Legenda o střelci, který jen málokdy nestrefí svůj cíl, přichází do českých kin. Na diváky čeká hrdinství, láska, zrada, překrásné ženy a drsní muži. Vilém Tell má zkrátka všechno, co dělá film filmem. Bude to ale stačit?
Nick Hamm se do dějin kinematografie zatím výrazněji nezapsal. Snahu mu ovšem nelze upřít. Témata střídá jako ponožky, a tak se v jeho filmografii vedle hororů, dramat či romantických komedií objevuje i rodinný film. S posledním snímkem si pak může na svůj seznam připsat též žánr historického filmu. Námět si přitom vybral značně specifický – sáhnul po postavě, kterou zná ještě tak generace současných čtyřicátníků, ta další už nikoli. Když člověk zmíní legendární střelbu na jablko, pár lidí si na jméno Vilém Tell možná vzpomene, ale odkud byl a jaký měl cíl, to už ví jen hrstka vyvolených.
Rakušané s Habsburky v čele si jednoho hezkého dne usmysleli, že by bylo fajn obsadit sousední, mlékem, čokoládou a hodinkami oplývající Švýcarsko. Pod rakouskou nadvládou se ale místní nemají zrovna nejlépe – jsou utlačovaní, svévolně zneužívaní a brutálně trestaní. V tomto nemilosrdném světě žije i Vilém Tell se svou milovanou ženou a neméně milovaným synem. Voják, který se musí vypořádat s flashbacky z křížových výprav a který se zařekl, že už nikdy (nikdy!) neprolije ničí krev. Okolnosti a útlak jeho lidu ho však donutí pozvednout svou legendární kuši ještě jednou a postavit se na odpor rakouskému místodržícímu Gesslerovi.
Po úvodních titulcích jsem si na krátký (ale krásný) okamžik pomyslel, že by Vilém Tell nemusel být taková slátanina, jak to po zhlédnutí traileru vypadalo. Bohužel mi tahle naděje vydržela pouhých patnáct minut. Snímku je nicméně třeba přiznat obrovskou snahu o epičnost. Díky rozpočtu 45 milionů dolarů vypadá po vizuální stránce poměrně slušně (ačkoli některé kostýmy vypadají jako z Xeny…). Příběh je navíc zasazený do krásného prostředí švýcarských Alp.
Vilém Tell nabízí pár dobrých nápadů, jenže je utápí v nabubřelé epičnosti, která je spíš k smíchu.
Film tak svými záběry může evokovat Pána prstenů, Statečné srdce nebo Robina Hooda (toho povedeného, s Kevinem Costnerem). To je ale současně jeho problém – že jen připomíná „něco“ jiného, svou vlastní tvář postrádá. Také historizující mluva může znít velkolepě jako ze shakespearovského dramatu, jenže vše, co je ve snímku vyřčeno, působí dojmem prázdného patosu. V průběhu děje zazní zhruba patnáct různých projevů následovaných burácejícím jásotem davu nebo armády, na publikum v kině ale nezafungoval ani jeden.
Touha po velkoleposti je patrná v každé scéně. Bojové sekvence jsou akčnější než soudobé snímky s moderními zbraněmi. Vilém svou pověstnou kuši nabíjí rychlostí blesku a střílí z ní jako z kulometu. U toho samozřejmě vypadá velice „cool“, zatímco na svoje kumpány pokřikuje jednoslovné rozkazy, případně lomí rukama a řve „Noooooou!“
Poněkud nešťastné je také obsazení titulní role. I když se zde objeví několik dobrých herců (Ben Kingley, Jonathan Pryce nebo Connor Swindells), Vilém Tell je castingová minela. Claes Bang, byť se opravdu sveřepě snaží, film neutáhne. Po celou dobu na mě působil jako náhrada za příliš drahého Costnera. Snímek tak zachraňuje hlavně Swindells, jemuž to hovado, které hraje, spolknete i s navijákem. Je každým coulem slizký, vzteká se, nadává a bojuje. Je skvělé vidět, že hravě zvládne i roli hlavního záporáka, který nikoho nešetří. Ostatní herci se také činí, ale výsledkem není nic než nuda.
Ani výběr ženských postav se moc nepovedl. Některé jsou si navíc vizuálně podobné a snadno se pletou. Aspoň manželka Viléma Tella, do níž se zamiloval v Jeruzalémě, je odlišná. Z dam dostává největší prostor, nicméně sledovat ji, jak osnuje strategický plán a chopí se jednoho z proslovu pro posílení morálky před útokem je ze scénáristického hlediska prostě k smíchu. Film ale nakonec netáhne ke dnu nelogičnost a nesmyslné motivace postav. Sráží jej, že sám sebe bere až příliš vážně. Snímku by slušel zásah Guye Ritchieho – jeho očividná akční nadsázka by z Viléma Tella udělala přijatelné pokoukání. Takhle tu máme dílo, které se velkolepě jen tváří.
Vilém Tell nabízí pár dobrých nápadů, jenže je utápí v nabubřelé epičnosti, která je spíš k smíchu. Konec zůstává otevřený, osobně ale dost silně pochybuju, že by někdo chtěl pokračování. Ať už natočit, nebo se na něj dívat. Jako film, který bych si pustil v neděli po obědě v televizi budiž, ale na velké plátno to není. Švýcaři si tak budou muset na dobrý snímek o své národní legendě ještě nějakou dobu počkat.
