při tombole, ani nemluvě. Dokonce byla předána i cena za přínos českému divadlu, jejíž laureát byl vybrán – jak jinak než losem. Chtějí tím snad autoři něco naznačit o hodnotě divadelních cen? (To byl sarkasmus, of course.)
Divadlo, které nevypadá jako divadlo
Samozřejmě jsou Šibřinky pořád divadlo, takže musí mít i nějakou dramatickou akci nebo zápletku. V letošním vydání to byl generační střet. Ocitli jsme se totiž v roce 1989 a taneční zábavu přišli narušit studenti s revolučními hesly. V pozadí rozbili stávku, sepsali provolání na psacím stroji a s pravým cyklostylem po ruce, rozvinuli transparenty se známými hesly a celý sál oblepili útržky papíru. Souboj o pozornost mezi starou garniturou, která si nechce nechat vzít svou naplánovanou akci („Tady si člověk nemůže ani v klidu zazpívat.“), a mládežníky, kteří chtějí prostor pro transparenty a proslovy, je tedy jakési dramatické jádro večera. To drží pásmo v kolejích připomínajících alespoň zdánlivě inscenaci.
Jde také o demytizování historie. Byť ne tak dávné jako té, v níž vznikaly slavné Rukopisy, jež se postupem času staly historickou památkou, ač se jedná o padělek (není historie sama groteskní?). Z ředitele a organizátora šibřinek se vyklube oportunista, který uchlácholí stávkující studentstvo příslibem budoucího předání moci a současné spolupráce, aby získal čas. Mladí si tak mohou vesele zazvonit klíči a nikdo nikomu ve skutečnosti žádnou moc nepředá. Ale hlavně, že je dost párků a chleba pro všechny. Není vám to povědomé? Tahle linie snad ani není vtipná, protože je tak moc pravdivá. Ne, není třeba komentář, stačí se dívat na principy manipulace in natura a skrze situační humor si divák s mrazením v zádech uvědomí, že se dívá na geniálně jednoduchý mechanismus uchování moci, který se zas a znovu osvědčuje.
U Handa Gote si můžete být jistí, že prakticky vše, co se říká, děje, ukazuje, zpívá a hraje, je fikce, ale dokonale zamaskovaná útržky té nejreálnější reality; pokud si nevyrobí vlastní, využívají skutečné knihy, fotografie a dobové materiály. Obracejí se nejen k tradici Divadla Járy Cimrmana, ale také k osvědčeným postupům filmu nové vlny i divadla malých forem a vůbec se tím netají. Naopak tu drzou otevřenost povýšili na vlastní autorský druh umění. Vždyť už jen postavu přednášejícího nebo hosta, který stále vstupuje na scénu dříve, než přijde jeho chvíle, použili už před šedesáti lety Šimek a Grossmann (a věřím, že ani oni si tu režijní legrácku sami nevymysleli) a po nich Cimrmani. Ale kupodivu tento univerzální trik funguje dodnes. Tak jako mnoho jiných. Mám pocit, že Handa Gote vždycky všechno projde. Recyklace postupů i veteše na scéně vždycky skončí obrovskou dávkou dobrého divadla. Asi proto, že oni dobří prostě jsou…
A na Šibřinky za rok určitě přijďte. Možná je to naposledy, co se budou konat právě v Alfredu. Takže kdo chce tuhle atmosféru zakusit ještě jednou, nesmí propásnout vstupenky. Letos zmizely rychlostí blesku.
